Dvořan číslo 39!

Konečně je to tady!

Ano, dočkali jsme se a konečně nastal poslední „učící týden“. Znamená to, že prázdniny už jsou fakt za chviličku. Neodvratně se nám blíží také Dny za školou, které jsou pro většinu studentů velmi očekávanou událostí školního roku.

Zároveň bylo včera uzavření známek, což byl určitě stres. Dopisování testů na poslední chvíli, prezentace na záchranu známky… Zkuste tvrdit, že ne. Jenže dneska už je uzavřeno, režim volnější a možná nějaký čas pro sebe.

My vám dnes přinášíme taneční zamyšlení, vzpomínky u fotek a šatníkové dilema!

Umění tančit v dešti, jako by se nikdo nedíval

Zamyšlení

Ulice plná lidí, zamračená obloha, z nebe začíná pršet, lidé otevírají deštníky. Všichni jsou stejní. Pospíchají dál, s oblohou se zamračí i jejich obličeje, nikdo nevybočuje z řady.

Nedaleko hraje hudba. Pár lidí se pousměje, někdo se zahoupe do rytmu, ostatní jdou dál.

Mám dobrou náladu, proč by mi ji mělo zkazit pár kapek deště? Však je to jen voda, můžeme za ni být vděční. A že se namočím? Však to zase uschne. Odkládám deštník a nechám si kapky stékat po tváři. Pár lidí se ohlédne, co to dělám. Je mi to jedno.

Hudba je stále hlasitější. Pospíchám sice na vlak, ale i tak se zastavím. Však pojede další. Hudba je krásná a já se začínám pohybovat do rytmu. Nohy, ruce, hlava, za chvíli už tančím celým tělem. Jsem promočená na kost, ale zářím jako sluníčko. Naplno si užívám, že nikam nespěchám a nic mi nevadí. Dělám to, co chci a co mě baví. Pohyb mě zahřívá a déšť příjemně chladí.

Cítím na sobě tisíce očí. Někdo se zastavil a s úsměvem mě pozoruje. Jiní jakoby bez povšimnutí jdou dál, jejich výrazy ale mluví jasně. V jejich očích jsem blázen. Nevadí. Uvidí mě ještě někdy? Ne. Zavírám oči a zapomínám na všechny okolo. Už jsem jen já, hudba a déšť. A jsem šťastnější než jindy. A to je to, co chci. To je umění.

Umění tančit v dešti je společností nepochopené, ale pro jednotlivce důležité. Znamená to, že v životě děláte to, co chcete a co Vás baví. Vaše okolí to ale nemusí pochopit. Pak je důležité naučit se tančit, jako by se nikdo nedíval. Prostě si stát za svým a ignorovat okolí. Ano je těžké si tyto dvě umění přivlastnit. Ani já se to zatím nenaučila. Už jsem si ale uvědomila jejich důležitost a už vím, že jednou chci umět tančit v dešti, jako by se nikdo nedíval.

Lenka Vašicová

Kouzlo fotek

Vzpomínky, fotky

Každý má svůj způsob, jak si uchovává své vzpomínky. Někdo si své zážitky zapisuje do deníku, někdo může sbírat pohledy nebo různé památkové předměty anebo může třeba fotit. V dnešní době už je normální, že lidé často fotí spíše na telefony. Kdy pak své fotky mají v galeriích a na různých uložištích. Jednou za čas si tyto fotky projíždíme a vzpomínáme, kde a s kým jsme byli a co všechno jsme zažili.

Já osobně třeba fotím vážně hodně, takže z každé dovolené nebo výletu je můj telefon zaplněn spoustou fotek. Tyto fotky vám spíše nikdo nevezme, máte je pořád u sebe, takže se na ně můžete kdykoliv podívat nebo také sdílet na sociálních sítích nebo s přáteli.

Znáte ale ten pocit, když si procházíte vytištěné fotky? Za mě to má úplně jinou atmosféru. Ani nevím, čím to je, ale působí to na mě úplně jinak, než když se koukám na fotky v telefonu nebo třeba na Instagramu. Díky svým rodičům mám z dětství mnoho fotek a my si tak můžeme vždy hezky zavzpomínat na společně zážitky. Když procházím tyto fyzické fotky, často se cítím, jako bych byl právě přímo na tom místě z té fotky.

Zrovna nedávno jsem takto procházel fotky se svou babičkou, kterou jsem bohužel poznal jen jako dítě. Tyto fotky mi často i pomáhají si víc uvědomit ten samotný zážitek. Možná to teď bude připadat někomu divné, ale s těmito fotkami se cítím, jako kdyby daní lidé byli se mnou a já si s nimi takto můžu povídat. Samotné zážitky jsou pro mě mnohem intenzivnější.

