Dvořan číslo 9!

Víkend se nám o den prodloužil a Dvořan se hlásí s příchodem úterý!

Včera jsme měli volno, ale nebylo to jen tak. Je mi jasné, že o stávce už mluvili všichni učitelé, takže jsme o ní my studenti určitě slyšeli, ale ráda bych to tu také krátce zmínila. Do stávky se zapojilo 74% regionálních škol ČR, což z ní učinilo největší stávku za posledních 30 let. Aspektů, které stávku vyvolaly, je hned několik. Snižování platů nepedagogických pracovníků (kuchařek, uklízeček, školníků...), snižování maximálního počtu hodin výuky, které financuje stát, a celkově snížení rozpočtu pro školství. Myslím si, že tohle informační okénko ve Dvořanovi je dostačující :)

Teď už na vás čekají jen tři báječné článečky: recenze nového filmu Hunger Games, rozhovor s aktivistkou z Amnesty International a krátkou povídku na K!

Balada o ptácích a hadech

Recenze, filmová adaptace, Hunger Games

Nejspíše už jste zaslechli o něčem jménem Balada o ptácích a hadech. A taky už jste určitě slyšeli název Hunger Games. Co však už vědět nemusíte, je, jaká spojitost se mezi nimi vyskytuje. 

V kinech po celém světě se 16. listopadu začal hrát prequel k Hunger Games, právě zmiňovaná balada. Jedná se již o pátou filmovou adaptaci knižní Young Adult série s názvem Hunger Games. A pokud nevíte vůbec nic o Hladových hrách, tak je tu pro vás jeden spoiler. Prezident Snow je  v Hunger Games jasný záporák a v Baladě prozradí, jak k tomu dospěl. Je to strastiplná cesta a v tomto článku si můžete přečíst, jestli podle Kačky a Klárky stojí za to ji zhlédnout, nebo rovnou přečíst. Pokud jste to ale již viděli nebo četli, můžete se dozvědět, jak jsou od sebe odlišné. Takže za každou cenu nepřestávej číst. No a pokud jste taky milovník Hunger Games jako my dvě, můžete s námi souhlasit anebo se tomu smát, to je na vás. Tak si užijte naše dvě recenzičky

Kačka

Hunger Games. Kniha, která mě přivedla ke čtení. Možná není úplně ideální četba pro desetiletou, ale byla to má první YA kniha a já si ji ihned zamilovala. Když vyšla Balada, hned po přeložení se zázračně objevila u mě v ruce a já se od ní nemohla odtrhnout. Možná, že můj vztah k ní byl ovlivněn láskou k Hunger Games, ale stále si myslím, že příběh zaujme skoro každého. A každý si v něm něco najde.  

Například můj bratranec po zhlédnutí Balady film popsal jako lepší vzestup Darth Vadera. Dle mě je to opravdu výstižné, jelikož tak dramatický vývoj postavy nenajdete ani ve Star Wars, a to jsem obrovský fanoušek. 

Už je to sice dávno, co jsem knihu četla, ale pamatuji si, že jsem fandila Snowovi, i když jsem věděla, co se z něj stane. Postava je vylíčena tak, abyste pro ni chtěli to nejlepší. Ať si klidně zabije pár lidí, hlavně když bude mít tu svoji vytouženou moc a bude šťastný. Navíc ve filmech tomu přispělo obsazení.

Když se podíváme na celkové prolínání filmů a knih, jsou skoro do detailu totožné. A já jsem za to šťastná, protože vím, co vše by se mohlo jinak pokazit. Film nemá ode mě žádnou zásadní výtku. Ale uvědomuji si, že pokud ho někdo viděl bez přečtení knihy, mohl by být na konci zmatený, jelikož ve filmu nemůžete znázornit myšlenky honící se postavě v hlavě, ale to je snad jediná výtka k dějové linii.

S čím jsem měla však trochu problém, byla hudba. Jednak to, že v knize se vyskytuje několik písniček, které dodávají tu třešničku na dort. Aby film nezabral celý den, tak je tam samozřejmě nemohli dát všechny, takže některé mi docela chyběly. Ale také mi nesedlo, že občas byly zvláštně nazpívané, až spíše recitované, prostě neodpovídaly mým představám. Naštěstí to  zachránila hudba k titulkům, do které jsem se zamilovala a doposud ji poslouchám.

