Dvořan číslo 8!

Zdravíčko, tak jsme tu zas :)

Minulý pátek jsme si užili den volna navíc, pondělí však stejně dorazilo. A s ním i zbytek týdne. Ve středu si všichni účastníci DofE spolu se zájemci o tento program uspořádají DofE brunch, kde bodou předvádět své aktivity a obohacovat publikum o zkušenosti.

Ve čtvrtek se pak naše Redakce Dvořana vydá do Městské knihovny města Prahy na každoroční výjezd, kde bude plánovat další články, akce a směr, kterým se Dvořan bude ubírat. Třída 5.G v pátek naváže dvěma výlety: studenti francouzštiny se vydají do Prahy, aby ve Francouzském institutu zhlédli film Tři mušketýři ve francouzštině, studenti němčiny se vydají na celodenní výlet do Königsteinu, historické pevnosti kousek za českými hranicemi.

Dnes už se na vás těší Dvořan, ve kterém naleznete inzerát na zachráněná morčátka, druhou část prologu a poslední díl hudebního rozboru!

„Divoká” morčata

Inzerát

Nabízím celkem 6 mladých morčátek, které se mi povedlo v pátek 17. 11. odchytit na polních cestách u Turska. Někdo se jich chtěl nejspíš zbavit, a tak je tam vypustil.

V případě zájmu mi napište na email: [email protected]

Prolog - 2.část

Psaní, fantasy

Když se Noelle přemístila k chalupě, která stála daleko od vesnice, kde se po dlouhé době setkala se svou sestrou, podívala se na dítě, které pevně svírala v rukách. Bylo naživu, ale něco bylo jinak, neplakalo. Na místě, kde se ho Ryn dotkla, se pomalu rýsovala tmavá skvrna. Jenom si povzdechla, přejela mu přes skvrnu palcem a po skvrně zbyla jen bledá kůže. To, že sestřino znamení nevymazala, nevěděla. ,,Teď jsi v bezpečí.” Usmála se a dítě položila na práh dveří. Zaťukala na dveře a přemístila se za strom opodál. ,,Hodně štěstí,” špitla a s tichostí sledovala, jak se dveře otevřely a jak žena, která ze dveří vyšla, vzala dítě do náruče a s rozzářeným úsměvem a radostnými slovy vnesla dítě dovnitř. Moc dobře věděla, kterou rodinu si vybrat. Tatáž žena, jež vzala dítě dovnitř, přišla o tři vlastní děti při porodu. Bylo jí souzeno dítě nemít, alespoň ne vlastní. Naposledy se rozhlédla a pak se vypařila pryč.

V průběhu několika dnů vypukl v zemi chaos. Celý svět jako by se ponořil do temnoty. V lidech vypukla nová, ale i již dlouho skrytá nenávist. Spory narůstaly a spolu s nimi začalo upadat hospodářství. Nastalo dlouhotrvající období hladu a chudoby. Někteří lidé z toho obviňovali bohy. Že to oni by se měli o tyhle věci starat a kvůli jejich nedbalosti a lenosti země uvadá. Přestali je uctívat a kdysi plné oltáře začaly zet prázdnotou. Zbylí lidé to po rázném rozhodnutí druhé skupiny začali dávat za vinu jim. ,,Taková neúcta. Je jasné, že se zlobí.” Tyhle sváry pokračovaly pouhými potyčkami po městech, dokud se neobjevila Ryn. Za své oběti si vybrala dva udatné muže, každého s jinými názory, každého na opačné straně. Bylo pozdě v noci a oba muži již spali, když se jim u postele začaly hromadit stíny, ze kterých vyvstala Ryn. U obou dvou se ladným pohybem sklonila k jejich uchu a cosi jim pošeptala. Druhý den nato, jen co kohout zakokrhal, na bitevním poli proti sobě stála dvě vojska. Teprve v tenhle okamžik ostatním bohům začalo docházet, o co se celou tu dobu jejich sestra pokoušela. Nepokoušela se pomstít jenom Henrymu. Snažila se pomstít všem. Za to, že milovali, a za to, že nenáviděli. 

Válka byla tady a oni přišli pozdě.

Půda byla nasáklá krví a pokrytá mrtvými těly. Bitva ale neustávala. Pak se z ničeho nic k zemi snesla Nyssa, bohyně veškeré vody na planetě. Uprostřed bitvy si klekla tiše na zem a prosebně se dotkla rukama země. Chvíli se nic nedělo a jediné, co bylo slyšet, byl křik mužů bojujících za své mínění, za svou zemi, za svůj život. Nyssa zavřela oči, ozvalo se zadunění a země rozdělila bitevní pole napůl. Prázdnotu mezi nimi zaplnila několik metrů široká voda. Z metrů se časem staly kilometry a z kilometrů míle. Ozvalo se poslední zařinčení mečů a pak všechno utichlo. Bitva byla u konce. Ale bylo něco, co ani voda nevymaže. Vzpomínky a nenávist na to, co bylo.

