Dvořan číslo 34!

Hádejte co nás čeká už za skoro týden? Snad hádáte správně, uzavření klasifikace!

Nechci předbíhat, ale předpokládám, že spousta z nás se už netrpělivě nemůže dočkat okamžiku, kdy bude moci opravdu nic nedělat. Říkám opravdu, protože přiznejme si to, většina z nás většinu času stráveného nad učením stejně akorát prokrastinujeme.

Také vás ale někde vzadu ve vašem nitru hlodá tak trochu svědomí? Nebojte, už za týden se vše změní. Neustálý pocit viny bude ta tam a vy už se budete akorát snažit dožít blížících se prázdnin.

Do té doby je ale stále trochu času na to si říci, co nás čeká v dnešním čísle. Určitě, jak je zmíněno níže, se nezapomeňte přihlásit na Den pro DG!!! Ale kromě toho si hlavně nenechte ujít fejeton a cestopis z prostředí Španělska nebo nový meme, které jsme si pro vás dnes přichystali.

Tak enjoy!

PŘIHLAŠOVÁNÍ NA DEN PRO ŠKOLU!!!

Jsme tu opět, tentokrát naposled, protože přihlašování na Den pro školu je již zítra, 12. 6. v 17:30! Radím, buďte ready, ať se 20. 6. můžete těšit na to nejzajímavější, co den přinese! Sledujte mail a insagram Studentského parlamentu! 

Radši kalendář, nežli teploměr

Fejeton, Španělsko

Když jdete v Česku po ulici, vídáte směsku různě oblečených lidí. Někdy si říkáte, jak hergot v těch málem nulových teplotách můžete potkat odvážlivce v kraťasech. Řekněme ale, že je takových zlatých 15 stupňů. To je teplota ideální na absolutní všehochuť. Potkáte kabátové sněhuláky i kraťáskové opalovače na sotva svítícím slunci. Ale pamatujte, středobodem volby mezi vařením se a mrznutím, nic mezi tím zkrátka neexistuje, jsou slova „nějaký-počet“ a „stupňů.“

Nyní se připravte na skoro 3hodinový let přes Alpy a Pyreneje, či Alpy a Středozemní moře, záleží na větru, kterého se zrovna chytíte, nebo kterému se vyhýbáte. Uslyšíte: „Vážení cestující, vítejte v Barceloně. Venkovní teplota je 22 stupňů, místní čas 17:30. Přeji vám mnoho zážitků.“ Vylezete z letadla do relativně teplého mořského vzduchu a už ze sebe chcete strhnout oblečení a jít se naložit do špinavého moře, což vám ale nevadí, protože to je stále o sto procent více než ve vaší zemičce v samém evropském středu. 

Najednou jste zaraženi, vidíte něco nepředstavitelného. Ani ve snu by vás nenapadlo, jakou hrůzu zažijete v Barně. Nebojte, nikdo vás neokrade, i když je kapsáři hlavní město Katalánska nechvalně známé. Ne. Je to něco mnohem horšího. Spatříte osoby, respektive Španěly, a nedokážete uvěřit, co mají na sobě. Kabát. Tu věc, kterou nosíte, když je venku méně než 5 stupňů. Uvažujete, jak mohou ještě žít, jaktože se neuškvaří zaživa. Vždyť je k sakru 22 stupňů! 

Můžete Španělsko navštívit v jakoukoliv dobu, nicméně máte garantováno, že skoro vždy budou místní nosit to stejné. Tenisky, nebo zimní boty (Když je tedy extrémně chladno, bavíme se o teplotách pod 15 stupňů.); jakékoliv dlouhé kalhoty; tričko, v teplejších dnech (24 a více stupňů) top; mikinu, sako či svetřík a nelze opomenout hlavní součást výstroje, bundu. A proč jen skoro vždy? Důvod je jednoduchý. Mohou nastat 3 měsíce v roce, které jsou v kalendáři pod kolonkou „LÉTO.“ 

Vidíte-li Španěla v kraťasech, víte s jistotou, že je léto. To jen kdybyste náhodou zapomněli nahlédnout do kalendáře nebo necítili to vedro, co z vás dělá nedobrovolnou oběť masové grilovačky. Ale budiž, vlastně to je i trochu výhodné. Prakticky celoročně nosí to stejné, pročež nakoupí několik bund a kabátů, které lze střídat, aby nebylo to nošení stejného oblečení tak očividné, a ušetří peníze za jarní a podzimní oděvy, poněvadž existuje jen chladno, teplo, studeno a zcela jistě tuhá zima. 

Pak se ale radši vzpamatujete z hlubokého zamyšlení nad podstatou teploty, zapnete turistický režim, prosvištíte La Ramblu, kde jste jako doma, neboť tam žádný Barceloňan nezavítá, dokud opravu nutně nemusí, doběhnete na Barcelonetu, servete ze sebe oblečení, které vám i s věcmi nejspíš brzy zmizí, zdrhnete pánovi s předraženou dekou a ejhle, dočkali jste se té chvíle! Jste naložení v moři u té bez pochyb nejznámější, ale také nejošklivější pláže široko daleko!