Můj závěr je ten, že knihu by si měl přečíst každý. Jediná věc, která  by se někomu nemusela líbit, je její brutalita. Jinak je úžasná. Všechny postavy mají svůj příběh a vývoj. Autorka Suzanne Colins si dokáže pohrát s dějem tak, abyste se nikdy nenudili.

Co se filmu týče, po zhlédnutí vidím spíše plusy. Kamera i obsazení jsou skvělé. Drží se úžasně napsané knihy a prostředí je stejné, jako jsem si ho představovala. Na film se dá koukat i bez přečtení knihy, ale konec nejspíše pochopíte jinak. A zcela nejhorší věc, která mě na něm nesmírně mrzí, je, že na začátku filmu není popsaná nenávist Coriolanuse Snowa ke kapustě. 

Klára

Tak kde začít? Ke světu Hunger Games jsem se poprvé dostala někdy v deseti letech, když mi kamarádky pustily první díl. Stihly jsme však zhlédnout jenom první hodinu, přestože jsem si ze začátku říkala, že to dokoukám, nakonec jsem se rozhodla, že si to nejdřív přečtu. No a čas neodbytně letěl a já to stále měla v plánu, až jsem narazila na trailer Balady o ptácích a hadech, v létě tohoto roku jsem se k přečtení známé trilogie po nějakých pěti letech konečně dostala… Jsem ráda, že jsem si k tomu konečně našla čas a motivaci, přečetla jsem si celou trilogii a rovnou se vrhla i na Baladu. Měla jsem sice v plánu to všechno stihnout, než na ni půjdu do kina, to se ale tak úplně nepovedlo, a tak jsem seděla v kině a netušila, co se stane v posledních devadesáti stránkách. Trochu nešikovné, může se zdát, ale těší mě, že jsem minimálně konec filmu mohla vnímat nejdřív jako ti, co to nečetli, a poté si doplnit podrobnosti a možná tak trochu pozměnit názor…

Myslím si, že minimálně čtenáře a fanoušky HG světa tento film uspokojil. Vyskytovalo se v něm hodně hlášek z knížky, film se snažil moc neodklánět od předlohy, vyskytla se v něm téměř většina písní z knihy, řekla bych, že většinou docela pěkně intepretovaných. A obsazení se taky povedlo. Nezaostaly ani vedlejší postavy, jako třeba Lucky Flickerman v podání Jasona Schwartzmana, který celé té depresivní atmosféře dodal trochu uvolnění. Líbil se mi i Casca Highbotton hraný Peterem Dinklagem, či méně okoukaný Josh Andrés Rivera jako Sejanus Plinth. Nesmím zapomenout ani na Hunter Schafer, která si zahrála Tigris, přestože neměla tolik prostoru, stihla jsem si ji oblíbit. Nejvíc to ale samozřejmě táhlo duo Rachel Zegler–Tom Blyth, tedy Lucy Gray–Coriolanus Snow. Chemie mezi nimi celkem fungovala a pěkně se na ně koukalo. Rachel hrála opravdu hezky, stejně tak i zpívala a svým charismatem si minimálně mě získala, až jsem skoro zapomněla na to, co se dělo okolo nové Sněhurky. Srdce většiny fanynek si získal hlavně Tom/Coriolanus, kterému ty blonďaté vlasy v kombinaci s jeho pronikavýma modrýma očima slušely. Ano, taky jsem mu podlehla... Pak jsem dočetla knižní předlohu a už se Snowa tolik obhajovat nesnažím. Ale opravdu, kdo jste nečetli knihu a sympatizujete s mladým Snowem, hned to napravte, sympatie aspoň částečně ztratíte.

Přestože se mi film líbil, bavil mě a rychle ubíhal, budu i trochu kritizovat. Tak zaprvé, bylo to hodně obsahu v „krátkém“ čase. Knižní předloha je hodně obsáhlá, sice byly některé dějové linky vynechány, ale občas to na mě působilo, že se tak jako rychle odehrála jedna scéna a pak šup, šup, skočilo se honem do další. Jako ano, pořád se něco dělo, ale na člověka, který knihu nečetl, to občas mohlo působit zmateně. S tím souvisí můj druhý bod a ten se věnuje té romantické lince. Teď když na to zpětně vzpomínám, tak mi to nepřijde tak hrozné, ale pamatuji si, jak jsem vyšla z kina a tohle byla věc, kterou jsem docela kritizovala. Přišlo mi, že hlavní hrdinové neměli dost času se do sebe zamilovat, párkrát si před vstupem do arény pokecali, pak se viděli a byli do sebe hrozně zamilovaní… Ano, jiskřilo to mezi nimi, ale neuškodilo by minimálně jednu scénu trochu rozšířít a věnovat ji hlavně jim. A určitě přidat scénu, kdy se loučí před vstupem do arény, teď nemyslím tu, co je ve filmu, ale jinou, o trochu vášnivější, která byla jen v knize. Nebudu se tady zabývat jen romantickou linkou, tak už jen dodám – šlo to trochu rozvinout i v části, kdy už jsou spolu ve dvanáctém kraji, občas jsem jim tu lásku nevěřila. Shrnu-li to, možná by neuškodilo, kdyby natočili víc materiálu a vydali to jako dva filmy.

