Dvořan číslo 26!

Víte, co nás teď čeká? DG Point. (To je ta povinná soutěž v prezentování pro prváky a sekundu, kterou má každoročně za úkol zorganizovat sexta.) Ale asi cca za tři týdny to všechno budeme mít pro letošek zase za sebou. Do tohoto týdne tedy vstupujeme s tím, že se 2.G musí dopřipravit na své výstupy, které ji čekají ve čtvrtek. Kromě stresu z mluvení před tolika lidmi si ale přinášíme i další pocity a dojmy.

Minulé úterý totiž byla 6.G v Poslanecké sněmovně na akci Dnes jsem jako poslanec, tedy na simulaci takového běžného jednání o návrhu jednoho zákona, který se reálně v tuto chvíli řeší. A jen tak na to asi nezapomene. Hádky byly, hlasování bylo, kafe bylo, porušení jednacího řádu bylo, Marek Benda byl, všechno bylo. Velmi silný dojem na studentech ale zanechaly obzvlášť šuplíčky v lavicích poslanců, ve kterých mimo jiné našli napůl snědené lotusky, obaly od bonbonů, knížku od Babiše (a to v šuplíku poslance ANO), peníze, krém na ruce a tak dále. Víte ale, co měl ve svém šuplíku Babiš? Vzkaz od nějakého studenta z posledního Dnes jsem jako poslanec. A prosil ho v něm o peníze. Samozřejmě.

A my vás teď prosíme o trochu shovívavosti. V dnešním čísle jsou totiž rovnou dva články od naší šéfredaktorky, díl Dvořákovy poradny o seminářích a rozhovor s jedním ze studentů, kteří také byli na výše zmiňované akci ve Sněmovně. Oba jsou aktuální a musely být vydány co nejdřív, jinak by ztratily pointu. Omlouváme se proto za nedostatečnou rozmanitost, co se autorů týče. Najdete tu ale i básničku od jednoho našeho externisty, která vám určitě zlepší den, a recept, který zajisté uvítá každý.

Tak příjemné čtení!

Seminářové pandemonium

Dvořákova poradna, semináře, škola

Jak možná víte, nastalo opět to období, kdy druháci a třeťáci mají chuť vyrvat si všechny vlasy kvůli výběru seminářů (tzn. povinně volitelných předmětů) na příští rok. Funguje to tak, že se všichni z ročníku hlásí na nabízené semináře, a to od matematiky přes psychologii po kulturně historické povědomí. Pokud se jich přihlásí dost, seminář se otevře, pokud ne, přihlásí se jinam. Ve třeťáku máte tři povinně, čtvrtý můžete mít dobrovolně. Ve čtvrťáku máte zase čtyři.

Je to vlastně úžasný koncept, a hlavně je to pro nás, děcka ze všeobecného gymplu, konečně možnost se trochu vyprofilovat. Díky nižšímu počtu lidí ve třídě a hezké hodinové dotaci (dvě až tři hodiny týdně) máme šanci jít víc do hloubky v rámci látky, která nás reálně zajímá. Já osobně bych proto ocenila, kdybychom je mohli mít už ve druháku a ne až ve třeťáku; třeba na Keplerově gymnáziu* to funguje; kvůli tomuhle druhu vzdělání (tzn. učíme se věci víc dopodrobna – a snad i lépe – než na ostatních typech škol, vyjímaje ty odborné) tady totiž taky jsem, že ano.

Ale jelikož je celková nabídka seminářů velká (Za což děkujeme!), je víc než pravděpodobné, že studenti neskončí tam, kde chtějí. Spousta z nás se tedy strachuje, že se náš vysněný seminář neotevře, jiní vůbec neví, kam jít. Probírá se to jak ve třídách a na chodbách, tak u nás, ve Dvořákově poradně. Ale nestresujeme se jen tímhle, problémů tu je víc.

Přišel nám totiž následující dotaz: „Bojím se, že se moje semináře budou v rozvrhu krýt. Slyšela jsem, že se to dřív dost řešilo. Jak to pak mám řešit?“

Tahle obava je naprosto validní. Sestavit rozvrhy tak, aby to všem vyhovovalo, je ale určitě hrozně těžké, možná i nemožné. Proto je šance, že se to prostě bude krýt nebo že si na seminář svých snů budete muset počkat do pozdějších odpoledních hodin.

