Dvořan číslo 3!

Po krásném a náročném týdnu končí pro tercii první část výměnného pobytu a ani my ostatní již nebudeme na chodbách potkávat francouzsky mluvící studenty a studentky.

Ve středu bude mít každý možnost přispět na dobrou věc. V rámci Srdíčkového dne se po škole a jejím okolí budou pohybovat studenti kvinty s drobnostmi, jejichž koupí přispějete na dobrou věc.

Dnes vám Dvořan přináší Seifertovu Barborku, zákulisní pohled na modeling a komix!

Dědo, máš chvilku? (Seifertova Barborka)

Rozmluva s dědečkem, Seifert

Barborka: „Dědo, máš chvilku?“

Jaroslav: „Jistě, třeba i dvě.“

Barborka: „Vzal bys mě do čtvrtého patra? Do pavlačového domu, kde jsi býval.“

Jaroslav: „Víš, rád bych, ale my jsme nebydlili ve čtvrtém patře, nýbrž ve třetím poschodí.“

Barborka: „O tom vím, dědo, já bych šla přece jen o patro výš. Žije tam paní se šicím strojem a mně se tuze líbí takový stroj.“

Jaroslav: „Že žije? Tak o tom nic, slunéčko, nevím. Zbyl jen zármutek a bolest na srdci.“

Barborka: „Tebe bolí srdce? Jsi nemocný? Dědo?“

Jaroslav: „Dnes se už tolik nemocný necítím, dříve…“ (Odmlčí se.)

Barborka: „Co bylo dříve? Vyprávěj, prosím!“

Jaroslav: „Dříve jsem nemocen byl, srdce mi touhou hořelo a pak, pak bolestí zahořelo. Ve čtvrtém patře žila slečna, švadlenkou byla.“

Barborka: „A co se stalo, proč ji nemůžeme navštívit? Proč zbyl zármutek?“

Jaroslav: „Zármutek zbyde, když je v bytě prázdno, utichne milý zpěv a uvadnou květinky. Když doktor přijde, tělo bez děvinky.“

Barborka: „A proč za tím zármutkem nemůžeme zajít a vyhnat ho, proč? Jaká děvinka tam bývá?“

Jaroslav: „Slunéčko, nad paní v kabátci s kosou na rameni nemáme moc.“

Barborka: „S kosou? Jakou kosou?“

Jaroslav: „Slečna švadlenka s ní odešla ruku v ruce, nevrátí se.“

Barborka: „Kam odešly? Kam? Dědo, pověz!“

Jaroslav: „Tam, kde se jim dobře bývá, budeme jen vzpomínat.“

Jaroslav: „Měl jsem ji rád.“

Sunshine:)

Designblok trochu jinak

Modeling, zákulisí

Pokud Designblok ještě neznáte a nic vám to neříká, tak vás s ním ráda seznámím. Designblok je nejnavštěvovanější a nejvýznamnější přehlídka současného designu a módy v České republice. Koná se každým rokem již od roku 1999 v Praze v prostorách budov Národní galerie a sjíždějí se sem přední designéři nejen z Čech, ale i ze zahraničí. Takto to alespoň píše Wikipedie. Já vám teď tento festival nabídnu z trochu jiného pohledu.

Celé to pro mne začíná ve čtvrtek 5., kdy odcházím ze školy hned v 10 hodin a mířím domů. Tam mě čeká taška se vším potřebným, a to lodičkami, pantoflíčky, taštičkou se základním make-upem a lahví s vodou. Pak už jen pospíchám na vlak.

Když dorazím do Holešovic, mířím do Veletržního paláce, cestou se ještě zastavuji na rychlý oběd. V samotné budově už mě a ostatních 19 dívek čeká Zdeňka, vedoucí celé backstage, tedy zákulisí. V zákulisí jsme rozděleny na 2 skupiny podle toho, jak budeme chodit jednotlivé přehlídky. Každou skupinu čekají 3 fittingy. Fitting znamená zkoušení oblečení na přehlídky, kdy si každý designér vybírá, jaké oblečení sedí na určitou modelku. Mým prvním nazkoušeným outfitem jsou dlouhé vlněné kalhoty a kabát, pod kterým mám ještě koženou vestu. ‘Uff, v tom je horko’ shodneme se všechny dívky, protože celá kolekce polského návrháře Tomasze Umbrase je z vlny a jiných velmi teplých materiálů. Naštěstí si nás návrhář rychle obleče a postaví do line upu (seřazení jednotlivých modelek na přehlídku), takže si vlněné oděvy můžeme rychle svléknout. Pak máme kraťoulinkou přestávku jen na to, abychom si mohly loknout doušku vody. A potom mě čeká další fitting, tentokrát české návrhářky. Kolekce je celá ušitá ze vzletného smetanového tylu. Ačkoliv tuto kolekci prý inspirovaly hlubinné ryby, cítím se spíš jako andělíček. To ještě umocňuje to, že tuto kolekci budeme předvádět bosy. Některé dívky ještě navíc mají zlaté kabelky, které vypadají trochu jakoby byly z celofánu. Nicméně se mi celá tato kolekce velmi líbí.

