Valentýnský Dvořan

Valentýn už je možná za námi, ale i tak si můžete zkrátit čekání na dnešní valentýnskou poštu přečtením tohoto speciálního čísla!

Rozhovory o Valentýnu❤️‍🔥

Co si myslíš o dávání valentýnek?

-Je to v pohodě.

Napsala bys někomu valentýnku?

-Klidně ano, teď ale ne, až budu mít někoho, tak asi klidně.

Slavíš vůbec Valentýn?

-Ne… 

Žačka 1.G

——————————————————————

——————————————————————

Má podle tebe Valentýn smysl slavit, i když jsi single?

-Jo, protože máš nové příležitosti.

Dostala jsi někdy něco k Valentýnu, případně co?

-Jo, náhrdelník se srdíčkem.

Žačka 1.G

——————————————————————

Dostala bys na Valentýn radši květiny, nebo čokoládu?

Pokud by to byly růže, tak květiny.

Věříš na lásku na první pohled?

Spíš ne…

Žačka 1.G

——————————————————————

Jak by podle tebe vypadal ideální Valentýn?

Tak hlavně mít kolem sebe dobrý kamarádky a mít celkově dobrý den.

Věříš na lásku na první pohled?

Ano…

Žačka 1.G

——————————————————————

Dal jsi někdy někomu něco k Valentýnu?

Ne…

Kdyby jsi někomu psal valentýnku, podepsal by ses?

Ne, protože by to asi bylo jako překvapení.

Žák 1.G

——————————————————————

Jaký je tvůj ideální dárek k Valentýnu, který bys chtěla dostat?

Tak nějakou tu čokoládku.

Kdyby jsi někomu psala valentýnku, podepsala by ses?

Záleží na tom, komu bych ji chtěla psát. Kdybych chtěla, aby to ten člověk věděl, tak asi jo.

Žačka 1.G

——————————————————————

Nejlepší dárek k Valentýnu?

Něco všímavého; něco, co člověk jenom nenápadně zmíní, ten druhý si to zapamatuje a překvapí vás s tím.

Jak by podle tebe vypadal ideální Valentýn?

Pokud je člověk singl, tak je podle mě nejlepší udělat si valentýn jako “self-love day” a koupit si něco hezkého a dokázat si, že nepotřebuju někoho, abych byla šťastná. Pokud je člověk ve vztahu, tak je asi nejlepší strávit den spolu, obdarovat se dárečky a ukázat si, že se máte rádi.

Věříš na lásku na první pohled?

Ne - abych mohla mít někoho opravdu ráda, musím mu věřit a vedět, jaký je. 

Žačka 4.G

Obal od bonbonů, chipsů a nakonec i vanička zmrzliny.

Ten kluk, na kterého jsem před pár dny promluvila se zase zdál o něco... o něco trošičku to… no… nedostupnější. Takže jediné, co mi dnes zbylo jsou jen bolesti břicha a naštěstí i pytlík chipsů a teplá peřina. Plánovala jsem se dneska jít ven projít, ale nevím, jestli se mi odtud chce vylézt.

Jasně, že jsem se jako každý rok na Valentýna těšila a jasně, že jsem jako vždycky skončila sama. Ani nevím, proč se Valentýn slaví. Většina planety stejně zůstane sama a bude se cítit osaměleji než dřív, stejně jako já teď. Jedinou společnost mi tu dělají plastové pytlíky od bonbonů a rozházené sešity na stole.

Je těžké se zvednout z postele, ale tak co by člověk neudělal pro vaničku vanilkové zmrzliny. Dlouho jsem se snažila silnému pokušení odolat, ale boj vanilkové zmrzliny proti teplé peřině doopravdy vyhrála ta zmrzlina. Zvedla jsem se zřejmě dostatečně rychle, aby se mi stihla zamotat hlava a já zase klesla na vyhřátou postel. Nakonec jsem se ale k mrazáku nějak dopotácela. Když jsem pak zápasila se zamrzlým šuplíkem v mrazáku, napadlo mě, udělat si čaj, a protože jsem velmi zmatkářský člověk, musela jsem to udělat hned.

O pár šíleně dlouhých minut později jsem si ten čaj stihla vylít na noční košili. Kovovou lžíci mám zabořenou do už z poloviny prázdné vanilkové zmrzliny, moje celé břicho je zlité, a protože mi vadí jen moucha bzučící po pokoji, mažu si na rty svůj nejoblíbenější jelení lůj, přesněji pistachio chocolate od značky Balea.