PZ

Erasmus v Granadě 2024

Španělsko, Erasmus

Do vily, kterou jsme měli celou pro sebe, jsme dorazili někdy kolem jedné hodiny ranní. To ale některým nezabránilo, aby si ještě skočili do bazénu. Kvůli těmto okolnostem jsme šli spát až někdy kolem druhé ráno. 

Ráno nás mile přivítalo vedení tamní školy, Colegio Inmaculada Niña, a po rozdělení se do skupinek jsme vyrazili na prohlídku. S úsměvem jsme se dívali na „výzdobu”, kterou pro nás naše španělské protějšky připravily, jako například nápis na zdi, který pravil: „Jednotá v zomanitosti”. Ne, nepřepsal jsem se. Musím ale říct, že i přes jejich mezery v češtině psané rozhodně neměli mezery v češtině mluvené. V rámci jejich pobytu u nás a i našeho pobytu u nich jsme je naučili spoustu českých výrazů - především samozřejmě nadávek - které nám teď s radostí vraceli. 

Při prohlídce školy jsme byli takovou atrakcí a všichni studenti si nás se zaujetím prohlíželi. Vyrušili jsme výuku v mnoha třídách, aby se s námi mohli španělští studenti seznámit a ptát se nás na otázky o naší zemi. Zavítali jsme i do sekce mateřské školy, kde jsme naší lámanou španělštinou rozmlouvali s dětmi, které z nás byly velmi zmatené a bály se nás - stejně jako my jich. 

Po prohlídce jsme se vrátili do třídy, kde nám Španělé vystrojili hostinu typicky španělských pochutin, jako například bramborová omeleta, jamón a chorizo (vyhlášená španělská šunka a salám) či k pití gazpacho (rajčatová polévka v lahvi). Následovalo učení se španělských slangových výrazů a hraní různých dalších her, než jsme se přesunuli do parku. Tam jsme se věnovali různým týmovým sportům, jako například přetahování lanem nebo „volejbal”. 

Večer a dlouho do noci jsme trávili čas na naší vile tzv. Fiesta de la piscina aneb Bazénovou párty. Grilovalo se, jedlo se, povídalo se, koupalo se a celkově to byl velmi zábavný a povedený večer. Kolem půlnoci jsme se rozloučili se všemi Španěly, kteří mířili domů, ale my jsme ještě spát dlouho nešli… 

Ve středu dopoledne náš naši španělští studenti provedli po městě a po nejvýznamnějších památkách, jako například Katedrála vtělení, hlavní atrakce centra města a nábožensky významná budova. Zajímavé je, že i když je stovky let stará, pořád ještě není dokončena. Po prohlídce města a obědě v různých restauracích a fastfoodech nás čekala „únikovka”. Spíš než odněkud uniknout testovala, co si z prohlídky pamatujeme a jak se v Granadě vyznáme. Museli jsme po ní chodit křížem krážem a plnit různé úkoly, které jsme měli v Google formulářích. Poté, co všechny skupiny splnily bojovku, jsme se rozdělili. 

Většina šla do restaurace/hospody někde v Granadě, ale pár lidí, včetně mě, jsme vyrazili domů ke svým Španělům. Rodina mého Španěla, Faustina, byla velmi pohostinná a dali mi ochutnat spoustu dalších typicky španělských jídel, až mě potom bolelo břicho z příjemného  přejezení se. Byli velmi milí a záhadným způsobem jsme se i španělsky domluvili. Po večeřích byl sraz na dětském hřišti před školou, odkud jsme vyrazili zpátky na vilu.

Ve čtvrtek jsme přepnuli do režimu turisté a s průvodkyní jsme dopoledne prošli Albaicín, starou arabskou čtvrť na vysokém kopci. Co ale turistického moc nebylo, byli naši kluci, kteří se s vervou zapojili do fotbalu místních dětí. I přestože jich byla pouze třetina oproti místním, tak po strhujícím výkonu nakonec vyhráli 7:6. Po této vsuvce jsme zamířili zpátky dolů, kde jsme zavítali do první restaurace, která se nám zdála hodna, a dobře se naobědvali. Nutno podotknout, že oproti Česku jsme jedli tak o dvě hodily později. Odpoledne znamenalo opět výšlap, tentokrát na Alhambru, starý hrad tyčící se nad Granadou s krásnými kulisami pohoří Sierra Nevady. Po tříhodinové prohlídce absolutně nádherného hradního komplexu jsme sešli do krásných zahrad, odkud jsme směřovali zpátky domů. Večer nás čekalo vystoupení flamenca, které bylo velmi pěkné, atmosféra byla díky Španělům úžasná a celý večer byl velmi užitý.

