Dvořan číslo 31!

Pozor, máme tady děcka ze Španělska! Jsou tu na výměnném pobytu; poznáte je podle toho, že jsou hodně cool a že se baví se septimány, paní profesorkou Sikorovou. Tak buďte tak hodní a neházejte po nich blbý pohledy.

A taky dávejte pozor na sextány — ti se nám vrátili z vícedenního výletu, na kterém plánovali adapťák pro budoucí primány; bude ve Lhotce u Mělníka a už teď vám můžeme slíbit, že z něj budou hodně dobrý fotky, takže určitě sledujte FB školy. Každopádně, pozor byste si na ně měli dávat z toho důvodu, že mají už všeho plný kecky. A taky z toho výletu mají rýmičku, samozřejmě.

Ale nemusíte jen dávat pozor, můžete si i vydechnout. Pro mnohé z nás je určitě úlevou, že za sebou konečně máme i letošní tematické školní focení. Teď bylo laděné do prvorepublikového stylu kvůli nadcházejícímu stému výročí založení naší školy. Spousta lidí tedy měla boa a podobné srandičky, proto se po celé škole teď válí peříčka. Takže nebojte, nikdo tady nevraždil žádné papoušky ani nic takového. Jenom studenty.

A vydechnout si můžete zkusit i u dnešního čísla. Čeká vás totiž rozhovor s naším bývalým učitelem, tedy Ondrou Batkou, externistická básnička, žpředstavení jednoho cestovatele a nový komiks. Příjemné čtení!

Ondro, chybíš nám!

rozhovor, učitelství, čeština

Korespondenční interview jsou zábava, obzvlášť když je děláte s někým, kdo vám schází. S někým, jako je Ondřej Batka; můj bývalý češtinář, student lingvistiky, konkrétně češtiny, člověk, který mě vlastně nadchnul pro jazyky a psaní, který mě dokopal ke Dvořanovi a k tomu, abych začala poslouchat Radiohead, který chtěl jako malý být třeba pirátem a který je nejoddanějším kočkomilem v Kralupech. Psali jsme si přes mail o všem možném od práce přes češtinu po něco jako smysl života. A jak fajn to bylo!

Ondro, prosimtě, jak a proč sis vybral, že budeš studovat zrovna bohemistiku?

Protože mě bavilo číst a pouštět si k sobě cizí příběhy a nechat se jimi inspirovat. Věřím, že kultura má potenciál kultivovat člověka i jeho názory a postoje - a to já chtěl. A taky v tom byl trošku vzdor a touha po kreativitě. Ještě jsem přemýšlel o architektuře.

Když jsi vždycky rád četl, tak se mi nabízí otázka, jestli máš nějakou all time favorite knížku. Napadá Tě nějaká? A proč zrovna ta?

Tak to je těžké! Ale zkusím: Pohádky a obrázky od Sutějeva, Atlas hub od Piláta, Harry Potter. Mám rád Hrabala, protože dokáže najít sílu, hloubku a krásu v každodenním okamžiku. V poslední době mám rád Edouarda Louise, protože píše stručně, citlivě, a přitom je to politické.

Kdy jsi naposledy plakal nad nějakým textem?

O prázdniny nad učebnicí francouzštiny. Jinak nad knihami nebrečím. Brečím ale u filmů a brečel jsem, když v RDR2 umřel Arthur Morgan. :(

A Ty tu literaturu a jazyk teda nejenom studuješ, ale i učíš. Co nejdůležitějšího sis z téhle profese za ten čas odnesl?

Myslím, že jsem díky učení začal číst zase sám pro sebe. Vysoká škola je inspirativní, ale taky postižená odborným jazykem, pomocí kterého není možné pojmenovat vlastní zážitek. Dále jsem zjistil, že mladým lidem můžu důvěřovat. No a jinak se učím spoustě věcí, třeba trpělivosti, zodpovědnosti, plánování, organizaci nebo otevřenější komunikaci

Cca před rokem jsi přešel z našeho gymplu na jednu inovativní střední školu v Praze.

Všiml sis nějakého velkého rozdílu mezi přístupem ke vzdělávání ze strany studentů z těchhle dvou škol? Co nás odlišuje?

Nic takového mě nenapadá… Myslím si, že děcka po celém světě jsou vlastně stejná - super, ale taky velikánskou výzvou pro všechny rodiče a vyučující. :)

Vzpomeneš si na nějakou vtipnou věc, kterou Ti někdo napsal do testu?

