Dvořan číslo 27!

Máme pro vás pár novinek. Tou největší asi je to, že se nám KONEČNĚ vrátil pan profesor Honický! Po škole navíc kolují zvěsti o tom, že má učitelský absťáček — je proto možné, že první hodiny dějepisu a češtiny budou obzvláště intenzivní. A přesně je tak máme rádi, že? Takže třikrát hurá!

V blízké době se také začnou psát první maturitní slohové práce, plus se některé třídy vydají na výlety do galerií, Německa a hor, takže ve škole bude zase na chvíli o trochu větší klid.

Další věcí je, že náš studentský parlament měl další výjezd — řešili hlavně nadcházející projekty (terasa, šachový turnaj, hon za pokladem, Dny Země atd.), takže se určitě máme v nadcházejících měsících na co těšit.

Čeká nás samozřejmě i spousta dalších hezkých věcí, třeba dnešní články! Přečíst si můžete něco málo o svobodě a špíně, lidské psychologii a taky o tom, jak upéct perfektní red velvet.

Příjemné čtení!

Proč mě být špinavý činí šťastným

bahno, radost, wtf

Asi si říkáte, co mám sakra na mysli, a abych byl zcela upřímný, naprosto vás chápu.

Špína je něco, čeho se všichni snaží co nejvíce vyvarovat – být špinavý je přece nepříjemná věc a člověku to může i zkazit den. Ale proč mě to činí šťastným?

Dám vám příklad: S kamarádem jsme vzali své motorky a jeli jsme do lesa. Předchozí den hodně pršelo – a v tu dobu, co jsme my jeli, mrholilo – takže všude bylo bláto. Zpočátku jsem se snažil loužím vyhnout jak nejlépe jsem dokázal, ale bláto si chtě nechtě vybralo svou daň a po pár minutách ježdění jsem zahučel do louže, protože mi sklouzlo zadní kolo. Oblečení, které jsem na sobě měl, bylo kompletně mokré a špinavé, což jsem vlastně byl i já, ale mně na mysli nepřistál pocit neštěstí. Naopak, začal mě naplňovat pocit radosti. Ta myšlenka na to, že se můžu kompletně zašpinit a je to v pořádku, nic mi kvůli tomu nehrozí, nic mi to nezkazí a nikdo se na mě nebude zlobit, mi najednou dodala spoustu energie a dobrého pocitu.

Být špinavý… není špatný? Cítil jsem se, jako kdybych najednou prozřel. Kompletně jsem se přestal starat o to, jestli najedu do louže nebo jestli zapadnu do bahna, a začal jsem si užívat jako nikdy předtím. Najednou jsem se nebál zkoušet věci, které by mě ani nenapadly, protože jsem věděl, že když spadnu, tak je to vlastně jedno, protože už od bláta jsem.

Můj kamarád si o mně musel myslet, že jsem se asi zbláznil, ale poté, co zahučel do louže i on, zakusil stejný pocit uvolnění jako já. Věděli jsme, že si můžeme dělat, co chceme, a nikomu to vadit nebude. Dobře, to oblečení už asi nepůjde vyprat a bláto na něm zůstane už navždy, ale což. Ta volnost za to stála. Ta myšlenka na to, že si tohle prostě můžeme dovolit.

Tímto bych vám rád sdělil: Nebojte se se zašpinit. Pokud vám to ulehčí na duši, udělejte to.

Mr.

Proč se lidé tolik omlouvají?

lidé, omluvy, psychologie

(Celkový pohled)

Spousta lidí se neomlouvá vůbec. To ve spoustě z nás vyvolává myšlenku: Vrať se zpátky časem a nauč se slušnému chování! Naopak druzí se pro změnu omlouvají příliš. Časté omluvy pak nejsou mířeny jen mezi našimi činy ke druhým. Lidé se začínají omlouvat "neživým věcem" anebo za činy, které oni sami nespáchali, takzvané omluvy druhých.

