Dvořan číslo 33!

Čus bus autobus, jsem tady zas!

Nevím, jak vy, ale já mám pocit, že tenhle týden se budu jen učit, učit, učit a s trochou štěstí možná i spát. Začátek června je tu, venku začíná být hezky, my přemýšlíme, proč vlastně trávíme ty krásné dny ve třídách, děti ze školky přes potok nám křičí do oken a na poslední chvíli se píše milion testů, hurá! Ale teď vážně, zkusme se na učení nevykašlat, ani když nám předvídač na Bakalářích řekl, že když dostaneme čtyřku, budeme mít průměr furt 2,36...

Lehce se nám změnilo složení školy, z výjezdu se nám vrátila 2.S, odjely místo nich 2.P a 6.G, tak snad jim nebude pršet. Třídní výlety jsou již dávno v plném proudu, tak snad se vše podaří. 

Den pro školu se blíží! Nezapomněli jste na nás ještě?

Zůstaňte v obraze! Už tento týden startuje přihlašování na akce. A co že vás to vlastně čeká?

• SPORT - vážné zranění není překážkou

• KRIMINALISTIKA - z pochůzkáře na detektiva

• PŘÍRODA - krásy divočiny a jejích národů, zákulisí národních parků

• STUDIJNÍ ŽIVOT - Erasmus a jeho možnosti, matematické soutěže

• ŽURNALISTIKA - co o ČT nevíte

• MEDICÍNA - specializovaná léčba, jak zachránit život

• PODNIKÁNÍ - LEGO nejen hračkou, rady z různých oborů, jak začít

• UMĚNÍ - design vlastní záložky

• JAZYK A KULTURA - japonština nejen pro znalce (sushi nečekejte)

Těšíte se? Tohle zdaleka není všechno! Tak nezapomeňte a sledujte email, instagram a informační dokument!

Erasmus směr Německo

Rozhovor, studium v zahraničí

V únoru letošního roku se Max Bolmhagen jako první student naší školy vydal s Erasmem do Německa na tříměsíční individuální studentský pobyt.

Studuješ přírodovědnou větev, čím Tě němčina zaujala natolik, že ses za ní vypravil až přímo do Německa?

Já jsem se němčině začal věnovat ještě před tím, než jsem šel na gympl, protože jsem věděl, že jazyky jsou hodně zásadní. A mimo angličtinu je důležitá němčina, hned dvě naše sousední země německy mluví. Obecně jazyky otevřou hodně možností.

Učitelé říkají, že v Německu se zlepšení jazyka nevyhneš, přinesl Ti pobyt i něco jiného než jen jazykové znalosti?

Kromě jazyka samotného jsem se určitě naučil jazyk použít. Tady v Česku se člověk nesetká s tím, že musí reagovat v němčině, takže jsem si na dobu dvou měsíců, pak jsem měl pauzu, musel přenastavit mozek a každý den neustále fungovat německy. Určitě mě to naučilo taky samostatnosti, protože jsi v jiné rodině. Taky se musí člověk spolehnout sám na sebe, na svoji schopnost vyjadřovat se v němčině. Navíc tam nemáš rodiče, svoje učitele, aby tě donutili něco dělat, avšak ve škole ti mnohokrát ulehčí.

Čeho ses před odjezdem nejvíce bál?

Vlastně toho, jaká bude ta rodina. Bál jsem se hlavně, abych jim rozuměl a abych s nimi dobře vycházel. Věděl jsem, že je to oblast Baden-Württemberska, kde je plno nářečí, takže v jazyce budou změny. Nebyly sice tak zásadní, ale byly znát. Bál jsem se, že ta moje "Hochdeutsch" načtená z hodin ve škole tam bude vlastně k ničemu, když přijdu k rodilým mluvčím.

Jak sis s rodinou nakonec sedl?