Mojí matikářce, paní profesorce Novákové, by se asi nelíbilo jak si komplikuji život, ale proč ne, že? Ten čaj jsem si šla udělat znovu, tentokrát o dost opatrněji. Ta moucha stále poletovala úplně všude a já se trochu divím, že jí nebyla zima. Vanička zmrzliny byla zase o něco prázdnější a Valentýn byl stále Valentýnem. Ale jsem na sebe pyšná. K obědu jsem si dala salát s kuřecím masem, protože jsem si trochu vyčítala kolik jsem toho snědla ráno.

Nakonec jsem se venku prošla. Zima mi byla, to ano, ale stálo to za to. Bylo to… jak to říct… osvobozující. Nebyla jsem venku jediná. Někteří také nikoho neměli a já se cítila o něco méně sama. Na té procházce jsem si uvědomila, že Valentýn, není o tom, mít kluka a jít s ním do nějaké restaurace. Nebo dostat kytici růží. Je to o lásce. Vím, že mě to nemělo tak překvapit, ale je to o lásce, myslím obecně. Nejenom v párech. Je to hlavně o tom, milovat sám sebe, i když se jako definice Valentýna může psát na Wikipedii něco jiného.

Já jsem Valentýn oslavila tak, jak bych měla. Líbilo se mi to a nezpytuju svědomí, že jsem sama. Protože právě to, mě naučilo si vážit sebe samé. A ano, samozřejmě, že bych chtěla poslouchat zvuky not vyluzujících se z takového černobílého okřídleného nástroje, po kterém kloužou prsty toho nedostupného kluka. Ale to se nezdá být realistickou možností.

Všichni máme něco, co strašně chceme. A většinou tím ale zastíráme věci, které můžeme mít teď. Buďme chytří.

EJ

Co si pustit na Valentýn?... Nebo i kdykoliv jindy

Valentýn byl sice již v sobotu, u nás ve škole se však slaví až dnes, a tak vám přinášíme filmy, které jsou pro období Valentýna jako stvořené. Představíme vám však filmy, které mnoho z vás možná ještě nevidělo, věnovat se budeme totiž spíše starším klasikám, na závěr si pak dáme snímek, který je sice novější, o to však zajímavější. Ať jste single nebo zadaní, pokud chcete prožít kvalitní filmový večer tyto filmy jsou přímo pro vás.

Moderní doba (1936)

Když jsem přemýšlela, čím začít, tak jsem si řekla, že sem určitě musím dostat něco od Charlieho Chaplina. Moderní doba vznikla sedm let po Velké hospodářské krizi, je to satira na v té době aktuální vývoj moderní společnosti a technologií. Zároveň mluvený film je v rozkvětu a Charlie Chaplin byl hvězdou hlavně němých grotesek, tady natáčí právě ve stylu němých filmů, ale když se mu to hodí, využije i zvuk. Chaplinova postava tuláka začíná v továrně, monotónní práce mu však nedělá dobře, tak je přesunut do psychiatrické léčebny… A situací je tam spousta, nechci prozrazovat, ale nebojte se, dojde i na romantické prvky. Je možná až neuvěřitelné, kolik vtipných scének lze najít ve filmu starém 90 let.

Casablanca (1942)

Casablanca je opravdové město, které leží v Maroku a ve kterém se také odehrává celý náš příběh. Rick Blaine (Humphrey Bogart) je Američan, který rozjíždí v Casablance noční podnik, kam si lidé chodí pro víza a falešné pasy. Jedním párem, který projeví zájem o víza jsou bojovník proti fašismu Victor Laszlo (podle scénáře muž českého původu) a jeho žena Ilsa (Ingrid Bergman). Rick však Ilsu pozná, byla to jeho bývalá přítelkyně a brzy se dají dohromady… Tento legendární film je romantický příběh plný dilemat a emocí s velmi působivou závěrečnou scénou. Snímek režíroval Michael Curtiz původem z Rakouska-Uherska.

Prázdniny v Římě (1953)

Rozkošná story s ještě rozkošnější Audrey Hepburn v roli princezny, která za tento počin zaslouženě získala Oscara. Jak už název napovídá, film se odehrává v Římě, ve kterém se shodou náhod ztratí i korunní princezna, narazí na ni americký novinář (Gregory Peck), který si velmi brzy uvědomí, jaký poklad našel a kolik by mu vynesl takový rozhovor s ní. Celou dobu se spolu toulají po městě a pomalu se sbližují… No, prostě krásná podívaná, kdo kdy pochyboval o tom, že Řím snad není romantické město, věřím, že tento film ho přesvědčí o opaku.