Pokud tedy máte nějaká taková alba s fotkami, zkuste si je vytáhnout a podívat se na ně. Občas je docela fajn mít takovou nostalgickou náladu.

Martin Elznic

Co (nebo koho) si zítra vezmu na sebe?

Jedna věta napsaná u otevřené šatní skříně

Nejdůležitější je cítit se ve svém oblečení vždy skvěle (Takže ne, ty džínové šortky na mě nedostanete ani za použití hrubého násilí, ačkoliv myslím, že jsem si je sama koupila.) a připadat sama sobě krásná (Ať žijí mé starorůžové šaty s kapsami!), nejde o to, co si o mně – nebo o vás – pomyslí ostatní (Mami, já vím, že jsou mi ty červený kalhoty velký a vypadaj strašně, ale mně to nevadí!), občas může být sama divnost cílem (Znovu se potkáváme, třičtvrťáky se sloníky.), někdy jde spíš o to taktně upozornit okolí (Bacha, přišly kytky a s nimi já.), že jsem cvok (To na tebe myslím, červený kloboučku.), případně to připomenout sama sobě (Na mé květované košili je spousta věcí, které mi vadí, ale stejně je to moje nejoblíbenější košile a to už něco znamená!) nebo si vyvolat milé vzpomínky (Slepice s čepicemi, totiž obráceně.) a dodat si tak na sebevědomí (Děkuju ti, ovocné tričko.), občas jde o čistě praktické důvody (Ty kalhoty jsem si nespravovala nadarmo a je to krásný pocit.), ale to opravdu jen občas (Celý tělák je taková politováníhodná výjimka.), ta estetická stránka je důležitá pro dobrý pocit ze sebe i z celého dne (Jedna z mála věcí, na které se nevztahuje zákon schválnosti a které tudíž už ze své podstaty nemohou selhat, je bílá košile.), a i když už mě to občas nebaví (Pardoon, bílá košilko bez rukávů, seš krásná.), snažím se (Jen na ty bílé vílé šaty ne a ne přijít ten správný čas.), protože oblečení svým způsobem ovlivní den, můj přístup k ostatním a přístup ostatních ke mně (Levný bílý crop topíček coby morální dilema.), možná je to nejen tak, že já oblečení zpotím a ušpiním, a tím do něj dostanu sebe (Sukně, která na DofE expedici rozhodně patří, by mohla vyprávět…), ale i tak, že já nasáknu osobnost toho oblečení (Ta holka v červeném tílku byla sympatická a moc hezká.), respektive člověka, který by byl tenhle outfit schopný nosit každý den (Holčinu z nového overalu bych potkat asi nechtěla, i když se nemůžu dočkat, až si tuhle blbost zkusím.), já vlastně nevím (A to je čas na tričko s nápisem „past versus future“.), co ze svého oblečení bych byla schopná nosit každý den já (Asi určitě tu džínovou sukni, tu těžkou, nezničitelnou, do školky, do trávy, do školy, do divadla i do nepohody.), asi žádné (Rozhodně ne citronovou sukni, ačkoliv ji miluju.), protože by mě to přestalo bavit, přišla bych o tu hru, hru barev a tvarů (Zelená, modrá – pro blázna dobrá stojí psáno v Lichožroutech, takže jak jinak si tisknout gympl na tričko.), hru na převlíkačku (To černé tílko, které má bytostnou potřebu sdělit světu 76, aniž by kdo chápal proč, si taky někdy musím obléct.), hru na někoho jiného (Ne, už nejsem plavkyně, i když sukně s nimi je božská.), i když nevím, jestli je to hra (Život přece není jako nošení indiánských šatů, nebo ano? Bylo by smutné, kdyby byl.), kdybych před sebe rozložila celý šatník a podle každého kousku sepsala popis toho člověka, který by jej pravděpodobně nosil (Lněné šaty by byly k politování.), měla bych různorodý repertoár víl, vrahů, šprtů, horalů, babiček, prababiček a milionu dalších existencí, ale kdo ví, třeba jsou všechny tyhle postavy střípkem mé osobnosti, třeba v sobě všechny ty víly, vrahy, šprty, horaly, babičky a prababičky mám někde schovaný, stejně jako to jejich oblečení ve své skříni, ale ať už je to jakkoliv (A ať už si zítra oblíknu cokoliv.), stejně si myslím, že nejdůležitější je cítit se ve svém oblečení vždy skvěle (Takže ne, ty džínové šortky na mě nedostanete ani za použití hrubého násilí, ačkoliv myslím, že jsem si je sama koupila.) a připadat sama sobě krásná (Ať žijí mé starorůžové šaty s kapsami!), nejde o to, co si o mně – nebo o vás – pomyslí ostatní.

Anežka Malínská