Otázkou je, z jakého důvodu mají lidé potřebu se tolik omlouvat. A omlouvají se lidé v těchto situacích záměrně, anebo je to pro ně pouhou tradicí?

Lidé se pomocí omluv snaží vyhýbat konfliktům a nemusí to být pouze z toho důvodu, že se neradi hádají. Mohou mít strach z následků, které takový konflikt může způsobit. Konflikty mohou poničit vztahy a přerušit vzájemnou důvěru. Podle vážnosti konfliktu nebo jejich opakování můžou konflikty vztah zničit úplně. Člověk se tak může obávat toho, že ztratí někoho sobě blízkého. Z omluvy se tak stává faktor, který tomu má zabránit a popřípadě předejít.

Jako většina věcí i omluvy mají své kořeny už v dětství, kdy rodiče nejevili zájem o potřeby a přání svých dětí a v některých případech jimi opovrhovali. Tohle zakázání může vést i k traumatu, které zůstává i v dospělosti, kdy si jedinec myslí, že jeho potřeby a přání nejsou důležité a brzdí všechny okolo, a tak se je snaží potlačit a naopak se pokouší vyhovět v těchto věcech všem ostatním. To by se dalo zkrátit jako takzvaná potřeba potěšit všechny ostatní jen ne sebe.

Emocionální lidé nebo lidé s úzkostmi mohou omluvy používat jako něco, co jim pomůže zvládat v daných situacích emoce (hněv, stres, nervozitu…). Spolu s úzkostmi se pojí takzvaný efekt reflektoru. Kvůli tomu se lidé domnívají, že si ostatní všímají sebemenších detailů a že je díky nim hodnotí. Tím pádem na nich vždy záleží. Proto se tito lidé snaží omlouvat častěji než jiní lidé, jelikož omluvy se pojí se slušným chováním, dobrou výchovou a “dobrotou člověka”. Starání se o každý detail vede lidi k přísnosti vůči sobě samým. Za cokoliv, co nebylo perfektní, se proto musí omluvit, aby dokázali, že tento detail byl pouhý omyl a oni jsou dobře vychovaní lidé.

Lidé, kteří se často omlouvají, to ale většinou nemyslí opravdu. A teď to prosím neberte tak, že by to říkali jen tak anebo si z vás dělali srandu, oni to totiž dělají automaticky. Jednu danou činnost udělají a neomluví se, jelikož to do teď nebylo nutné. Někdo jiný jim za to “vynadá”, protože mu to vadí. Lidi si to poté přeberou tak, že si myslí, že je to situace, kdy by se měli omlouvat pokaždé. Stává se z toho tedy tradice, kdy omluva postupně ztrácí pravdivost. Příkladem může být zakašlání nebo pšíknutí. Někomu může vadit (vyrušovat ho) vytváření těchto hlasitých zvuků, a proto očekává omluvu.

Proto aby byla omluva míněná pravdivě, je potřeba, aby si byli lidé jistí sami sebou. Ti, kteří si myslí, že by se měli omlouvat za cokoliv, i za věci, které sami neovlivnili, mají dokázaně vratkou sebehodnotu.

Světově známým faktem je to, že ženy se omlouvají více než muži. Může za to to, že muži mají celkově vyšší postavení, a tím je jejich práh omluvy vyšší než u žen, které jsou více emocionálně postaveny. Dívky jsou odmala vychovávány a odměňovány za vnímání pocitů u druhých, kdežto chlapci jsou na druhou stranu odměňováni za sebeprosazení.