(Pro neosvícené: na semináře chodí skupinky lidí ze všech tříd v ročníku, někdy se dokonce čtvrťáci a třeťáci míchají. Proto se učí několik seminářů naráz, je to tedy podobné, jako když jste ve třídě rozdělení na dvě půlky a každá má zvlášť třeba angličtinu nebo laborky z různých předmětů.)

Ale doneslo se ke mně, že ve 4.P to letos s rozvrhy vyšlo docela dobře. Problémy byly ale prý u 8.G. Tam došlo k překrývání cizích jazyků a humanitních předmětů jako ZSV, psychologie nebo filosofie, takže společenskovědně zaměření studenti měli prostě smůlu. Přitom se ale často stává, že lidé maturují právě z kombinace těchto předmětů nebo z nich dokonce dělají přijímačky na VŠ. Proto by asi bylo ideální dát humanitní předměty proti těm přírodovědným a technickým, ne proti jazykům.

A u čtvrťáků se stala i taková nepěkná věc, kdy kulturně historické povědomí a deskriptivní geometrie nebyly kompatibilní. Byly prostě ve stejný čas. Takže lidi, kteří chtěli na architekturu, si museli mezi těmito dvěma prostě vybrat, i když obojí potřebovali.

Nespokojení prý byli také lidé, kteří chtějí jít na medicínu a potřebovali si vzít jak biochemický, tak biologický seminář. Oba byly opět souběžně v jednom bloku.

Pokud se tedy letos dostaneme do podobné situace, asi nám nezbyde zkrátka nic jiného, než si vybrat. Jsou také tací, kteří se přihlásí do dvou souběžných seminářů a chodí pouze do jednoho a v tom druhém si od spolužáků nechávají nasdílet zápisky, učí se samostatně a pak chodí jen na testy. Nebo prý to také někdo řeší tak, že chodí v sudý týden do jednoho a lichý týden do druhého semináře.

Když už u těch seminářů ale jsme, víte, co jsem ještě slyšela? Někteří si kladou otázku, jestli je vůbec nutné mít v maturitním ročníku čtyři semináře. Studentům prý často stačí dva až tři; nevědí, co si zvolit jako ten čtvrtý. Často vybírají poslední seminář ne podle preferencí, ale podle toho, co je nejmenší zlo a co nevyžaduje náročnou přípravu, neřídí se tedy tím, co je doopravdy zajímá. Pro mě osobně to nutné je; potřebuju hodně různých seminářů kvůli maturitě a následnému studiu, ale je pravda, že by se to dalo udělat tak, že vždycky budou tři povinné a čtvrtý dobrovolný.

Kdyby si ale ti, kteří rozvrhy sestavují, nebyli rozvrstvením seminářů jistí, dalo by se to udělat tak, že by jejich návrhy byly poslány studentům spolu s formulářem, ve kterém by se k nim mohli vyjádřit. Ano, je to práce navíc pro všechny, ale právě tohle je poměrně dost důležité vzhledem k tomu, že se od toho možná odvíjí naše budoucnost.

Berme tedy tenhle díl Poradny jako podnět k zamyšlení nad současnou organizací výuky, ne jako házení špíny na celý systém, který tady je. Chceme být konstruktivní, že?

Že?

*https://gjk.cz/dokonceni-volby-volitelneho-predmetu-pro-skolni-rok-2023-2024/ 

Tereza Lafková

Natrhány

Poezie

Natrhány
aby přinesly světlo
jako slunce úsměvu sloužily
jako slunce vděčným studentem
září se inspirovalo

Všechna krása si slouží navzájem
jako dvě dívky co česají si kadeře
jako kapky
co líbají řeku
mazlí se a spolu plují kdoví kam

Ty kapky na dně
co znají jen tmu
hloubku řeky
pravé přítelkyně
co velebí hladině.

Potopit se do hloubky
odložit dech i zrak na břeh
pocítit dech všech těch

jejichž tvář je tak krásná
že ji musely skrýt v temnotě
aby si svět zachránil zrak.


