Dvořan číslo 6!

Konečně dorazil listopad a to znamená, že už dva měsíce školního roku jsou za námi! Myšlenkou, kolik jich je ještě před námi, se radši zbývat nebudeme… Halloween nás těsně minul a obchody, reklamy a internet nás již straší Vánocemi. Není to trochu brzo?

Třída 5.G dnes vyráží do Prahy na program v rámci Týdne Akademie věd a už ve středu o velké přestávce bude vernisáž ke speciální výstavě právě naší velmi talentované kvinty (Ano, píšu tento úvodník jako studentka kvinty.). Tak určitě dorazte! Ve čtvrtek se pak třída 3.P vydá na exkurzi do společnosti MERO ČR.

Dvořan už vám jen popřeje hezký týden a zábavu při čtení dnešního zamyšlení o podzimu, první části lehkého rozboru první sólové desky německého zpěváka a memu, se kterým se ztotožní asi každý student. Užijte si čtení!

Zastav se, je tu podzim…

Zamyšlení, podzim

Vstávám. Je brzo a šero. Hned, jak vstanu, šla bych zase spát. No, už s tím nic neudělám. Vyhrnu okenní žaluzie, setkám se s prudkým denním světlem. Alespoň že je ráno už poměrně světlo. Dneska by mohlo být hezky.

Je ticho. V konvici vře voda, venku začalo pršet. Říkala jsem, že dnes bude hezky. Podívám se na hodiny a je mi jasné, že idylické ráno je u konce. Zase to nevyšlo, tak třeba příště. Popadnu několik nezbytných věcí a odcházím z domova poprvé. Ve spěchu si uvědomím, co asi dělá můj deštník zapomenutý před dveřmi. Odcházím z domu podruhé. Aha, ještě klíče, odcházím potřetí. Když už počtvrté zavírám dveře, slibuji si, že ode dneška začnu všechno připravovat ještě večer. Spěchám do školy, nevšímám si okolí a skoro ani deště. Všechno je uspěchané a chaotické. 

Sedím v lavici a upřeně pozoruji okna, nebo spíše to, co je za okny? Nebo spíše to, co poletuje před okny? Zvedá se vítr a ve vzduchu se vznáší a padá jako déšť listí zářivých podzimních barev. Padá stále. A když už to vypadá, že nikdy padat nepřestane, vítr vystřídají dešťové kapky a listy jako by se před nimi utíkaly schovat. Po chvíli už je venku opět sychravo a mračno. Tyto krátké barevné okamžiky jako by vysílaly co nejvíce lidem, aby se na chvíli zastavili. 

Snaží se ze všech sil zaujmout svým přirozeným kouzlem, ale marně. Lidé se naopak čím dál více snaží přelstít přírodu. Je mi ho líto, podzimu. V obchodech se krátce po létu objeví zboží s vánoční tématikou a po Vánocích se už zase mluví o létu. Podzim jako by zmizel. Není. Lidé ho neznají. Asi jim připadá nudný. Co významného se také děje? Je snad teplo? Nebo slavíme nějaký svátek? No možná ano, ale nejsme obdarováni žádnými věcmi a neslavíme ho ohňostroji a hlasitými oslavami. Vlastně je podzim úplně bezvýznamný a měli bychom ho využít jako čas na navození vánoční atmosféry. Otázkou je, jestli nám, v dnešní době, každoroční, ale již poněkud komerční oslavy Vánoc vánoční atmosféru navozují? Možná ano, možná ne. Nic není špatně. Na druhou stranu přece jen, když se člověk prochází obchodním centrem nebo ulicemi, které září světýlky, jež jsou doprovázena vánoční hudbou, bude to nadšení, nedočkavost a těšení se na to mít také svoje kouzlo. Jenže jaké by to asi bylo, kdyby se žilo v přítomnosti a třeba do konce listopadu by se o Vánocích vůbec nemluvilo? Byli by lidé opravdu tak frustrovaní sychravým a nepříznivým podzimem, ve kterém se neděje nic speciálního, nebo by si začali více všímat přírody a přirozenosti?