Toho bylo dost, nic konkrétního si však nevybavím. Ale vtip mám: všechny vaše písemky a slohovky shraňuji v obýváku pod kamny a rozdělávám na nich celou zimu oheň, ha!

A máš nějakou vzpomínku z gymplu z doby, kdy jsi tady učil?

Vzpomínek mám spoustu na každou třídu, kterou jsem učil, nejhezčí asi na výjezdy: s primou na Říp, s kvartou do Šárky, s 1P nevím přesně, kde to bylo, ale bylo to boží, stejně jako výjezd s Dvořanem do Hybernské a se SČJ do Chanova. Plesy jsem si užil, zavalení slohovkama moc ne. První pětka a důtka byla těžká, ale zasloužená. Práce na sborníku a pro seminárky mě bavila, knihovna mě bavila. A potykání s lidmi, kterých si vážím, taky bylo moc hezký.

A nějakou z doby, kdy jsi tady studoval? Protože to vlastně není tak dávno, kdy jsi maturoval, ne? Nějakých deset let?

Na gympl mám plno krásných vzpomínek, ostatně mí tři nejlepší kámoši z gymplu jsou mými nejlepšími kámoši i dnes. Hodně rád mám vzpomínku, kdy jsme na náš první koncert pozvali paní školnici a paní K. (někdejší paní uklízečka; obě jsme měli hrozně rádi, i když jsme jim to moc neusnadňovali), a ony se na nás fakt přišly podívat.

Jakou věc, kterou učitelé dělají, bys zakázal?

Tak to nevím… předstírání, že všechno hrozně dobře vědí a znají (Je to lež!).

Co bys ve školství změnil, kdybys mohl?

Zvýšil bych platy vyučujícím tak, aby se jejich povolání stalo stejně prestižním, jako je třeba lékařství.

Co Ti dodává chuť žít?

Rodinka, kamarádi a kamarádky, střídání ročních období, výlety, smysluplná práce, hudba a čtení, sladkosti a kafíčko, strach ze smrti, touha něco dělat a sladký pocit z nicnedělání.

Které české slovo je nejhorší a proč?

Prokrastinace. Protože jen člověk bez fantazie neumí mít požitek z lelkování!

Kdyby ses ze dne na den mohl perfektně naučit nějaký cizí jazyk, který by to byl a proč?

Němčinu, protože mám rád Sudety a mrzí mě, že nerozumím nápisům na starých barácích, božích mukách, kapličkách a tak.

To je hrozně pěkný! A poslední věc; co bys vzkázal studentům?

Nikdy nevěřte nikomu nad třicet! A bacha, mně už třicet bylo, takže…

Tereza Lafková

Christopher McCandless aneb Muž, který se rozhodl žít

cestovatel, životopis

Christopher Johnson McCandless se narodil 12. února 1968 v kalifornském El Segundo a zemřel v srpnu 1992 ve věku 24 let. Spousta lidí ho znala pod jeho pseudonymem Alexander Supertramp. Pro něj to bylo jméno, které mu dalo volnost a svobodu.

Poté, co v roce 1990 dostudoval Emory univerzitu v Georgii, se rozhodl zemi opustit a místo studování práv začít žít svůj život podle svých představ. Důvodem cesty bylo dětství, které bylo plné nenávisti a hádek. Kvůli tomuto "traumatu" lidstvo považoval za zkažené.

Jeho cílem byla divoká Aljaška, kam také v dubnu roku 1992 docestoval. Z vyprávění jeho sestry se později dozvídáme o jeho dobrodružné cestě, která ho naučila nejen lásce k lidem, ať už romantické nebo rodinné, ale i k poznání sebe samého.

Na Aljašce se vydal po staré důlní cestě známé jako Stopařova stezka, kde objevil opuštěný autobus, který se později stal jeho domovem. Tehdejším lovcům a hlídačům parku sloužil jako orientační bod. (Bohužel se autobus po jeho dobrodružství stal putovním místem a lidé ho svým častým navštěvováním začali ničit. Tak ho Aljašské muzeum prohlásilo za trvalý domov Christophera McCandlesse a rozhodlo se ho zrekonstruovat a ponechat u sebe jako památku.) Naneštěstí si s sebou vzal malé množství zásob, které se skládaly převážně z rýže. K ní si poté sám sháněl zbývající potravu. Ať už rybolovem v nedaleké řece nebo lovem zajíců a veverek v lese.