S rodinou jsem si sedl výborně, je to velice milá rodinka, která má čtyři děti. A vzhledem k tomu, že jsem docela komunikativní, jsem se s nimi domluvil nějak už na začátku, hodně jsem se ptal. Naštěstí jsem v domě dostal v podstatě svoje vlastní patro, takže jsem měl soukromí, což byla jedna z nejdůležitějších věcí, podle mě. Pokud je člověk takhle déle v cizí rodině, tak je podle mě důležité, že je nemusí přes den tolik potkat, aby toho na něj nebylo až moc. Jinak jsme pořádali spoustu výletů, oni měli tři děti už odstěhované, takže jsme tam bydleli ve čtyřech, rodiče, Kolja a já. Mojí přítomnost přivítali, měli si s kým povídat, vzhledem k tomu, že jejich poslední syn je takový trochu nekomunikativní.

Máš s nimi nějaký zajímavý zážitek?

Určitě zajímavá zkušenost je vidět, jak vychovávají děti, člověk je v jiných podmínkách. A největší zlom, kdy je člověk pořádně pozná, je v době, kdy všichni onemocní. My jsme všichni strávili dva dny mimo se střevní chřipkou, v tu chvíli jsem poznal, že se rodinka vážně postará a je ochotná mi čas fakt obětovat, to byl takový silný zážitek.

Jak na Tebe reagovala třída, ve které jsi byl? Byl jsi pro ně takovou atrakcí, nebo Tě příliš nevnímali?

Třída ke mně ze začátku měla trošku respekt, vzhledem k tomu, že jsem šel k trochu mladším lidem. Byl jsem tam s tím Koljou, který je brán ve třídě jako takový nekomunikativní člověk, takže mě stranili s ním a měl jsem čas zjistit, jak třída funguje, a potom se někam zařadit. K mému štěstí tam byl jeden kluk, Volodymyr, který se přestěhoval do Německa dva roky zpátky z Ukrajiny, a ten se mě docela ujal, byl ochotný mi pomoct. A se třídou jsem vycházel dobře, se všemi jsem se potom nějak spřátelil.

Která část pobytu byla nejnáročnější?

Část po příjezdu, protože člověk je vržený do toho šrumce, co tam pro mě panoval. Hodně málo rozumí, lidé se ho už od začátku na něco ptají a začnou řešit organizační věci. Tady mi zase musel pomoct Kolja a jeho otec, který mi pomáhal i první den. Odvezl nás do školy, šel se mnou za vedením, představil mě. Celkově nejtěžší bylo dostat se do té němčiny. Než to člověk odposlouchá, zjistí, že oni mluví strašně rychle, všechno spojují dohromady. Další těžší část byla na konci, kdy už člověk cítí stres z české školy, že už třeba za dva týdny bude tady, bude muset všechno dopisovat, ale jak není ve vyučování, tak neví vůbec, o co jde. Ten stres z konce, že to už končí, že to vlastně hrozně uteklo.

Jak dlouho Ti trvalo zvyknout si na vyučování v němčině a jak dobře (nebo špatně) jsi ze začátku rozuměl?

Úplně ten první start, než člověk vůbec chytne, že se vyučuje v němčině, to trvalo tak tři dny. Potom člověk začne rozeznávat nějaká slova a používat to, co umí. V přírodních vědách jsem třeba rozuměl víc, byla tam pro mě slovíčka jednodušší než na hodině politiky, etiky a tak. Ze začátku jsem rozuměl docela málo, tak 30 - 40 %, řekl bych. Ke konci už jsem se dostal tak na 70 - 80 %, někdy jsem rozuměl až všechno.

Pokud jsi něčemu nerozuměl ve škole, tak jsi říkal, že Ti pomáhal Volodymyr nebo třeba Kolja, ale pomohli Ti nějak i učitelé?

Prvně mi pomáhal Volodymyr, Kolja moc ne, jak moc nechtěl mluvit, což je v jeho povaze, tak ztrácel ještě víc motivace mluvit se mnou, když věděl, že nerozumím a že všechno bude řešit třikrát déle, než by musel. Ve škole jsem nechtěl moc rušit, protože bych se musel vlastně bavit v hodině. Ale pokud učitel třeba zadal práci, tak ke mně přišel a podrobněji mi vysvětloval, co vlastně děláme, ale stejně úroveň té němčiny nesnížil, takže jsem to odkýval a byl zase odkázán sám na sebe. Ale hodně mi pomohlo se soustředit čistě na slovíčka, která jsem neznal, vypisovat je (Němčina je jednoduchá v tom, že jde z výslovnosti odvodit, jak se co píše.) a pak je překládat a vybírat ta, která teoreticky můžu použít dál. Tímhle způsobem jsem podle mě opsal až tak 1500 slovíček za měsíc.

