Dvořan číslo 25!

V naší škole se minulý týden zjevila jistá kartonová cedule s nápisem Neodnášet ceduli — nebo něco v tom smyslu. No jo, jenže za den ji potkáte na až pěti různých místech. Třeba i nade dveřmi. Nebo v květináči. O co tedy jde? Je to sociální experiment? Podklad pro seminární práci v rámci psychologie? Manifestace dadaismu? Nebo něco víc?

Vskutku zajímavým detailem je to, že se objevila víceméně zároveň s inaugurací nového prezidenta Petra Pavla, který je u nás na gymplu víc než dost populární (Důkazem je např. jeho busta z 3D tiskárny v kmenové učebně třídy 1.S, ten tematický den s flanelkama na jeho podporu nebo ta vyphotoshopovaná fotka vytištěná na kancelářském papíře, kde je on zvárněn jako naprostý Chad a která se samovolně přemisťuje, podobně jako tato cedule.). Je to součást nějaké kampaně, které ještě nerozumíme? Dílek větší skládačky? Kdo ví. Víme ovšem, že tato hypotetická souvislost mezi podezřelou cedulí na DG a novým prezidentem není nerealistická.

Máte-li jakékoliv informace, které by se nám mohly hodit pro další pátrání po pravé podstatě této cedule, neváhejte se nám ozvat.

A zatímco se budeme věnovat naší investigativě, vy si můžete v dnešním čísle přečíst o tom, jaké to je být vedoucí školní jídelny (rozhovor) a bilingvním dítětem (nerozhovor).

Než se ale do čtení pustíte, rádi bychom ještě oznámili výsledky prvního ročníku soutěžního Filmového festivalu od našeho studentského parlamentu.

Třetí místo (ze šesti) vyhrál duchařský film Háked z produkce septimánů. Druhé místo získal těžce filozofický snímek Kurvy, chlast a chlebíčky od štábu složeného převážně z bývalých studentů/kralupských skautů. A absolutním vítězem – jak podle hlasování poroty, tak podle hlasování obecenstva – se stal student 4.S se svým filmem jménem Zpomal. Ocenění si ovšem zaslouží všichni zúčastnění – a samozřejmě i organizátoři celého festivalu. Děkujeme!

„Když jsem byla mladší, vaření mě opravdu nebavilo!“

rozhovor, DG, jídelna

Stojí za každým naším obědem a nejen to, organizuje a řídí celý chod jídelny. A taky ráda sportuje. Řeč je o vedoucí školní jídelny našeho gymnázia, se kterou povedu tento rozhovor.

Co Vás dovedlo k práci vedoucí jídelny?

„Byla to náhoda. Jsem absolventka tohoto gymnázia, po maturitě jsem šla studovat na elektrotechnickou fakultu, vždycky mi totiž šly spíše ty technické předměty, a v té době jsem rozhodně nechtěla pracovat v kanceláři. Nepodařilo se mi dostudovat, protože jsem se stala maminkou. Když obě mé dcery odrostly, začala jsem přemýšlet, co budu dělat, chtěla jsem při práci mít i čas na rodinu. Získala jsem práci vedoucí školní jídelny v malé škole na částečný úvazek. Tak jsem začínala. Posléze jsem zjistila, že mě ta práce moc baví a přešla jsem na větší základní školu. Odtamtud jsem se dostala až sem, na gymnázium.“

Takže jste neplánovala být kuchařkou?

„Ne. Vidím však spojitost mezi mnou a mojí babičkou, kterou jsem bohužel nezažila. Babička byla kuchařkou na malé vesnické základní škole.“

Nahlédněme teď do Vašeho osobního života. Bavilo Vás vařit v dětství či v pubertě?

„Ne, absolutně ne. Já jsem sportovala, takže jsem vždycky přišla ze školy, odložila jsem školní tašku a místo ní vzala tašku sportovní, jela na trénink, přijela zpátky večer a šla spát. Učila jsem se vařit, až když jsem se vdala.

Měla jste v dětství nějaké oblíbené jídlo?

„Ano. Měla jsem skvělou babičku, ta dělala naprosto dokonalou rajskou omáčku. A také jsem milovala její míchaná vajíčka.“

Jaké je Vaše oblíbené jídlo teď?

„Dnes už mám raději spíše lehčí jídla, třeba i ta, která zkoušíme tady v jídelně. Osobně mám velmi ráda zapečené těstoviny. Já si vlastně pochutnám na všem, co je dobře upravené. Jedna z mých dcer je veganka, takže jedu i po té veganské linii. To, co tady vaříme, je to, co já a paní kuchařky máme rády, těžko bychom prosazovaly něco, co nám nechutná.“

Tomu rozumím. Vraťme se k vaší práci. Co ta obnáší?

„Možná to vypadá, že jen uvaříme a jdeme domů, ale není to tak. Jdu v několika rovinách. V jedné rovině musím zajišťovat veškeré suroviny, musím zajistit všechny věci pro to, aby paní kuchařky měly z čeho vařit. Potom spravuji účty strávníků, přihlašuji obědy, počítám peníze a tak dále. Naštěstí už na to existují počítačové programy. Dříve to bylo složitější, musely se vyplňovat různé papíry a karty. Bylo to docela náročné. Samozřejmě spoustu času zabere sestavování jídelních lístků. Když pro vás jídlo připravujeme, tak to není jako doma, že si řeknete: ‘Mám chuť na tohle, tak to uvařím.’ My máme spoustu zákonem daných norem, které musíme dodržet a do kterých musíme napasovat naše představy o tom, co vám nabídneme.“

Rozumím. Kde berete inspirace na recepty?