Ale jak už jsem říkala, film mě bavil, líbilo se mi, když jsem slyšela hlášky z knihy, a přestože jsem to v předchozím odstavci zkritizovala, sledování filmu jsem si užila, byl to pro mě takový osvěžující zážitek, který jen tak za hlavu nehodím. Takže si myslím, že hlavní účel pobavit i dojmout diváka je splněn. Pro mě to byl silný zážitek díky pěknému vizuálu, ale hlavně hlavně díky epické hudbě. James Newton Howard odvedl úžasnou práci, vtáhl mě do děje a já mu za to smekám. Ještě bych ráda vyzdvihla píseň „Can’t catch me now“ od Olivie Rodrigo, je to neskutečný banger, každého HG fanouška to potěší a já už se těším na nominace na Oscara za nejlepší píseň.

Zážitky z boje za lidská práva

Rozhovor, školství, Amnesty International

V dnešním rozhovoru se dostáváme do světa jedinečného jednání, inspirace a lidských práv. Setkala jsem se s Petrem Bendou, osobností, která nám přibližuje svou cestu od „gaučového aktivisty“ k aktivní, vědomé a dobrovolné činnosti v organizaci Amnesty International. Pojďme nahlédnout do jeho fascinujícího příběhu a zjistit, co ho motivovalo stát se učitelem a aktivistou. 

Jak jste se dostal k tomu, že se stanete učitelem?

Po ukončení vysoké školy jsem začal pracovat a během krize, která často postihuje lidi v 25 letech, když zjistí, že život po škole není tak strukturovaný, jsem se rozhodl dále se vzdělávat. No, a po nějaké době jsem zjistil, že hrozně moc lidí otravuju tím, že jim neustále něco říkám, třeba: „Tohle bys měl vědět a tohle je taky zajímavý, tohle pomůže a tohle je fascinující..” Postupně jsem dostal nabídku pracovat ve školce a později jsem se přesunul do Kralup na ZŠ Komenského. Tam jsem konečně zjistil, že to je práce, kterou chci dělat a že mi dává smysl.

Jak se tedy liší Váš pohled na kantory, když jste teď jedním z nich?
Rozdíl je obrovský. Dříve jsem měl názor, že hlavním úkolem učitelů je naplnit hlavy mladých lidí informacemi a významnými znalostmi, aby byli připraveni na život. Zároveň se ale vždy během vzdělávacího procesu objevuje spousta frustrací na obou stranách, kdy jedna strana věří, že jsou tyto frustrace vyvolané učiteli a druhá zase dětmi.

Nyní jsem si ale uvědomil, že většina z nás ve skutečnosti do třídy vstupuje s touhou pomoci studentům, i když to není vždy snadné. Rozptýlil jsem předsudky a pochopil, že učitelé jsou tu především proto, aby vedli a podpořili rozvoj svých studentů, zejména to, v čem jsou dobří, ale celý tento proces není nikdy bezproblémový.

Vy jste i dobrovolníkem v Amnesty International, co to vlastně je?

Amnesty je dobrovolným hnutím, které bojuje proti bezpráví a nesvobodě a usiluje o dodržování lidských práv po celém světě. Ale pro mě je to zejména společnost lidí, která sdílí stejné hodnoty, uvědomuje si to a jedná podle nich. 