Teď už jsi chvíli zpátky v Česku a musíš dohnat ty tři měsíce, co jsi zmeškal. Jak moc těžké to je?

První týden je takový vítací, lidé se na tebe moc nevrhnou. Někteří. Hodně věcí si člověk ale musí zařídit předem, než odjede, pár testů jsem psal i dopředu. Taky před návratem jsem už psal emaily. Teď jsem asi tak ve čtvrtině dohánění, na začátku jsem psal do jednoho týdne devět písemek, což bylo trošku náročné.

Podpořila Tě škola v přípravách?

Určitě, škola mi to umožnila, což je hlavní. Všichni učitelé mi vycházeli vstříc, pokud jsem měl nějaký test, tak jsme se domluvili na náhradním termínu, hlavně s chemikářkou a bioložkou jsme si to docela dobře zařídili. Obecně si myslím, že přístup byl pozitivní, hodně lidí se mě i ptalo, jak to probíhá a jestli něčemu nerozumím.

Co bys doporučil studentům, kteří se taky chtějí zúčastnit výměnného pobytu, ale bojí se?

Aby se určitě nebáli. Taky jsem se bál, v podstatě jsem tam šel jako jeden z prvních, neměl jsem za sebou žádné zkušenosti, takže to pro mě bylo takové nejisté. Ale člověk má možnost poznat něco nového, vidět jiný styl vyučování, protože se liší hodně mezi těmi zeměmi. Potká nové lidi a hlavně bude muset mluvit, takže i když si myslí, že se nedomluví, tak nakonec mluvit bude, protože prostě musí.

Obrázky z cyklisťáku

Výlet, vzpomínky

1. den

V devět hodin vyráží od budovy školy dva autobusy směr Třeboň, konkrétně směr sportovní areál Doubí. Ironicky jedeme bez jediného kola. Ta máme totiž zajištěná už na místě. Po dlouhé cestě s jednou zakázanou zastávkou v McDonaldu konečně zastavujeme na břehu Opatovického rybníka. Je pěkně, svítí sluníčko, pofukuje vlahý vítr a houpačky na břehu se jemně pohupují. Poté, co každý najde svou na první (i na druhý) pohled mrňavou chatičku, přecházíme k prvním programům. Někteří nejprve ohrnují nosy nad netradičními sporty, jako je softball nebo frisbee ultimate, ale po chvíli hra snad všechny pohltí. Mnozí si už s úsměvem začínají užívat dlouho očekávaného volna od školních lavic a domácích úkolů. 

Ošetřeni repelentem, krémem na opalování a v ruce s “potravinovým lístkem” růžové barvy se vydáváme do středu kempu, do jídelny. Jídlo je k našemu překvapení opravdu chutné. To stejné bohužel nemůžeme říci o místní vodě. Z kohoutků vytéká železitě zapáchající voda s bílou usazeninou. Brzy přistoupíme k systematickému vykupování balené vody v místním bufetu. 

2.den

čoftbal? - divná házená + kola 

Druhý den pokračuje ochutnávka netradičních sportů. Dopoledne zkoušíme v tělocvičně hru Čoukbal. Ze začátku jsme zase nesmělí a míč, který se má strefit do naklopené trampolínky, házíme lehce a opatrně. Po pár minutách na nás možná přejde nadšení pana profesora Štrupla a míč se tělocvičnou míhá rychleji a nebezpečněji. 

Po obědě, nezvyklí na neustálé fyzické vypětí, padáme únavou. Odpočinek bohužel netrvá dlouho. Ve dvě hodiny balíme pumpičky, zámky, náhradní duše a helmy a vydáváme se na první výjezd na kole. Vypadá to na déšť a zvedá se vítr, plány jsou ale neměnné. Šlapeme do pedálů a paní profesorka Klozová, hlava našeho pelotonu, nám mizí v dáli. Kýžená přestávka přijde až na hrázi Rožmberského rybníka. Při tom, co nám vítr cuchá vlasy, pozorně posloucháme zeměpisně-dějepisnou přednášku o Třeboňské pánvi. Po ní jen zvedneme kola nad hlavu v energickém snímku, a protože spěcháme na hokej, vyskakujeme znovu do sedel a jedeme zpět do areálu. 

