Dvořan číslo 5!

Po krátkých prázdninách se vracíme do školy a rovnou nás dnes čeká další zpestření školního dne!

Přesně tak, myslím Halloweenské akce, kterých je hned několik. Literární nadšenci mají do dneška možnost napsat krátký příběh v angličtině, šikovní kuchaři a pekaři mohou prodávat dobroty, které připravili, a ti, kteří se považují spíše za umělce v jiných směrech mohou ukázat světu svou fantastickou dýni či dechberoucí kostým! Jsem zvědavá, jaké různé převleky uvidím po škole letos :)

Dvořan vám dnes přináší podzimní komix, článek o výletu s kapkou smůly, fejeton o svátcích a ilustraci na konci!

Náš parádní výlet se smůlou

Smůla, výlet

Někdy mám pocit, že jsem jediným člověkem na zemi, který má smůlu i v těch nejjednodušších situacích. No vážně! To jsme se takhle jednou s kamarádkou rozhodly, že se vydáme na výlet na chatu ke Žďáru nad Sázavou. Dobrodružství nám ale začalo už doma při balení věcí. Vzhledem k tomu, že nám všechny radary hlásily deset stupňů, bouřky a déšť a zároveň jsme počítaly s tím, že budeme v chatě v noci mrznout, snažily jsme se vzít si s sebou hlavně teplejší oblečení, pláštěnku a pro případ, kdy by na chvilku vysvitlo sluníčko a oteplilo se, jedny kraťasy.

První den nám dával najevo, že celou dobu našeho pobytu na Vysočině strávíme skládáním puzzle, vařením, pečením a čtením uvnitř chaty. Jenže nebyly bychom to my, kdybychom si nevymyslely nějaký výlet. Garáž na chatě schovávala mnoho pokladů, ale pro nás tím největším byla jízdní kola. Ještě ten den jsme si zahrály na servisáky a kola upravily tak, aby vydržela náš úžasný výlet.

Druhý den jsme se probudily do krásného slunečného rána a začaly jsme zpochybňovat schopnosti meteorologů. Snídani a čaj jsme snědly na příjemně hřejícím slunci a odhodlaně jsme vytáhly naše dva oře ve formě kol. Ale po čtyřech kilometrech se spustil prudký a ledový déšť. Musely jsme zastavit pod starým a rozvětveným stromem. Čekaly jsme a čekaly a čekaly... Déšť asi po půl hodině ustal, a tak jsme se rozhodly jet dál. Samozřejmě s naším štěstím jsme dostihly jiný mrak a opět, zcela optimisticky, jsme asi za dva kilometry zastavily znovu pod stromem a čekaly, než ten hnusný déšť přejde. (Že já jsem na začátku psala o tom, jak jsme si s sebou braly ty pláštěnky...) Po minimálně další půl hodině jsme se konečně rozjely směr pramen Svratky. Cesta se klikatila vzhůru, ale my jsme se s radostí stále blížily k vrcholu. Pod nejtěžším, ale zároveň posledním stoupáním, jsme si daly chvíli pauzu. Kamarádka mi vyprávěla příběh, jak zde její teta potkala v zatáčce autobus a jak se ho strašně lekla. My jsme se smály tomu, že přece na takové opuštěné sto let staré silnici nemůže jezdit žádná autobusová doprava… Bohužel opak byl pravdou. Ve chvíli, kdy jsme se s odhodláním vydrápat se na kopec rozjely směrem vzhůru, nás v té samé zatáčce potkal ten samý osud. Z ničeho nic se proti nám vyřítil autobus takovou rychlostí, že jsme málem, i s našimi oři, skončily v příkopu. Naštěstí kolize s autobusem dopadla dobře a nás chvíli poté přepadl záchvat smíchu.

Odpoledne jsme úspěšně dojely a další dny strávily procházkami po okolí a pečením štrúdlu. A pak jsme jely domů vlakem. A samozřejmě že i tohle se muselo nějakým způsobem pokazit. Naivně jsme si myslely, že ze Žďáru nad Sázavou dojedeme pohodlně až do Prahy... „Havlíčkův Brod,“ zahlásili. A vlak stál… a stál… a stál... A upřímně nám to ani nepřišlo moc divné. Pak ale přišla paní průvodčí a oznámila nám, že vlak má poruchu a dál nejede. Počkat, jak jakože nejede? Musely jsme vystoupit. Co budeme sakra dělat v Havlíčkově Brodě?! Naštěstí za hodinu jel další spoj, a tak jsme to nějak vydržely. Jako správné turistky jsme snědly všechnu svačinu dost brzy na to, abychom si něco schovaly na kritickou chvíli.

Volala jsem mamce, že přijdeme o hodinu později, protože jsme se zasekly v Havlíčkově Brodě, přičemž se mi kamarádka snažila namluvit, že se nacházíme v Havlíčkově Borové... Existuje to vůbec?

Každopádně jsme se nakonec do Prahy dostaly a z naší expedice si odnesly spoustu strastiplných zážitků.

Ema Matějíčková

PAMÁTKA ZESNULÁ

Fejeton, svátky, jména, kalendář

Všichni dobře známe svátky, u kterých není v kalendáři ten den zapsané žádné jméno, jen prostě název svátku, např. Nový rok, Tři králové, Památka zesnulých.

Taky vás někdy napadlo, jaké by to bylo, kdyby se tak někdo jmenoval jménem?
V České republice to samozřejmě nejde, matrika nám to neumožní. Ale co příjmením?

V poslední době je stále častější, že si ženy po svatbě příjmení nemění, jen ke svému přidávají manželovo, někdy dokonce v tom mužském znění. A právě za těchto okolností si dovoluji tvrdit, že se někdo, respektive nějaká žena, může jmenovat Památka Zesnulá. Ne jménem, ale příjmením.

Představme si, že se žena jmenuje například Zesnulá a vdá se za nějakého pana Památku. Přitom si ponechá své původní příjmení a přidá si manželovo. Nikoliv však překlenuté Památková, ale jen Památka. Tato žena se pak bude jmenovat Památka Zesnulá.

P.S.: A protože jsou dnes i kalendáře, ve kterých jsou už jména i na takové dny v roce, jaké zmiňuji na začátku, dejme té imaginární ženě jméno Jesika, ať má 2. listopadu svátky hned dva – za jméno i za příjmení :D.

Hanka M.