Ačkoliv je Aljaška proslulá výskytem sobů, podle jeho deníku zabil pouze jednoho, a to on také považoval za svou největší chybu. Jeho názor byl ten, že zabití lze považovat za morální pouze tehdy, jestliže sníte každý kousek masa, což on u tohoto zvířete nedokázal, ačkoliv se o to pokoušel několik dnů. Avšak zásoby jídla mu postupně docházely a začalo mu docházet, že je na čase se vrátit zpět. Na Aljašku se dostavily deště, a tak po dvou měsících, když se chtěl Christopher konečně vrátit, aby si doplnil zásoby, byla řeka, která ho dělila od zbytku civilizace, rozvodněná a její hladina se zvedla natolik, že nebylo možné ji překročit. Kdyby měl podrobnou mapu, zjistil by, že jen o pár set metrů dál byla přes koryto natažena malá, ručně poháněná lanovka. Nadšení z návratu do civilizace tak vystřídal strach a pocit osamění. I když se mu dlouhou dobu dařilo shánět potravu, přijímal čím dál tím méně kalorií, což u něj způsobilo rychlé hubnutí. Postupně se začal více spoléhat na své bylinkářské dovednosti, ty se mu však staly osudnými. Ačkoliv se vychloubal svými znalostmi týkajícími se bylinkářství, o kopyšníku se nezmínil ani jednou. Podle posledních výzkumů obsahují jeho semena neurotoxin, který ve větším množství a hlavně u jedinců s podlomeným zdravím způsobuje postupnou slabost, vyhladovění a nakonec paralýzu dolních končetin. Údajně si kopyšník spletl s jeho jedlou variantou a od té doby jsou jeho zápisy spíše zmatené. Po 100 dnech samoty v divočině do svého deníku napsal: „Dokázal jsem to! Jenže v nejhorší kondici svého života. Smrt se začíná rýsovat jako reálná hrozba. Jsem příliš slabý, abych odešel. Zůstávám v divočině doslova jako v pasti.“ Další dny už pouze proškrtával, a to až do 113, který v deníku zůstal jako první a poslední prázdný. 6. září 1992 skupina lovců, kteří hledali úkryt na noc, narazila na autobus, kde McCandless přebýval. Při vstupu ucítili to, co považovali za hnijící jídlo, ale místo toho objevili ve spacáku v zadní části autobusu hnijící pozůstatky Christophera a za oknem vzkaz: „Pozor možní návštěvníci. SOS. Potřebuji tvou pomoc. Jsem zraněný, blízko smrti a příliš slabý na to, abych vyšel ven. Jsem úplně sám, to není vtip. Ve jménu Boha prosím zůstaň, abys mě zachránil. Sbírám bobule poblíž a vrátím se dnes večer. Děkuji, Chris McCandless. Srpen?“  Lovci zavolali policii, která dorazila následující den. Předpokládá se, že zemřel hladem přibližně dva týdny předtím, než bylo nalezeno jeho tělo.

Sto třináct dní je doba, kterou Christopher McCandless dokázal sám přežít v divoké Aljašce. Někteří ho považovali za blázna, který zahodil svůj dobře zajištěný život pro to, aby mohl trpět. Pro jiné to byl ale člověk, který chtěl být šťastný, což se mu podle jeho fotografie se vzkazem: ,,MÁM ŠŤASTNÝ ŽIVOT A DĚKUJI PÁNU. SBOHEM A KÉŽ BŮH VŠEM POŽEHNÁ!“ splnilo. Aneb jak lidé říkají: „Existoval krátce, ale žil.“ 

Doporučení:

Útěk do divočiny je film inspirovaný životem této osoby, který byl vytvořen pomocí jeho sestry a lidí, které po cestě inspiroval k neskutečným věcem. Je to film, který poukazuje na krásné okamžiky, u kterých se člověk musí usmát, ale objevují se tam i chvilky, kdy člověku nezbývá nic jiného, než se ptát: „Proč?“

EN

Vzpomínky

poezie

Jak trpělivé víno zrající

jak zamilovaní zajíci

jak oblázek na dně

v-ódou omýváný

při nejdelší noci

úsvitu mrtvém

Čím su starší

Co a Čemu

tak je Jak

krásnější

na konci

hořkého

života

med

Ț