Pouhý dech tě provede temnotou
aby tě navždy prozářil světlem

od Ț

Hlas, který je slyšet

Rozhovor, politika, studenti

Pavel na Hrad, akorát, že trochu jiný Pavel než ten, který tam sedí teď. Řeč je o čerstvě osmnáctiletém Pavlu Mifkovi, aktivním – a pro některé možná i inspirativním – studentovi, o kterém s největší pravděpodobností v tuhle chvíli nečtete naposledy. Příště totiž možná budete číst jeho volební lístek.

Momentálně chodí do septimy na Gymnázium Jateční v Ústí nad Labem, ale mimo to chodí i k řečnickým pultíkům, čehož jsme mohli být svědky třeba 14. března v Poslanecké sněmovně na akci Dnes jsem jako poslanec* – a nebylo to poprvé, kdy šel takhle veřejně debatovat a prosazovat své názory. V minulosti totiž díky své aktivitě, sebevědomému vystupování a přehledu v politice dokonce vyhrál cenu v rámci projektu Rozhoduj o Evropě**. A to je jen zlomek toho, čemu se Pája věnuje.

Motivuje ho jeho vize budoucnosti, a to jak té své, tak té společenské. Jedna věc je se o našich problémech bavit, druhá věc je začít něco dělat, říká. O tom a o spoustě dalšího jsme se v tomto rozhovoru bavili.

Pájo, se kterou historickou osobností se nejvíc ztotožňuješ?

Nikdy po mně nechtěj jednu jedinou osobnost! (smích) Ale kdybych smíchal Masaryka, Havla, Churchilla a Miladu Horákovou, tak máš osobnost, se kterou bych se z 99 % ztotožnil.

Čím jsi chtěl být jako malý?

Policistou nebo učitelem (Jedináček se pozná, pořád bych někoho komandoval.). (smích)

A teď?

Chci jít studovat politologii, potom mám v plánu sám vstoupit do politiky. V prvé řadě bych v ní chtěl být na komunální úrovni, po nějaké době bych rád kandidoval do Sněmovny, popřípadě pracoval na Úřadě vlády. Samozřejmě být prezidentem je fajn v některých věcech, ale u toho si nejsem zatím jistý.

A co je Tvůj největší úspěch?

Můj největší úspěch jako takový je to vítězství v Rozhoduj o Evropě. Ale ještě lepší pocit je, že se i rodiče začali více zajímat o politiku, a pokud to stíhají, tak chodí ke všem volbám – a další členy rodiny nevyjímaje.

Kdy ses k té politice vlastně dostal?

Veřejné dění sleduju už tak od 12 let. O politiku jsem projevil zájem asi tak v době, kdy začala druhá vláda Andreje Babiše. Takže tak v době, kdy mi bylo okolo 13–14 let.

Souviselo to nějak s Babišem konkrétně?

Ano. Protože už v té době jsem neměl rád komunisty (vlastně nikdy) a ve chvíli, kdy vláda Andreje Babiše byla závislá na podpoře komunistů, mi prostě přišlo něco špatně. Tak to byl ten počáteční impuls k tomu pořádně sledovat veřejné dění a hlavně politiku jako takovou. A nejen u nás.

Co bys komunistům vytknul?

Zaprvé mi vadí komunistická ideologie sama o sobě, protože na papíře to zní hezky, ale je to pouze naivní utopie. Druhá věc je krvavá historie komunismu a socialismu. S tím souvisí to, že se od toho současní komunisté nedistancovali a nepřijali zodpovědnost. Navíc je naprosto smutné, že zrovna poslancem byl třeba pan Ondráček, který v roce 89 mlátil demonstranty, chlubil se tím v médiích a nikdy se za to neomluvil. Plus mají sklon k autoritativním režimům a to není správně.

Která kniha Tě udělala tebou?

Malý Bratr od Coryho Doctorowa.

Databáze knih říká, že to je něco jako dnešní 1984. Jak konkrétně Tě to formovalo?

Tak jsem díky tomu takový, jaký jsem, a hlavně se díky tomu snažím být aktivní, a ne pasivní. Zastávám názor, že pasivní dobro je horší než aktivní zlo. Protože v momentě, kdy z povahy dobrý člověk je z nějakého důvodu pasivní vůči zlu, tak v ten moment v mých očích není dobrý člověk. Nejhorší je, když ti někdo řekne, že nehodlá pomoct něco zlepšit, a když se ho zeptáš proč, on ti to argumentuje tak, že se ho to netýká, že to není jeho problém.