Všichni bohové se ještě toho večera setkali na onom bitevním poli. Na jednom břehu oni a na druhém stála ona, bohyně smrti. Nikdo se nehýbal, čekali, co bude, jediná Noelle se odhodlala k pohybu a přemístila se na druhou stranu ke své sestře. ,,Proč? Proč bys to všechno chtěla zničit?” naléhala a do očí se jí začaly hrnout slzy. Milovala ji a věděla, že Ryn miluje ji. Ryn se na sestru otočila a Noelle doufala, že v jejích očích zahlédne alespoň náznak zármutku nebo provinilosti, ale nezahlédla ani jedno, nic. Bylo to navždy pryč. Její sestra byla pryč. A tak jediné, na co se zmohla, byl úsměv, kterému Ryn nemohla rozumět. Nemohla vidět emoce schované za ním. A to byl okamžik, na který se čekalo, až se bude pokoušet ony pocity pochopit. Na chvíli se v Ryniných očích mihl zmatek, ale v mžiku se otočila a do ruky chytila vrženou dýku. Bylo to pouhých pár centimetrů od jejího hrudníku. ,,Snažila jsem se vám všem pomoct! Zbavit vás toho zaslepení, které vám ti ubožáci způsobili.” S naštvaným pohledem si přendala dýku. Po rukou se jí začala krást temnota. Pouze jedním hbitým pohybem ruky dýku roztříštila na kusy. Všichni bohové zalapali po dechu, nevěděli, že je to možné. Nevěděli, že lze zničit zbraň, která jako jediná měla schopnost zabít boha. Všichni až na Noelle. Kdyby se někdo v ten jistý okamžik soustředil na ni a ne na rozpadající se dýku, všiml by si toho. V levé ruce se jí objevila tatáž čepel, vypadala úplně stejně jako ta, kterou před nemalým okamžikem zničila Ryn. Nejen že ta dýka vypadala stejně, ona totiž stejná byla. Byly dvě. Noelle ji, tak jako předtím její bratr, vrhla s jediným rozdílem. Její prošla skrz. Ryn ztuhla a svůj pohled otočila na sestru, kterou tak moc milovala. V obličeji jí nenávist nahradil pocit zrady. Dopadla na kolena a rukama sevřela dýku, kterou měla zabodlou těsně pod žebry. Noelle moc dobře věděla, jak zbraň vrhnout, aby svou sestru nezabila. Mezitím se k nim přemístili i zbylí bohové. Všichni měli ve tváři strohý výraz. Kromě Noelle, které po ní stékaly slzy. ,,Mrzí mě to,” špitla, ale v tu chvíli už kolem Ryn začali její sourozenci vytvářet magickou klec. Bylo to vězení, které mělo Ryn udržet oslabenou a navždy i s dýkou pohřbenou. Tedy tak to být mělo, jenže po 127 letech moc klece začala pomalu slábnout.

Netřebová

První sólové album aneb Jazyk a Pot (část 3.)

Till Lindemann, hudba, rozbor a hodnocení 

Zdravím, konečně je tu poslední část mého rozboru „Zunge“ – prvního sólového alba německého zpěváka Tilla Lindemanna.

Selbst verliebt – Sebeláska

U této písně jsem měla trošku problém přeložit název. Sám o sobě mi nedával moc smysl, avšak v kontextu jsem ho pochopila. Již ve druhém verši se zpívá: „Ich hab mich in mich selbst verliebt.“ (Zamiloval jsem se sám do sebe.). Sebeláska není úplně obvyklým tématem písní, což se ukáže jako hlavní myšlenka celé skladby. Hudba je zde v první polovině písně jemná a hraná na klavír, dočkáme se opravdového zpěvu, nikoliv řevu. Pokud nemluvíte německy, snadno byste píseň pravděpodobně pokládali za romantickou. Již po dvou a půl minutách však píseň utichá a ve 3:20 přichází druhá fáze písně o sebelásce. Ve stylu německého popu z 80. let. Z tohoto důvodu píseň doopravdy nemám ráda. Osmdesátkový pop je na mě zkrátka moc :) 

NSL

Trojice písní NSL byla tím druhým, co jsme ještě před vydáním alba dostali a to konkrétně ve formě 17 minutového videoklipu. Já osobně jsem jako první slyšela písně zvlášť a byla jsem naprosto zmatená. Ani překladač mi nepomohl. „Nass“ (Mokrý), „Schweiss“ (Pot) a „Lecker“ (Chutný). Videoklip písně alespoň částečně propojil. 

Nass: Scénu otevírá „Mokrý“ a Lindemann se ocitá v letadle. Vidíme jej nastupovat, sedat si na své místo a následně požít několik pilulek. Letadlo ovšem již krátce po startu začne padat, zpěvák začíná mít silné halucinace a text začíná i lehce dávat smysl. 

Schweiss: Po havárii letadla v poušti se otřesený interpret dostává pryč z trosek onoho stroje a vydává se naslepo směrem, kterým se domnívá že časem dorazí do města. Píseň Pot zatím popisuje nepohodlí, které cestování v poušti přináší. 

Lecker: Jako poslední se hlásí o slovo „Lecker“ (Chutný), kde Lindemann, jenž právě dorazil z pouště, ťuká na dveře jakéhosi domu a druhý Lindemann se zrovna uvnitř domu probouzí, zřejmě po párty. Celá píseň se tedy odehrává během cesty druhé verze interpreta, která se snaží skrze spící lidi a zvířata v domě probojovat až ke dveřím, aby je mohl otevřít sám sobě. Zdá se vám to poněkud matoucí? Ano, přesně takové to je. 

A jsme konečně v závěru. Všechny písně jsme rozebrali a příští týden nás čeká úplné ukončení mého rozboru. Ve středu 22. 11. se totiž v Praze uskuteční koncert Lindemannovy sólové tvorby pod názvem „Ich hasse Kinder“, podle písně, o které jsem mluvila minulý týden. Tak se tedy mějte, v příštím Dvořanovi se opět uvidíme a pak již dám konečně na chvíli pokoj :) 

Sáblová V.