V pátek nás čekal fyzicky nejnáročnější den, výlet do soutěsky Los Cahorros u městečka Monachil na úpatí ještě sněhem pokrytého pohoří Sierra Nevada. Nejdříve jsme ve španělském vedru vylezli na vysoký kopec a odtamtud následoval visutý most a velmi úzká stezka na břehu potoka odvádějícího vodu z hor. Trasa byla náročná, místy připomínala spíše horolezectví než pěší túru, ale nakonec jsme všichni bez úhony do cíle došli. A co byl náš cíl? Malá plážička, nebo spíše mýtinka, kde jsme se mohli koupat v ledové vodě, nebo jako naše paní profesorka i přímo ve vodopádu. Tam jsme se naobědvali, chvíli na sluníčku poleželi a vyrazili stejnou cestou zpátky, až tedy na poslední část, kde jsme po prvním visutém mostu sešli dolů k potoku a sérií dalších visutých mostů a už trochu příjemnější pěšinou se dostali zpátky do Monachilu. Odtamtud nás vzal autobus - španělští autobusáci jsou ti nejvíce klidní lidé, které jsem kdy potkal - zpátky do Granady, kde už jsme jenom něco málo nakoupili a šli zpátky na vilu.

Sobota byla pro nás velkou změnou, a to protože jsme se stěhovali k moři. Přestože jsme byli na jihu Španělska, tak jsme moře ani ještě neviděli, a tak jsme se všichni strašně těšili. Vila v Almuñécaru - tak se jmenovalo to město, kam jsme se stěhovali - byla obří, také měla bazén, několik pater, palmový a citrusový sad a výhled na mořskou zátoku. Patřila ale církevnímu řádu zvanému ‘Orden Hospitalaria de San Juan de Dios’, který taktéž provozuje naši partnerskou školu v Granadě a dalších asi 450 dalších institucí po celém světě, a tak v každé místnosti byl aspoň jeden obraz nějakého svatého, převážně tedy Ježíše, což nám jako Čechům, ateistům, přišlo velmi, nu, nezvyklé. Po ubytování jsme společně se Španěly, kteří s námi také ve vile tentokrát bydleli, vyrazili do města. Problém byl ten, že naše vila byla čistě teoreticky pouhých 300 metrů od moře vzdušnou čarou, no ale s těmi 100 metry výškovými nikdo moc nepočítal. Dolů to šlo, ale po krátké procházce městem, prohlídce hradu a druhé polovině dne strávené na pláži a v moři byl ten kopec opravdu nemilý. Nu což, moc jiného jsme na výběr neměli, a tak jsme šlapali a šlapali… Odměnou nám bylo hvězdné nebe nad námi a výhled na moře a zářící město hluboko pod námi.

V neděli jsme ráno vyrazili autobusem na jinou pláž, kde jsme mimo jiné aktivity vyzkoušeli i mořské kajaky a paddleboardy. Dopluli jsme na takovou malou zastrčenou plážičku mezi skalami, kde jsme chvíli pobyli, ale když jsme chtěli plout zpátky, tak to bylo přes velké vlny náročné. Párkrát se stalo, že někdo už spokojeně vyplul, když tu náhle se zase válel na pláži, odhozen vlnou. Po úspěšném návratu na původní pláž jsme až do konce dne měli plážové volno, v rámci něhož jsme například zahrabali Gabriela, jednoho ze Španělů, až po bradu do písku či oslavili zmrzlinovými sendviči Pablovy narozeniny. Večer jsme zamířili zpátky do Almuñécaru, kde jsme se navečeřeli v restauraci podávající tapas - takové španělské jednohubky. K našemu pobavení dokonce i přišel potulný zpěvák, který nám na místě složil písně na jméno a díky němu jsme zapomněli, že zítra je náš den poslední.

Pondělí ráno bylo velké loučení plné slz, Španělé vyrazili zpátky do Granady a my zpátky do Malagy. V Malaze jsme měli ještě několik hodin rozchod, který někdo využil k procházce po městě, někdo k poslednímu nakupování ve velkém obchodním centru a někdo k hraní v arkádě - a dokonce trefili jackpot. K večeru jsme nasedli na vlak, který byl ale spíše metro, směrem na letiště, kde jsme se rychle odbavili a po pár hodinách čekání jsme bez zpoždění nasedli do letadla a vyrazili směr Praha. Let trval asi o půl hodiny déle, než měl, a tak jsme dosedli velmi pozdě ráno. Ještě rychle domů a výlet je u konce.

Z výletu jsme si mimo nově utvořená přátelství a spoustu unikátních zážitků odnesli i posun ve španělštině, což byl hlavní záměr. Osobně cítím, že po Erasmu jsem v tom, co říkám, sebevědomější a dělám méně chyb, tudíž bych celý výměnný program prohlásil za úspěšný a rozhodně bych jel zase.

Martin Riegert, 26G