Co pro Tebe znamená dobro a zlo?

Dobro je stav, kdy lidé jednají v souladu s přírodou a nejednají jenom ve svůj prospěch, ale i pro úspěch svého okolí. Protože sobeckost je základní zlá lidská vlastnost. A zlo jako takové je na ní založené.

Právě zlo je na druhou stranu něco, co doprovází každého a snaží se nabourat to dobré. Na závěr chci říct, že neexistuje jenom dobrý a zlý člověk, ale že jsou obě složky v nás obsaženy, a záleží jenom na nás, kterou složku necháme převážit a jací budeme.

Pohádal ses někdy s rodinou nad večeří kvůli politice? Kdy a proč?

Nad večeří ne, ale s mamkou jsme se dohadovali ohledně zastropování cen energií (Kdyby si je nezastropovali vůbec, tak ty dnešní ceny jsou ještě víc dole, takhle funguje trh.). S tátou jsem se hádal o přínosu EU pro ČR, kdy táta pro nedostatek argumentů nenápadně otočil, proč je to nevýhodné pro Němce.

Přísahám, že všichni tátové jsou stejní. Když jim dojdou argumenty, tak celý problém vezmou a předělají ho na úplně jiný.

Z psychologického hlediska jsou rodiče v tomto ohledu dost ješitní. Prostě nejsou zvyklí, že někdo mladší (jejich děti hlavně) mají větší znalosti v nějakém oboru či tématu.

Kdy ses naposledy cítil bezmocný v rámci veřejného dění?

Hele, na to těžko hledám odpověď. Vlastně se tak cítím pokaždé, když se bavím s člověkem silně ovlivněným dezinformacemi, který pořád povídá to svoje, ale mě si ani nevyslechne, nebo na mé názory začne vulgárně nadávat. Nebo když někdo začne ohledně politiky generalizovat. Takhle vznikají předsudky.

K čemu nám ta politika vlastně je?

Politika je prostředek, který slouží k uplatňování myšlenek a řízení státu. Byla, je a bude důležitá pro jakoukoliv společnost.

Bez ní bychom nebyli tak úplně lidmi, že ano. Každopádně, kdy jsi v poslední době naposledy změnil nějaký svůj politický názor? O co šlo?

Ohledně politického směřování, politiky státu, ekonomiky, tak jsem, což mě překvapuje, konzistentní. Názor měním na konkrétní osoby z veřejného dění na základě jejich skutků.

Kterému politikovi bys nejraději nakopal zadek?

Tomio Okamura a Andrej Babiš. Proč? Protože Okamura je v politice jenom díky lžím a slovo konsenzus je mu na hony vzdálené. Babiš je podobný případ plus k tomu přidám jeho vlastnictví médií. Navíc na nich stojí jejich politické subjekty a bez nich by ty strany dlouho nepřežily. Takhle to nemá být.

Kterého politika bys naopak pochválil?

Pana prezidenta Pavla. Za jeho chování, vystupování a skvělou argumentaci svých kroků, například před asi hodinou prohlásil, že podepíše nižší valorizaci důchodů, ale taky zmínil svůj postoj k tomu a ukázal, že konečně máme prezidenta, který ctí Ústavu.

Kdybys mohl změnit jakoukoliv jednu věc na naší společnosti, co by to bylo?

Aby každý myslel na druhé a aby každý myslel na dopady svých činů na sebe, ale i na okolí.

A co bys změnil na školství?

Nu, navrhoval bych do něj přidat praktické věci, jako výuka finanční gramotnosti, a prosazovat, aby se v hodinách také více zaměřovalo na kritické myšlení. Více zapojovat ve všech hodinách studenty do dialogu na probírané téma. Monolog učitele a následné biflování není dobrý způsob výuky.

Jak by to mohlo fungovat?

Finsko nebo Švédsko by mohlo jít příkladem. Tam nejsou takové problémy s dezinformacemi či s velkým počtem exekucí, protože tam školství odvádí skvělou práci. Jako příklad uvedu fakt, že finští studenti tráví nejméně času domácí přípravou do školy, a přesto jsou jedni z nejvzdělanějších národů na světě. Celkově bychom se na severu Evropy měli ve spoustě věcí inspirovat. Hlavně ve školství a sportu, ale těch odvětví je více.