Energie a zápal z fandění neumírá s koncem hokejového zápasu. Večer si i my uspořádáváme turnaj, u kterého veškeré zbylé nadšení můžeme vybít. Volejbalové špičky každé z tříd soutěží a zbytek napjatě pozoruje a hlasitě podporuje své spolužáky. Někteří s nadšením a elánem buší do mantinelu. Hala duní. Prasknutí kyblíku, improvizovaného bubnu, se zdá být vysvobozením z ohlušujícího víru skandování. Turnaj pomalu končí a my se odebíráme do postelí. 

3. den

Dnešek se táhne ve znamení vody. Po snídani vynášíme žluté kanoe na pláž, hledáme pádla a soukáme se do záchranných vest. Po několika neobratných pokusech převzít kontrolu nad pohupující se lodí a po pár otáčkách se všichni vydáváme směr "Ostrov pokladů." Těmi prvními, kterých si všímáme, jsou lejna rozesetá po cestě od našeho kotviště. Ovšem ty pravé poklady mají podle všeho být velká bílá vejce ležící v ledabyle postavených hnízdech. Později se dozvídáme, že by se mohlo jednat o vejce nedaleko hnízdících orlů mořských. 

Odpoledne přichází snad třešnička na dortu celého kurzu, jeden z důvodů, proč tradičně jezdíme právě do Doubí, dračí lodě. Za pomoci síly "všech silných chlapců" loď dostaneme na vodu. Její příď vyzdobíme nepoměrně malou dračí hlavou a nakonec přijde ocas. Místa zaplňujeme od nejdůležitějších pozic pravého háčka, který spolu s bubeníkem udává rytmus, až dozadu ke kormidelníkovi s velkým dřevěným pádlem. Přestože se to nezdá, loď je obrovská a nás se do ní naskládá přes dvacet. Pak už za doprovodného dunění bubnu pádíme po hladině Opatovického rybníka.

Téma vody se nás drží i večer, kdy nám déšť překazí plány na fotbalovém hřišti. Namísto nich se s deštníkem v jedné a botami do tělocvičny v druhé ruce ženeme pod střechu. V suchu a teple tělocvičny se nás ujímá paní profesorka Klozová. V její režii závodíme až do devíti hodin v komických disciplínách v týmech po třídách.

4. den

Prach a štěrk třeboňských cyklostezek se vlivem dešťů předchozího dne změnily v bahno a štěrk. Přesto je dnešní cyklovýlet v mnohém příjemnější. Vysoké borovice a mohutné duby nás chrání před přímým svitem dopoledního slunce. I když se nezpevněné lesní cesty svou pohodlností zdaleka nemohou měřit se silnicemi, skóre dorovnává kolem se linoucí lesní vůně v kombinaci s dechberoucími výhledy střídavě na les a rybníky Třeboňské pánve. Šlapání prokládáme zeměpisnými přednáškami, z nichž snad každá končí větou: "no třeba to uplatníte u maturity." Výlet zakončíme sladkou tečkou v podobě zmrzliny na třeboňském náměstí. 

(Protože kurz se stejně jako naše síly chýlí ke konci, je odpolední program odpočinkový.) Večer, před táborákem, je akorát potřeba vrátit vypůjčená kola. Po skupinkách jedeme vycházkovým tempem znovu do Třeboně. Když jsou všechna kola pečlivě naskládána do malé garáže, směřují naše kroky naposled do kempu. Je to příjemná procházka, na jejímž konci na nás už čeká zapálený oheň a špekáčky. Za slabého deště a mírných náletů komárů se s přicházejícím večerem misí bubliny jednotlivých tříd. Někteří si povídají se špekáčky celé škály propečenosti v rukou. Jiní s nadšením a zápalem na mobilech v kvalitě takové, jak to jen místní datové pokrytí povoluje, sledují hokej. 

Den končí s hokejem. S vítězoslavným úsměvem na rtech uleháme do postelí a myšlenky soustředíme na své pokojíčky, bolavé svaly a nezapomenutelné chvíle, které jsme v tomto týdnu prožili. 

Kamila Štropová