„Spousta těch klasických receptů vychází doporučeně knižně, jmenuje se to Receptury školního stravování. Zase to není tak, že do jídla můžeme hodit, co chceme a kolik toho chceme, musíme se držet určitých předpisů. Potože svou práci dělám dlouhé roky a vidím, že se stravování na školách nikam neposouvá, a já se chci posouvat, tak sama hledám recepty. Ať žije internet, tam je totiž mnoho portálů, kde jsou různé recepty. Někdy to dělám tak, že recepty prvně vyzkouším doma, a pokud nám chutná, tak to přenesu sem, nebo to rovnou vyzkouším tady na vás.“

Vaříte ráda doma? Kdo je u Vás doma šéfkuchařem?

„Ano, doma vařím já. Já tedy radši peču, než vařím, pro mě je pečení takový relax. Ve škole, kde jsem dřív pracovala, jsem si i vyzkoušela vařit, ačkoliv nejsem kuchařka. Tam jsem vařila až 200 obědů denně. Dá se to naučit.“

Co děláte ve svém volném čase? Máte nějaké koníčky, záliby?

„Protože jsem starší, tak mým největším koníčkem jsou má vnoučata. Mám tři. Já a celá rodina máme rádi hory. Máme rádi kolo. Já miluju Island, byla jsem tam dvakrát. Ráda si čtu, ráda pracuji na zahradě, i když jsem při tom ‘v zápřahu’.“

Máte nějaký sen, ať už v profesi nebo v osobním životě, který byste si chtěla splnit?

„Tak v profesi mám takový sen, tedy spíš přání, abych zde, kde pracuji, a s tímto kolektivem, se kterým pracuji, dlouho vydržela, protože si myslím, že paní kuchařky jsou dobré, že jsou fajn. S nimi mě práce baví. A když člověka práce baví, tak je spokojený. A v soukromí si přeju jen to, abychom byli zdraví, aby všechno bylo v pořádku.“

To znamená hodně. Už mám jen jednu otázku na závěr. Naplňuje Vás Vaše práce?

„Ano.“

Tak to je skvělé. Děkuji Vám moc za rozhovor.

Eliška Hamrová

Diary of a bilingual kid

jazyky, ze života

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Já umím dva… angličtinu a češtinu. Na tom není nic zvláštního, každý si pomyslí. Mluvím jimi však již od narození (nebo alespoň od jednoho roku)... jsem prostě bilingvní. „To je hrozně super,“ řekne mi každý. I když je můj svět pořád stejně nudný jako ten váš, dvojjazyčný svět má své výhody i nevýhody.

Není to dávno, co byl bilingvismus spojován s různými psychickými nemocemi. Domněnka, že děti by mohly mít opožděný řečový vývoj, potíže s porozuměním nebo problémy ve škole dlouhodobě vystavovala smíšené páry otázce, zdali vůbec dětem s tímto “problémem” přitěžovat. I přesto, že je pravda, že děti v raném věku často kombinují dva jazyky dohromady, ukazuje se, že bilingvní děti jsou často díky svým schopnostem přepínat mezi dvěma jazyky intelektově vyspělejší. Na internetu píší, že pro děti je mnohem jednodušší se naučit další jazyky. Osobně si pravdivostí poslední věty nejsem úplně jistá. :) Celkově však bilingvismus vnímám velice kladně a jsem rodičům neskutečně vděčná, že mi usnadnili mnoho práce. Nikdy jsem o nějaké skladbě věty nebo správné výslovnosti nemusela přemýšlet a rozhodně jsem nikdy neměla problémy s mluvením atd.

Bilingvismus je tedy vlastně hrozně fajn. Práci za vás vlastně udělají rodiče a mimo jiné to vypadá fantasticky na CVčku.

Na druhou stranu, není to vždy tak jednoduché. Kromě toho, že dlouhodobě sloužíte jako třídní “google translate”, není těžké se do toho trochu zamotat. Občas má člověk prostě okno a neví. Takže přijde moment, kdy monolog proložíte anglickým slovem, protože jinak si holt nevzpomenete. Já osobně jsem taky velice kreativní a občas omylem udělám z anglického slova české. Ten, kdo mě nezná, si občas všimne, že povídám nesmysly. Kamarádi se v těch nesmyslech však dokáží zorientovat a mému “fancy” projevu rozumí.

To, čemu nerozumí ale NIKDO, je konverzace mě a mého bratra. Když si o něčem vášnivě povídáme, často zjistíme, že máme výstižnější slovní zásobu v tom druhém jazyce. Tak do něj s lehkostí přepneme a pak zase zpátky.

No, a takhle já žiju svůj občas trošku chaotický bilingvní život.

Na závěr bych ráda odpověděla na několik otázek, které si doufám přečtou všichni mí blízcí. Už jsem na ně odpověděla tisíckrát a ráda bych využila tento prostor a udělala tak naposledy.

Jakým jazykem přemýšlíš? Když dělám školu, tak v češtině, ale jinak v angličtině (Slovo anglina je hrozný, vyhýbejte se mu, prosím.).

V jakém jazyce máš sny? To záleží na prostředí snu. Když mě v noční můře straší nějaký kantor ze školy, tak to v angličtině rozhodně není… i když to by mohlo být docela zajímavé.

Myslíš, že máš jinou povahu v jiném jazyce? Ano.

Nedá se to vysvětlit, ale prostě ANO.

M. Turnbull