Po téhle přehlídce máme trochu větší pauzu, mám možnost se s pár dívkami usadit a hodit řeč.

Následuje 3. fitting pro kolekci Hany Zárubové, která je na rozdíl od ostatních designérů již poměrně známá. Tady je fitting již komplikovanější a oblečení si několikrát měníme mezi sebou. Celé to ještě ztěžuje fakt, že jsou obě naše skupiny spojené. Nakonec dostávám dlouhý hnědý kabát na zavazování, který poněkud připomíná župan. K němu taktéž patří černé dlouhé rukavice. Ani byste nevěřili, jak rychle to utíká, tím pádem po tomto fittingu pospíchám na nádraží, už se stmívá.

Další den vstávám velmi brzy, abych ve Veletržním paláci byla již v 8:30. Dnes se k nám připojí i kluci, kteří tu nebyli včera, neboť je nečeká tolik přehlídek, tudíž nepotřebují ani tolik fittingů a jiné přípravy. Hned od 9 hodin začínají fittingy, nejdříve pro návrhářku z Polska a pak z Nizozemska. Oba designy se mi líbí, zejména ten od polské Poly Wischlitz: krajkové triko, modrá sukně a sako, doplněné o žlutou krajkovou čapku.

Po fittingu následuje jen velký shon, aby se stihlo líčení a česání vlasů. Vlasy jsou mi spleteny do 4 francouzských copů a pak přišity na hlavu. Ano, slyšíte správně: přišity. Copy byly protaženy různé silné nitě a ty mi jsou všemi těmi nitěmi všemožně připevněny k hlavě. Makeup je obyčejný, jen jednobarevný, abychom vypadaly ‘neživě’. Po makeupu je mi na copy usazena černá paruka střižená do stylu bob. Když se vidím v zrcadle, směju se, vůbec se totiž nepoznávám. Pak už jsme oblečeny do modelů Jany Zárubové. Píšu ‘oblečeny’, protože se do modelů nikdy neoblékáme samy, neboť jsou mnohdy velmi křehké, takže každému vždy pomáhá garderobiérka. Po převlečení pospícháme za runway, kde nás Zdeňka řadí do lineupu. ‘Vážení návštěvníci za 5 minut zače módní přehlídka Hany Zárubové’, ozve se z reproduktorů. Ani nevnímám, jak jsem nervózní. Ještě je mi upraven makeup, pak už se rozezní zvuková kulisa a jsme vysílány na molo. Když dojde řada na mě, nadechnu se, vydechnu a vyrazím. Uprostřed mola je umístěna točna, na kterou se postavím, abych předvedla celý model. Upřou se na mě oči všech lidí. „Hlavně stůj rovně“, říkám si v hlavě, sestoupím z točny, obejdu molo a zmizím zpět do zákulisí. Pak následuje defilé, všechny modelky vyjdou ven a předvedou své modely společně.

Vycházíme ven a sklízíme potlesk, který patří nejen nám, ale i návrhářce. Užíváme si svou „chvíli slávy“ a pak odcházíme do zákulisí. Tam nás garderobiérky rychle svléknou, a tak mohu zamířit domů.

Třetí den je vyvrcholením celé akce. Celé odpoledne je naplněné přehlídkami jednou za druhou. Dopoledne se již jen dolaďují detaily fittingů a pak následuje líčení a česání. Líčení je dost náročné, nějak to stále není dle představ maskérek, a tak se můj makeup ladí téměř hodinu a půl, kdy jsem nucena téměř bez hnutí sedět. Vstávám ze židle a nějak to nejde, jsem úplně ztuhlá. Úprava mých vlasů se daří, trvá jen krátce, a tak se trochu rozhýbávám.

Oblékáme se na první přehlídku a řadíme se za molem. Naše skupina je oblečena v již zmiňované andělské bílé oděvy z tylu. Otevíráme celou přehlídku, takže jsme na molo vpuštěny ihned. Ačkoliv jdu poslední, tak na mě rychle dojde řada. Nadechnu se, vydechnu a vyjdu na molo. Zasvítí na mě světla reflektorů a stejně jako včera se na mě upřou oči všech. Jsem snad ještě nervóznější, než jsem byla předchozího dne, rychle to ale zaženu, protože mě to baví. Dojdu na konec mola, postavím se tváří v tvář fotografům, zapózuji a odcházím. Ještě se navracíme na defilé, pak už se můžeme alespoň na chvíli převléknout do civilu. Pak následuje jedna přehlídka za druhou, proložená spoustou potlesku, blikání blesků fotoaparátů a rychlými úpravami vzhledu. Užívám si to. Vše běží jako na drátkách. Na poslední přehlídce mi spadnou boty, jsou mi totiž obrovské. Nejdříve mi z nohy sklouzne jedna bota, a tak odkopávám elegantně i tu druhou, jako by to byla součást choreografie, a pokračuji v chůzi. Opět velký potlesk, fotoaparáty a mně běží hlavou: “Jooo, super, zvládla jsem to celé!!

Večer pak odjíždím vlakem s pocitem radosti z toho, že se vše vyvedlo, že jsem získala další zkušenosti do života. Doma pak samou únavou usínám, sotva položím hlavu na polštář.

Eliška Hamrová