Cestou domů mě doprovází déšť. Nikam nespěchám a všímám si deště. Kapky dopadající na deštník se předhánějí, která z nich se jako první dostane z deštníku pryč. Na mokré silnici se rýsují stopy od kol, auta se jen stěží vyhýbají obrovským kalužím a s blížící se tmou vypadá vše zase tolik temně. Mě až k domovu doprovází dlouhá řada oranžových, žlutých a dalších podzimně zbarvených stromů a ještě jednou se na chvíli zastavím. V dešti, ale s deštníkem, v chladnu, ale v kabátě stojím uprostřed cesty a sleduji podzim.

Vstávám. Je brzo a šero. Hned, jak vstanu, šla bych zase spát. Je ticho. V konvici vře voda, venku začalo pršet. Říkala jsem, že dnes bude hezky. Podívám se na hodiny a je mi jasné, že idylické ráno je u konce. Zase to nevyšlo, tak třeba příště. Ode dneška si všechno připravím večer, ať ráno nemusím spěchat. 

B. Dvořáková

První sólové album aneb Jazyk a Pot (1. část)

Hudba, rozbor a hodnocení, Till Lindemann

Konečně jsme se po několika měsících dočkali prvního sólového alba Tilla Lindemanna, známého zpěváka německé kapely Rammstein. Alespoň z mého pohledu bylo celkem překvapivé, a to především množstvím různých žánrů, které se v něm vyskytly. A vlastně, proč bychom si ho tu krátce nerozebrali?

Zunge – Jazyk

Tato píseň má sice tvrdé kytary, na které jsme od Lindemanna zvyklí, avšak nabízí také velmi zajímavou možnost zamyšlení se nad textem. Slovo „Zunge“ (jazyk) je zde sice v němčině použito ve významu části těla, píseň ale popisuje sílu a naopak zranitelnost řeči, kterou lidé vládnou, především tedy metafor a přirovnání.

Sport frei – Sportu zdar

Tahle píseň je poměrně jednoduchá. Interpret pracuje se zkušenostmi ze své slibně rozjeté kariéry profesionálního plavce a vypráví o lidech, kteří sportu zasvětili život a obětovali mu všechno. Zároveň se však často opakuje verš: „Und die Tränen sieht man nicht,“ volně přeloženo: „A slzy nejsou vidět.“ Videoklip, který jsme k písni dostali, je navíc z velké části natočen na olympijském stadionu v Berlíně.

Altes Fleisch – Staré maso

První dvě jmenované písně mají pesimistickou atmosféru, nabízí se tedy otázka, zda nám třetí song v pořadí trošku nezlepší náladu? Ani náhodou. „Altes Fleisch“ vypráví o stárnutí a chátrání těla, které je nevyhnutelné a postihne každého z nás. Mě osobně již na první poslech oslovila nejvíce, zvláště svým již na začátku určeným rytmem, dále pak ostrými kytarami.

Übers Meer – Přes moře

Je to tak, opět jsme se dočkali i písničky s kapkou romantiky, i když není na první pohled vidět. Vše to začíná bubnem, jenž zní lehce hororově, avšak po chvilce se přidávají i kytary a dívčí hlas, který nás opakováním dané melodie provede celou písní a textu o samotě, stesku a nepřijetí konce vztahu dodá onen nádech romantiky, o kterém jsem mluvila na začátku. Když vezmu v potaz, že romantika není úplně můj žánr, tak mě píseň velmi mile překvapila. Člověk, který nemluví německy, by si toho podtématu vůbec nemusel všimnout.

Čtyři písně, které jsem tu popsala, rozhodně nejsou vše, co nám nová deska „Zunge“ nabízí, k tomu se dostaneme až příští týden. Co na nás tedy ještě čeká? „Du hast kein Herz“ (Nemáš srdce), „Tanzlehrerin“ (Učitelka tance) a „Alles für die Kinder“ (Pro děti vše). Dále pak „Selbst verliebt“ (Sebeláska) a trojice písní „NSL“.

Sáblová V.