Někdo to rád horké (1959)

Joe a Jerry jsou hudebníci, kteří se omylem přimotají ke gangsterské potyčce, nezbývá jim tak, než se schovat a co by mohlo být účinnější než rovnou do dívčího sboru? Tony Curtis a Jack Lemmon se dali dohromady s nesmrtelnou Marilyn Monroe v jednom z jejich nejikoničtějších filmů. Crazy komedie, jež nabízí tolik crazy situací a crazy momentů, že to ani na prstech obou rukou nespočítáte. Spolu s Prázdninami v Římě patří mezi komedie pravidelně vysílané českou televizí o vánoční svátky.

Amélie z Montmartru (2001) 

A na závěr přejdeme od amerických klasik k jedné francouzské, která ve své době uhranula i diváky na karlovarském filmovém festivalu a fascinuje doteď. „Divný film pro divné publikum,“ říká jeden recenzent na ČSFD, má pravdu, a je na tom snad něco špatně? Amélie má celkem normální život až na kuriózní smrt její matky. Žije si ve svém světě a jednoho dne dojde k rozhodnutí, že se pokusí ze světa udělat lepší místo. Zároveň se pak trochu zvláštním způsobem zamiluje do muže a ještě zvláštnějším způsobem se ho pokusí získat. Ve finále je to hlavně příběh mladé podivínské holky ztracené ve velkém světě. Originální příběh a i styl vyprávění nejsou to jediné, co zaujalo. Ta hra s barvami a střihem je ve světě filmu naprostý unikát, třešničkou na dortu je pak úžasná hudba a kouzelná Audrey Tautou.

Klára Sitařová

Slondův a Temův koutek valentýnský speciál

Je tu 14. 2. (za přesnost data neručíme) a co jiného je tento den než další den masopustu! Doufám, že máte všichni masky, jídlo (a pro plnoleté ten nejlepší alkohol), jelikož slavnosti vůbec nekončí. Jo a taky je Valentýn, myslim teda.

Na tento den lásky jsme pro vás, naše loajální čtenáře, kteří každý týden poctivě čtou Dvořana a každý týden také prosí o další koutek Slondy a Tem, připravili menší příběh plný právě této lásky. Příběh je také podle skutečných událostí (které jsme si vymysleli). Přejeme příjemné čtení a věříme, že vás dokážeme pobavit. Přejeme i krásný valentýn, ať už máte partnera, nebo máte vztahy čistě platonické, život je vždy lepší s ostatními!

Fanfikce profesorů jsou zatim náš nejlepší nápad a jsme ochotni to dělat, takže jestli nám chcete pomoct a chcete víc fanfikcí, tak se profesorů prostě zeptejte a napište nám, že máte jejich souhlas (protože bez jejich souhlasu by tohle neprošlo, žeo). Užijte si naší ne-erotickou fanfikci určenou zcela pro pobavení.

!!Upozornění pro všechny skutečné osoby zmíněny v tomto příběhu. Jedná se o zcela fiktivní příběh určený pro pobavení čtenáře. Text berte s nadsázkou, nadhledem a humorem, nemá za účel nikoho pohoršovat, všech zmíněných profesorů si vážíme. Děkujeme!!

Jak jsem poznal vaší profesorku výtvarky 

 “Ach jo, a je to tu zase”, povzdychl jsem si s očima ještě zavřenýma. Cítil jsem se, jako kdybych levitoval ve tmě, ale zvonění budíku a lechtání světla na mých víčkách mě donutila čelit hnusné realitě: je ráno, a to znamená školu. “Junášku! Vstávej!” Ozvalo se z kuchyně. “Za pár minut ti jede bus!” Otevřel jsem oči a zíral do stropu. Byl jsem druhý rok na Dvořákově gymnáziu, ale s tím, jak se každý den táhnul, jsem měl pocit, jako bych tam byl už desítky let. S podobným nadšením jsem odkopnul peřinu a rychle jsem se běžel převléknout, než mi ujede autobus. Vzal jsem si na sebe svoje oblíbené šedé tričko a džíny, sebral aktovku a seběhl po schodech. “No ještě že tu jseš!” Obořila se na mě máma. “Koukej se pořádně najíst, když vidím jak často chodíš domů bez energie.” Za oknem jsem ovšem viděl, jak na zastávku přijíždí autobus. “Promiň mami, není čas.” Heknul jsem, zatímco jsem si rychle strčil toust do pusy a jen tak tak jsem doběhl na zastávku. 