Ella Netřebová

Red Velvet

recept (inspirace od výherkyně Masterchef Kristíny Nemčkové)

na korpus:

tekuté ingredience:

• 2 vejce

• 240 ml kysaného podmáslí

• 110 g změklého másla

• 1 lžička vanilkového extraktu (Dr Oetker lahvička-vanilka)

• 1-2 lžičky potravináŕského červeného barviva (gelové-tubička Dr Oetker)

• 1,5 lžičky jablečného octa

sypké ingredience:

• 250 g hladké mouky

• 250 g cukru krupice

• 5 g holandského kakaa

• špetka soli

• lžička sody

na krém:

tekuté ingredience:

• 250 g mascarpone

• 250 g sýru Philadelphia/Lučina (sýry v poměru 1:1)

• 1 smetana na šlehání

• 1 lžička vanilkového extraktu

sypké ingredience:

• 100 g moučkového cukru

na ozdobení:

• jahody/maliny/borůvky/banán

• odřezky z korpusu

pomocníci:

• kuchyňský robot (usnadní celou přípravu o 100%)/ruční šlehač (náhradní alternativa)

• dvě větší mísy

• dortová forma o průměru cca 25 cm

• prkýnka

• stěrky

• nůž se zoubky

• hladítko (nemusí)

• příbor

• a nakonec maminka, co vás zachrání;)

celkový čas přípravy i s úklidem: cirka 2 hodiny (pokud se samozřejmě nepustíte do dvojité dávky jako já a nestrávíte v kuchyni celé odpoledne)

postup:

1. Vymažeme si pečící formu tukem a vysypeme hrubou moukou. (Ať pak můžeme bez zdržování těsto na korpus šupnout do trouby.)

2. Do jedné mísy nasypeme hladkou mouku, kakao a špetku soli. Vařečkou promícháme, až se zbavíme všech kakaových hrudek.

3. Ve druhé míse/robotovi vyšleháme změklé máslo s cukrem (Upozorňuji: cukr se kamarádit s máslem moc nebude, spojí se s ním až později.).

4. Do této mísy postupně přišleháváme v tomto pořadí: vejce, vanilkový extrakt, obarvené podmáslí (předem obarvené gelovou barvou v menší nádobce) - tady ještě poznámka: po přidání podmáslí se bude těsto tvářit, že se nám celé zdrclo a už s ním nic nepůjde udělat, ale nepropadejte panice, mouka to zachrání - a nakonec připravenou moučnou směs.

5. Stranou v hrnku si smícháme 1,5 lžičky octa se lžičkou sody. V hrnečku se vytvoří kopeček pěny, který okamžitě přidáme do mísy s těstem. Následně těsto promícháme.

6. Připravené těsto na korpus nalijeme do vymazané formy a necháme péct v troubě po dobu cca 30 minut na 170° (Korpus pravidelně kontrolujeme špejlí. V případě, že se už těsto na špejli nelepí, ale drolí se, přišel ten pravý čas korpus z trouby vyndat.).

7. Během této půl hodiny se vrhneme na krém. V robotu/šlehači vyšleháme mascarpone s Philadelphií/Lučinou.

8. Stranou si za pomocí mixéru vyšleháme ze smetany šlehačku (až do tužší konzistence).

9. Do mísy se sýry přisypeme cukr moučku a kápneme trochu vanilkového extraktu. Následně promícháme.

10. Nakonec do mísy přidáme šlehačku a necháme krém chvíli šlehat. (Výsledná konzistence krému by měla zhoustnout tak, aby se nám s ní dobře promazával korpus.)

11. Po vytažení korpusu z trouby ho necháme vychladnout na lince. V případě, že jsme ho dostatečně dlouho nechali vychladnout, pomůžeme mu z formy ven na prkénko.

12. Nejprve odřežeme tvrdší nevzhledné části a až poté můžeme korpus podélně rozkrojit.

13. Část korpusu, kterou jsme odřízli, odložíme na druhé prkénko (Při přenášení si pomáhám dlouhým nožem a placatou naběračkou.).

14. A konečně krém na scénu! Pomažeme silnější z vrstev korpusu (raději více krému nežli méně) a poté přiklopíme druhou částí korpusu. Celý dortík zarovnáme nožem a případné nerovnosti odřízneme. Následně ho celý pomažeme (tlustší) vrstvou krému. Krém rozetřeme do hladka.

15. Svůj dortík stačí už jen načančat:) Na zdobení jsem využila drobty z korpusu. Na závěr jsem přidala jahůdky s borůvkami.

16. Nechte si chutnat! <3

Sunshine:):