Dvořan číslo 26!

Nazdárek, Dvořan je tu!

Mnoho z vás je teď jistě trošku překvapených, že právě teď dorazil Dvořan do vašich emailů. Má to dva důvody. Zaprvé máme dnes trošku zpoždění, studenti mají volno, můžou si přispat a přispal si i Dvořan.

Druhým důvodem je, že za poslední měsíc se k nám z několika zdrojů doneslo, že mnohým studentům i učitelům naší školy Dvořan vůbec nechodí. Troufnu si tedy říci, že někteří z vás možná ani Dvořana moc nezaregistrovali. Časopis má každé úterý chodit všem studentům i učitelům, ale decentně se nám vzbouřil systém a zkrátka to nefungovalo. Minulý týden jsem s počítačem nějaký ten čas trošku hádala a doufám, že dnes Dvořan přišel všem, komu měl. (Jestli ne, tak mě čeká ještě hodně práce.)

Teď už vás ale nebudu zdržovat. Užijte si zamyšlení, komix a báseň!

Možná můj život skončí, až mi bude patnáct.

Myšlenky, život

Jaké to je probudit se a neexistovat. Otevřeš oči, vstaneš z postele, dojdeš k zrcadlu a místo svého odrazu uvidíš jen bílou zeď. Vrátíš se do pokoje a na poduškách uvidíš ležet svoje bezvládné tělo. Z určitého hlediska jsi rád, že se tvoje duše konečně oddělila od tělesné schránky, stejně jsi vždy nesnášel, jak vypadáš. Máš radost, že ostatní konečně mohou vidět, jaký doopravdy jsi, a neodsuzují tě za tvůj vzhled. Těšíš se, že konečně spatří tvé pravé já. Ale když konečně někoho potkáš, nespatří nic. Možná jen ucítí vřelost tvého objetí, když míjí to, co z tebe zbylo. Možná se zarazí, že je něco trochu jinak než včera, ale…

Mezitím přemýšlíš nad tím, co dělat, aby tě konečně někdo viděl. Ale už to nejde vrátit zpátky. A tak lituješ toho, že jsi si nikdy nedokázal užívat život. Že jsi nedokázal brát, co ti přinesl, a pořád jsi se snažil něco měnit. Že jsi nedokázal žít v přítomnosti. A tak se vrátíš zpátky do knihovny, otevřeš knihu a to, co z tebe zbylo, uteče do světa fantazie.

Ema Dymáčková

Numquam. Numquam?  

Poezie

Až z asfaltu vyrostou fialky,

až z lastur zazní zvukot aut, 

až na skládce zasadíme jabloně, 

až budou květiny vonět, jak jim přikážeme, 

teprve tehdy se vrátíš. 

Až nebe a tráva zfialoví, 

až doktoři svléknou bílou, 

až krev se zbarví na zeleno, 

až černá ztratí smutek a žlutá najde soudno,

teprve tehdy se vrátíš.   

Až samota se v prach obrátí, 

až budou slzy projev smíchu, 

až si i dospělí budou hrát, 

až člověk člověku nebude lhát, 

teprve tehdy se vrátíš.   

Teprve tehdy,

jen a právě tehdy, 

se vrátíš.

Až budou všechny barvy černé, 

až zbude rubáš ze svatebních šatů,  

až bude všude dobře, doma nejhůř, 

až Bůh zapláče nad světem,

teprve tehdy půjdu za tebou.   

Teprve tehdy,

jen a právě tehdy, 

půjdu za tebou.  

Anna Nováková