 Opřel jsem si hlavu o sklo a strčil sluchátka do uší. Autobus s sebou příjemně hrkal a přes přehrávač MP3 se mi do uší plynul líbezný hlas Gerarda Waye z My Chemical Romance. Rád bych někomu ze školy tu kapelu doporučil, ale nikdo se vlastně pořádně nebaví s takovým šprtem jako jsem já. Mám sice pár kamarádu, ale ti jsou na tom podobně jako já. Sakalová sice My Chemical Romance zná, ale říká, že to není její styl, že prý má radši Boba Dylana. Hele, ten je sice úžasnej, ale je na čase, aby šla s dobou. A Kneblík sice poslouchá Iron Maiden, ale odmítá si poslechnout cokoli od MCR, i když jsem si dost jistej, že by se mu to líbilo. Vždyť je to prakticky to samý, jenže místo o válce je to o lidských pocitech. Asi to ukazuje známku vyspělosti? Bob Dylan a Iron Maiden jsou spíš pro lidi, co poslouchají pro poslech, zatímco Radiohead, My Chemical Romance a Jeff Buckley jsou víc pro lidi, co hudbou cítí a o svoji duši touto hudbou pečují. Z myšlenek mě vytrhlo náhlé zastavení autobusu na zastávce Kralupy nad vltavou: Gymnázium. Promnul jsem si hlavu a vystoupil se skupinkou dalších studentů směrem ke škole. 

 Ukládal jsem si věci do skříňky, když najednou slyším rychle se přibližující kroky. Rychle jsem skříňku zavřel a v panice jsem se otočil, kdo to je. Naštěstí to byla jen kamarádka Sakalová. “Ahoj!” Pozdravila mě, ale pak se zarazila. “Vypadáš nějak vyděšeně. Děje se něco?” Něco se dělo. “Nic se neděje.” Odvětil jsem rychle. Nemohl jsem jí nechat najít mojí valentýnku. “Když říkáš.” Pokrčila rameny a postavila se vedle mě u skříněk. “Dneska je valentýn. Máš už někoho?” Zazubila se jejím obvyklým způsobem. “No… víš…” Nemám. “Aha, je mi to jasný.” Skočila mi do řeči. “Ty se bojíš ji pozvat ven, že jo?” A měla pravdu. V tu chvíli zazvonilo na hodinu a chodbu zaplnily vlny studentů spěchajících na hodinu. Ale i mezi těmito skupinami vystupovala z davu Junášková, nejhezčí holka, kterou jsem kdy viděl. “Hele já chápu, že se bojíš ji pozvat na rande. Je to sice ta nejpopulárnější holka ze školy, ale co nejhoršího se může stát? Při nejhorším ti prostě řekne ne. Ty víš, že by si z tebe kvůli něčemu takovýmu srandu neudělala.” 

„To nemá cenu,“ oddechl jsem si těžce, zřejmě letošní valentýn strávím jen s Gerardem, ten mě nikdy neodmítne. Pomalu jsem si začal nasazovat sluchátka když v tom mi MP3 přehrávač vyrazil z druhé ruky dav studentů. Do školy totiž nepřišel nikdo jiný než ten nejpopulárnější student na škole. Byl to sportovec, velký myslitel a romantik, ve zralém věku 15 let napsal i svou první knihu ohledně jaderné fyziky, jeho jméno znaly i školy, které by skákaly radostí, jen kdyby byl jejich název vysloven jeho rty. Přátelé mu říkali Plechy. Přátelé, já ho totiž tak dobře neznal a nejspíš ani nikdy nepoznám. Ach.

Rychle jsem se shýbl a začal sbírat baterky, které při té ráně vypadly z přehrávače, když najednou vidím, že se objevil druhý pár pomocných rukou. Že by Sakalová? Ne, ta raději utekla hned jak uviděla jeho. Ne, že by se ho bála, ale někdo s takovou mocí by dokázal svou popularitou neúmyslně zničit karieru dokonce i profesora. Tak kdo to byl? Najednou jako anděl z nebe se ke mě natáhla ruka se zbývající baterkou. Pomalu jsem zvedl hlavu a přede mnou stála. Byla to Junášková! A sakra! Než jsem se stihnul vzpamatovat, byla pryč. Jako zmražený jsem sledoval jak rychle dobíhá svou skupinku nalepenou na armádu Plechyho. Možná to bylo jen láskou ve vzduchu, ale dnes vypadala lépe než obvykle. Měla i novou tašku, hezkou černou rozeplou s velkou nášivkou Nirvana. ROZEPLOU? Rychle, musím ji upozornit! Ale ne, co když se zase ztrapním. Nestihl jsem se pohnout, z její tašky zato ale stihlo něco vypadnout. Rychle jsem vystartoval a listy papírů jsem ze země sesbíral. Zřejmě mi rychlý sběr vážně nejde, jelikož dav byl pryč hned jak jsem se zvedl.