Na jaké pozici zde pracujete?
Pracuji ve správní radě organizace a momentálně jsem jejím předsedou. Správní radu si můžeme představit jako parlamentní republiku, kdy správní rada je ve své podstatě volený orgán, taková malá poslanecká sněmovna. Amnesty International má členy, kteří finančně podporují organizaci, což nám umožňuje zaměstnat lidi v kanceláři, spravovat členskou základnu a efektivně a objektivně bojovat za lidská práva. Tito členové na „valné hromadě“ zvolí pět svých zástupců, kteří nás reprezentují. Společně se správní radou jsme odpovědni za zprávy o tom, co jsme v uplynulém roce dokázali, jak organizace prosperuje a jak hospodaříme s financemi. Navíc nastavujeme strategie pro to, čeho chceme dosáhnout. Minulý rok jsme například pracovali na strategii, kam bychom chtěli posunout stav lidských práv do roku 2030.

Jak se Vám do Amnesty International povedlo dostat?

Do Amnesty International jsem se zapojil před šesti lety. Před tím jsem nevěděl moc o tom, co bych sám mohl udělat pro změnu, a byl jsem spíše pasivním příznivcem, který finančně přispíval a podepisoval petice. Můj kamarád, který organizoval maratony psaní dopisů a živé knihovny pro Amnesty, mě seznámil s touto organizací. Měl jsem za to, že to je fascinující, a tak jsem se rozhodl kandidovat do správní rady.
Jsem nesmírně vděčný za možnost být součástí organizace, která má smysl, a za všechny zkušenosti, které mi tato cesta přinesla.

Co se Vám za dobu fungování ve správní radě povedlo?

Během svého působení ve správní radě jsem se snažil solidně reprezentovat organizaci na mezinárodní úrovni a navázat kontakty s jinými organizacemi. Před dvěma lety jsem měl příležitost spolu s předsedou senátu panem Milošem Vystrčilem, bývalým tiskovým mluvčím prezidenta Václava Havla a zástupci americké ambasády odhalit bustu Václava Havla v kavárně Slávie. Spolupodílel jsem se na vedení organizace, spoluorganizoval výběrová řízení, organizoval jsem mezinárodní setkání k 30. výročí pádu komunistického režimu. 

Důležité pro mě je, že organizace pod naším vedením fungovala a funguje a byli jsme díky naší činnosti schopni pomoci statisticky v průměru dvěma lidem na světě denně.

Můžeme nějak pomáhat i my?

Podle mě je největší pomocí vytváření ostrůvků pozitivní deviace kolem sebe a být propagátor myšlenek, za kterými organizace stojí. Ale také moc pomůže psaní dopisů, podepisování petic a finanční příspěvky na činnost hnutí.

Máte díky Amnesty International nějaký silný zážitek?

Ano, díky Amnesty International jsem měl několik silných zážitků. Jedním z nich bylo mé setkání s dvěma bývalými vězni svědomí během mezinárodní valné hromady v Jihoafrické republice. Jeden z nich byl rapper pilAto ze Zambie, který byl v roce 2015 zatčen za své písně o sociální nespravedlnosti. Během svého věznění dostával dopisy podpory od Amnesty International, které mu pomohly při výsleších, protože věděl, že když bude mít tyto dopisy u sebe, nebudou ho tolik týrat. Druhý silný zážitek souvisel s Dikgangem Mosenekem, bývalým nejvyšším soudcem JAR. Moseneke byl, společně s Nelsonem Mandelou, zatčen ve věku svých 15 let a během svého věznění dokázal vystudovat Harvard. Díky práci Amnesty International a dopisům od dobrovolníků byl osvobozen a po skončení apartheidu napsal ústavu Jihoafrické republiky.

Je něco co byste si na závěr přál vzkázat lidem, hlavně studentům?

Asi to, že každý z nás zažívá frustrace a toužíme po tom, aby náš život měl smysl a abychom mohli přispět k jeho zlepšení. Důležité je si uvědomit, že svět není jen o nás samých. Nejsme jedinými hlavními postavami v tomto příběhu a nemůžeme změnit celý svět jen tím, že jsme přítomni. Ale můžeme tvořit lepší svět v rámci těch malých prostorů kolem sebe, na které máme vliv. Pokud chceme, aby svět vypadal jinak, musíme jednat podle toho a inspirovat i ostatní, aby následovali tento příklad.

A taky že známky nejsou všechno.

E. M.

Kohout a Karel

Povídka, jedno písmeno, K

Kohout kokrhá: „Kykyryký!“ Karel kráčí ke kohoutovi. Kohout klopýtá, kráká. Kvůli Karlovi kolabuje. Karel kudlu. Kohout kráká, kvičí, křičí, Karel kohouta kuchá. „Kuchy, kuch, kuchy, kuch.“ Krev kape.

Kača:):