Dvořan číslo 36!

Hola hej, hej hola hou! (Začínáme úterní číslo po trpaslicku:), protože proč ne.) A co bychom to byli za trpaslíčky, kdybychom neodvedli pěkný kus práce? Dny strávené ve škole se sice krátí, ale my nepřestáváme makat! Příkladem BUDIŽ náš čtvrtletní výběr, který najdete všude možně po škole a nebo přímo na školních webovkách pod záložkou 'Studentský časopis'.

Kromě toho, že se dnes můžete těšit na guláš od Krakonoše (Pro ty šťastlivce, kteří mají jedničku.), se k nám donesla zprávička, že včera 4G navštívila ČNB (Věříme, že ne v kuklách za doprovodu výstražných světel:D.), každopádně se jim podařilo vybojovat 3. místo v European money kvízu (Ve zkratce: jednalo se o celoevropskou soutěž v oblasti finanční gramotnosti studentů.) z 250 týmů celé republiky! Velká gratulace!

Pro včerejší herce na prknech KDéčka posíláme virtuální puget růžiček, byli jste prostě skvělí!

Čerstvé zprávy z toalet pro výtvarné nadšence: Přibyl vám tam na dveřích velice sympatický papír (Je určený na vaše nová inovativní dílka, tak nechte kachličky žít svůj poklidný život dál.), už se těšíme na vaše výtvory!

#kachličky4life

Ponořte se s námi do hlubokého jezírka (Jo, přesně ten u Sněhurčiny chaloupky.) našich trpasličích myšlenek.

Tak pěknou koupačku:)!

Psací splín

Poezie?!?!

Máme doslova hodinu čas, pojďme něco napsat.

Co chceme psát?

Chceme vůbec psát?

To nevím.

Ale zato vím,

Že se mi chce spát.

Já ale fakt nevim, co napsat…

Já ti věřim.

Ale já sobě ne.

Nejdem radši spát?

Jako tady? Na nádraží?

Tečka.

Co? Jakože to je všechno?

Ne, děti, to není všechno.

Pohádky mají přece dobrý konec.

Takže teď musí zazvonit zvonec?

Aby byl dobrý konec?

Počkat, na nádraží ale žádný zvony nezvoní

Tady zvoní akorát tak telefony důchodců.

To není úplně dobrej konec…

Já myslím, že jo.

Napíšeme básnickou sbírku…

A kdo si to jako bude kupovat? Kdo by to chtěl číst?

Úplně všichni, protože jsme nejlepší.

Jen to mě v mém smutku konejší.

Tak až počasí bude vřelejší

A dny budou teplejší

A náš strach se zmenší.

Počkat, my máme strach? Z čeho?

Asi z psaní.

Tak až se teda nebudem bát,

Budem lepší básně psát.

A pak půjdem spát.

A budem bohatý.

A tak zazvonil zvonec

A básničky byl konec.

Jskr

Labuťky

Jedna věta

Až někdy budeš vystresovanej, ale neřekneš mi to tak docela, budu Ti vyprávět o tom pánovi a o labuťkách, snad Ti to taky vrátí sílu do života, začnu třeba slovy: To jsem šla nedávno na procházku a nadávala jsem si za to, foukal totiž kousavý, ledový vítr, mraky byly natlačené na svět jak šedivá dusivá matrace a propouštěly jen takové to ostré, bodavé a otravně bílé světlo, už jsem se chtěla vrátit domů, z bláta do louže, z nudy do nudy, pozor, předejít starého pána, kulhá, sotva jde, vyhnout se a zaplašit výčitky, že já můžu jít rychle a nestojí mě to žádnou námahu, Ty bys mi řekl, že tohle si vyčítat nesmím, že za jeho křivý nohy nemůžu, měl bys pravdu a já bych Ti to odkývala a snažila bych se tomu uvěřit, a pak bych Ti třeba vyprávěla, že sem, do půlky kralupské lávky, jsem chodívala v distančce a koukala se dolů, na vodu, chybělo mi tehdy plavání, nedá se plavat, když zavřou bazén, a svět byl otravnej nebo spíš otrávenej, nevěděla jsem, kdo se zbláznil, jestli já nebo svět, byla jsem chycená do pasti svých čtyř stěn a chtěla jsem utýct, na ten most jsem si chodila pro útěchu, protože… jsem si říkala… že kdyby to… už vážně… nešlo jinak, skočila bych dolů do Vltavy a naposledy bych si zaplavala, bylo by to možná krásný, plavat a plavat, postupně ztrácet sílu a vědět, že je to to poslední, co… neboj, hlavně se o mě neboj, nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych fakt skočila, jen jsem se tam ujišťovala, že kdybych už nemohla dál, mám i jinou možnost, a i když už distančka skončila, chodím na ten most mezi přežíváním a neživotem dál, jen občas, spíš se uklidnit, že to období Temna už je fakt za mnou, no a tak mě tam nohy zanesly i ten den, kdy vítr kousal a světlo bodalo, koukala jsem na řeku a skály a neviděla je, ponořená v sobě a ve svém němém trápení, a tu se Ti to stalo, ten pán, co jsem ho před chvílí předešla, mě dohnal a povídal: „Taky mě fascinujou labuťky,“ a můj Titanic narazil na útes, usmála jsem se, odkývala mu ty labuťky, že jsou pěkný, usmála jsem se ještě víc, nechala se osvítit jiskřičkami v jeho očích, jiskřičkami života, on odešel a já hledala ty labuťky, byla tam jen jedna, ale pán měl pravdu, byla pěkná, a já si říkala, sakra, co já tady blbnu, když starej belhavej pán vidí na řece labuťky, a od tý doby hledám labuťky i tam, kde zdánlivě nejsou.

Anna Nováková

Tahle země není pro starý a introverty

Zamyšlení, introverze

Být introvertem v dnešní době není lehké. Introverti často trpí nedostatkem pochopení a tlakem přizpůsobit se společenským normám. Ve světě extroverzí je to prostě oříšek.

Společnost preferuje extroverty s jejich charismatem a proaktivitou. Introverti jsou označováni za rezervované a nejisté. Co na tom, že jsou experti v hlubokých rozhovorech, extrovertní flinty zvládají vystřelit jeden povrchní rozhovor za druhým.

Veřejné akce a školní prezentace jsou pro introverty noční můrou. Potřeba neustále komunikovat a vyplňovat ticha je vyčerpávající. A co ta malá povídáníčka? Pro introverty je to jako plavání v bazénu plném žraloků –nebezpečné a nesmyslné.

Abychom vytvořili lepší svět pro introverty, potřebujeme změnu. Osvěta a vzdělávání mohou pomoci rozbít stereotypy. A flexibilita jak v pracovním tak školním prostředí i respekt k potřebám introvertů jsou klíčové.

A pamatujme si, že introverti nejsou odtržení od reality. Jsou to jednoduše lidé, kteří potřebují načerpat energii z vnitřního světa. Takže, buďme ohleduplní a dodejme introvertům tu dávku samoty, kterou potřebují. A extrovertům, no, dejme jim šanci zkusit ticho. Třeba se jim nakonec i zalíbí.

Každopádně ať žijí introverti! Ať žijí ve světě, kde je místo i pro ně!

EM