Zvědavost mi nedala a i když vím, že se na cizí, ještě k tomu soukromé, věci nemá sahat, musel jsem se podívat. Byly to skici, skici lidí, skici budov, skici objektů, skici zvířat a přírody, ty se mi líbily nejvíce, co by ne, náš svět je prostě geniální. Co také ale mezi nimi vypadlo byla obálka, taky pěkně pokreslená. Počkat, dyť to je valentýnka!

„Tak co, už jsi získal tu kuráž?“ zeptala se ze srandy Sakalová, která na mě vybafla ze zadu, zřejmě si nemohla nevšimnout, že se už dobrou chvíli válím po zemi. „Ježiš ne, tohle je totiž, totiž ehm, tohle není moje. Vypadlo to z tašky Junáško–“ „Nene! netrolluj, pro koho je, pro koho je, určitě bude pro tebe, tak honem přečti už pro koho je!!!“ „Dyť víš, že nemůžu. A nevnucuj mi tyhle myšlenky, nechci mít falešný naděje, chci mít jen ty pravdivý s podpisem haha. To byl vtip. Půjdu jí to vrátit a–“ „A dáš jí ten svůj dopis, že jo“ „No…hele pojď radši do třídy, začíná hodina, uvidíme po velký přestávce.“ „to ano ale…šup! A je můj!“ Sakalová mi z ruky vytrhla dopis od Junáškový. „Šéfe, chill out, mám dobrou zprávu. Ať chceš, jak chceš, tak na konci dne s minimálně jedním dopisem určitě skončíš.“

Rozbušilo se mi srdce, okamžitě jsem Sakalový vytrhl dopis bez vzdorování zpět, ne protože bych byl zvědavý, ale protože už jsem to nemohl unést. Dopis Junáškový vrátím a pak se uvidí…je teda pravda, že se už najednou tak nebojím. „Udělej to!“

„Udělám to! Gerarde, jestli mě slyšíš, dneska už Three cheers for sweet revenge  nebudu možná poslouchat sám!“ Crrr! Zvonek! A hned za ním profesor, honem jsem raději doběhl do třídy.

Celou biologii jsem se nedokázal soustředit. Počítal jsem sekundy, do rytmu bití hodin jsem prsty bubnoval do stolu. Najednou pan profesor oznámil test. Už zase? testy jsme měli pomalu každou hodinu, ještě k tomu nepotřebuju více stresu k celé momentální situaci. Kdybych byl jednou profesor, dával bych testy spravedlivě a se studenty opravdu komunikoval.

Zvonek zazvonil znovu a já byl poslední ze třídy venku. Zastavil jsem se nad dopisem v tašce, stále jsem si nebyl jistý. Ale co, Sakalová má pravdu. Pomalým krokem jsem se dostavil ke své skříňce, kde jsem vyndal a rychle strčil svůj dopis pro Junáškovou do tašky. „To dáš“ promluvil na mě hlas, byl to Kneblík. „Už jsem dal, svoje věci do tašky myslím, haha,“ zasmál jsem se a raději od skříněk odešel. 

Junášková! Byla tam! „Ahoj!“ pozdravila. Mám to udělat už teď? Ne, kdy, když ne teď. „Tohle ti vypadlo!“ Vykřikl jsem. „Jé, moje kresby! Promiň, žes je musel vidět. Za nic moc nestojí.“ „Vůbec ne! Líbíš, totiž, líbí se mi moc. Jo a taky! Vypadla ti valentýnka, neboj, nepodíval jsem se na nic, ani pro koho je a ani teď se nedívám, počkej, jen co to najdu.“ Slepě a rychle jsem vytasil dopis z tašky a předal Junáškový. Počkat! To je ten ode mně! Já ji dal ten ode mě! Zasmála se. „Tohle nevypadá jako něco co bych napsala haha! Neboj, tu moji už vracet nemusíš, vypadá to že si tě našla sama!“ zasmála se znovu. Po trapné chvilce společného čtení jsme se oba celé situaci zasmáli. Nakonec jsem se přece jen musel zeptat: „Tuhle sobotu hrajem, půjdeš?“

 Poznámky:

Opakujeme, celý příběh slouží k pobavení, našich profesorů si velice vážíme a celý příběh je fiktivní. Přejeme krásný (jakoby) valentýn!

Slonda + Tem