Co by sis přál, aby víc lidí vědělo/chápalo?

Že demokracie je křehká. (Buďme za ni rádi, i když není dokonalá.). Že cokoliv, co si někde přečteme, nemusí být pravda, a že musíme být schopní se sami o sebe postarat. Když vidím někoho, kdo ani nedodělal střední, kdo si stěžuje na lidi, kteří se mají lépe (většinou na absolventy vysokých škol) a kdo je schopný na ně házet své problémy, tak se mi chce, s prominutím, zvracet.

Co podle Tebe naše generace přinese do politiky, až se budeme všichni moct aktivně zapojit (tzn. vstoupit do ní a volit)?

Nový pohled na ta témata, která trápí celou společnost. Energii, aktivitu, ale i pochopení, což část starší generace nemá, bohužel. Mladí mají těžký úkol. Vytrvat, vytrvat a vytrvat. Jinak tady bude status quo nebo nedejbože změna k horšímu.

Co Ti dodává naději?

Že v tom nejsem sám. Rodina mě v mých rozhodnutích plně podporuje, to samé platí o nejbližších kamarádech. Naději mi dává i pocit odvedené dobré práce a možnost posunout věci k lepšímu.

Teď Ti ukradnu otázku, kterou jsi ve Sněmovně po skončení našeho jednání položil panu poslanci Havlovi z TOP 09. Patří ananas na pizzu, nebo ne?

Samozřejmě, že patří! (smích)

Tereza Lafková

* https://modrarybka.eu/ 

** https://rozhodujoevrope.cz/

Citronový cheesecake

Recept

• ten, o který se popere celá rodina

• receptík mám delší dobu ve své kuchařce, kdysi jsem ho našla někde na internetu, ale tato verze je s mými úpravičkami

• při rodinných oslavách nezklamal

Ingredience:

1. Na korpus:

   • jedno balení máslových sušenek (cca 200 g)

   • 70 g rozpuštěného másla (od oka)

2. Na krém:

   • 400 g mascarpone

   • 1 konzerva Salka (kondenzované mléko)

   • kůra ze 2 citronů

   • 80 ml vymačkané šťávy z citronu

   • 2 kávové lžičky želatiny

3. Pomocníci:

   • kuchyňský robot/ruční šlehač

   • uzavíratelný pytlík (raději více)

   • palička na maso

   • větší a menší mísa

   • dortová forma průměru cca 25 cm

   • dénko (správná varianta prkýnka — prkýnka jsou na záchodě — dostala jsem přednášku)

Postup:

1. Sušenky nasypeme do uzavíratelného sáčku (Raději do více sáčků, kvůli případnému protržení.) Následně sáček se sušenkami položíme na dénko a za pomocí paličky na maso sušenky rozdrtíme.

2. Sušenkovou drť nasypeme do menší mísy a přilijeme k ní zchladlé rozpuštěné máslo. Propracujeme obě dvě ingredience rukama až do pískovité konzistence (ideální píseček na bábovičky:). Vzniklým písečkem vytlačíme dno dortové formy. (Rovnoměrně ho rozprostřeme.)

3. Korpus necháme odležet v mrazáku po dobu přípravy krému.

4. Vrhneme se tedy na krém! Mascarpone vyšleháme ve větší míse do nadýchané konzistence (Nabyde nám na objemu.).

5. V tomto pořadí postupně k mascarpone zašleháme: citronovou kůru, citronovou šťávu a nakonec salko.

6. Stranou si připravíme do mističky 1 lžíci vody a přimícháme želatinu. Poté mističku dáme na pár vteřin do mikrovlnky (Vyjmeme v okamžiku, kdy želatina začne bublat.).

7. Ještě k teplé želatině přidáme zkušebně jednu lžící krému. (Pokud se tyto ingredience pěkně spojí, přimícháme želatinu do zbytku krému do větší mísy.)

8. Po důkladném prošlehání krému ho naneseme na ztvrdlý korpus z mrazáku.

9. Celý náš číský dort uložíme do lednice a necháme ho odpočinout minimálně na 12 hodin.

10. A po 12 hodinách se sejde celá rodina (konečně) v kuchyni u otevřené lednice. Dobrou chuť!

Sunshine:):