Poezie z lavice

Je to tak. Uspořádali jsme básnickou výzvu. A byl to úspěch. Takže prohlášení, že škola zabíjí básníky, je vlastně nesmysl.

Přihlásily se nám čtyři šikovné básnířky. Jejich práce na téma zase pondělí a to byl ale den byly prokonzultovány naší odbornou porotou (složenou z vyučujících a studentů — všem děkujeme) a, samozřejmě, náležitě oceněny. Děkujeme, že jste se zúčastnily! A taky děkujeme redaktorce, one and only Kátě Pelcové, která to celé zorganizovala.

Byla by škoda, kdybyste o básničky našich studentek přišli. Proto vzniknul tenhle mini sborníček, dá-li se to tak nazvat.

Tak šup, čtěte, čtěte!

Nejsem

Nejsem jasná slunečnice,

co musela by bezmyšlenkovitě poslouchati svého pána,

přesto jeho dotek pálí mne jako ty nemrtvé,

a krize bytí co dostavuje se časně z rána,

prohloubí se ještě více při cestě do všedního známa.

Nejsem mocný Prometheus,

snad nerozhněvala jsem vás “bohy” ničím,

avšak jeho okovy stahují mě pevně k lavici a já se tomu jen znechuceně příčím.

A místo hrůzného orla, jenž vytrhl by mi játra z těla,

rudé pero bezcitně podtrhává chyby, kterých jsem se zde opět dopustila.

Nejsem vlčák Rex,

jenž z povelu člověka se těší,

přesto vzdát se času pro honbu za míčem se mladým tělům sluší?

Zda v budoucnu stanu mezi vítězi to vážně nevím,

snad výhrou pro mne bude to, že do té chvíle nepolevím.

Jsem člověk,

ba hůře student, co lituje se a hledá ve světě své postavení,

a jeho banálnost se snaží zahnat popisem jednoho zemského otočení.

To byl ale den! Každému jinému se podobá!

Ale než dovolím aby mou mysl zatemnila ta zoufalá smutku choroba,

ulehnu radši do postele, jenž se ve stínu pondělka spíše rakvi podobá.

Ester Momutová, 2.P

Chaos vědomí

Všechno se proplétá, všechno je stejné.

Ten všechen rozruch vysvětlit nejde.

Čas mi jen utíká, čas nejde zastavit

a je mým úkolem život si nastavit.

Od rána do noci

všechno mi splývá.

Kde najít pomoci?

Kde jen se skrývá?

Proč musím se takhle trápit?

Jak tohle já přežít mám?

Každý problém — ostré drápy.

A jenom já pravdu znám.

Lenka Jelínková, 2.P

Už zase pondělí

Těžký je návrat do školy,

po té dlouhé době doma.

Chtěla bych trhat úkoly,

a myslím si, že nejsem sama.

Těžký je návrat do lavic,

na tvrdé židli zase sedět.

Z učiva neznám zhola nic,

tak co zbývá, než blbě hledět?

Tak si tu sedím v lavici.

Hrobové ticho střídá řev.

Myšlenky víří palicí -

jedna jde tam a druhá zpět.

Tak si tu sedím, poslouchám

učitele u tabule,

Oči mi těkaj sem a tam.

Jak dlouho hodina ještě bude?

Kamila Štropová, 6.G

Běžný týden

Je tu zase pondělí,

nechce se nám z postelí.

Snažíme se zbavit trendu,

co nám zůstal po víkendu.

Beru po dvou schody,

běžím do budovy.

Vcházím přesně na vteřinu,

právě zvoní na hodinu.

Když se týden rozletí,

úkolů je jak’ smetí.

Hlavně pozor na termíny,

škola nejsou jenom šprýmy.

Můžeme se ale těšit na pátek,

v jídelně dostanem’ sekané plátek.

Berme to jako vždycky

– hlavně optimisticky.

Hana Muráriková, 3.S