Dvořan číslo 2!

Sekunda, tercie a kvarta se nám vrátila ze školy v přírodě ve Svoru a věříme, že návrat do lavic bude leckoho z nich mrzet. Tercie se krátce po návratu dočkala své delegace z Francie v rámci výměnného pobytu. 3.P a 3.S se naopak vydají za příběhy Osvětimi.

A Dvořan? Ten vám dnes přináší článek o významné kosmonautce Valentině Těreškovové, báseň a malé zamyšlení!

Valentina Těreškovová

Slavné osobnosti, vesmír

Valentina se narodila v západním Rusku začátkem roku 1937 do dělnické rodiny. Její matka byla švadlena a její otec se živil jako traktorista. Ten byl ale těsně před Valentininými třetími narozeninami zabit v Zimní válce. Matka se o Valentinu a její dva sourozence musela starat sama. Jejich situace byla také důvodem, proč byla Valentina nucena v pouhých sedmnácti letech odejít ze střední školy a pomoct rodinu živit. Kvůli své zálibě ve studiu se jí i přes vedlejší práci podařilo ve večerních kurzech studium dokončit.

Většinu volného času pak trávila se svou nejlepší kamarádkou, která ji ve svých dvaadvaceti letech přivedla k netradičnímu sportu, skoku padákem. Při prvním seskoku ji jasná obloha a krása Země očarovala natolik, že se rozhodla stát členkou leteckého klubu. Právě seskoky padákem se staly její velkou vášní. Úplně jim ale propadla při svém prvním nočním seskoku, kdy byla večerní obloha plná hvězd. Vzápětí se rozhodla přihlásit jako dobrovolnice do státních služeb, protože vláda SSSR měla v úmyslu vycvičit a vyslat do vesmíru první kosmonautku na světě.

Po úspěšné misi Jurije Gagarina, který jako první člověk navštívil vesmír, si Sovětský svaz upevnil prvenství na poli kosmonautiky a získal ještě větší náskok na svého amerického rivala. Nikolaj Kamanin, vedoucí vesmírného výcvikového programu, prosadil, aby do vesmíru byla vyslána žena. I přes přísné výběrové podmínky a potřebné zkušenosti bylo jasně řečeno, že daná žena nemusí být vysokého postavení a nemusí mít vysokoškolské vzdělání. Snažili se tím ukázat, že velkých věcí mohou dosáhnout i lidé z dělnické třídy.

Z několika stovek žen byla Valentina, ještě se čtyřmi dalšími ženami, vybrána díky svým zkušenostem s parašutismem. Následoval osmnáctiměsíční výcvik, ve kterém byly všechny dívky vystaveny například extrémním gravitačním podmínkám nebo psychickým zátěžím. I přestože Valentininy výsledky byly podprůměrné, vybrali ji jakožto nejvhodnější kandidátku.

Ve svých šestadvaceti letech, 16. června 1963, vyrazila v jednomístné vesmírné lodi pojmenované Vostok 6 směrem k nekonečnému vesmíru. Valentina sama pak komunikovala s letovým centrem pod jménem Čajka (racek). Ve vesmíru strávila necelé tři dny, konkrétně 2 dny a 22 hodin. Za tuto dobu zvládla obletět Zemi osmačtyřicetkrát, několikrát vyfotografovat horizont a sepsat poznatky (informace) o chování těla ve vesmírném prostoru.

  ,,Ahoj, nebe, sundej si klobouk, jsem na cestě!”

Několik dní po úspěšném přistání zpět na Zemi byla jmenována Hrdinkou Sovětského svazu. Na její počest byla vyražena speciální mince a vydána známka s jejím portrétem. Sama si později uvědomila, jak důležitá její mise byla. Nejen že společnosti dokázala, že i ženy mohou létat do vesmíru, ale také že se cestování do vesmíru nemůže rozvíjet bez jejich aktivní účasti. Díky této zkušenosti se rozhodla zapsat ke studiu inženýrství. Zároveň také započala svou politickou kariéru. Po mnoha letech tvrdé práce se dostala na pozici místopředsedkyně Komise pro vzdělání, vědu a kulturu. I když od jejího letu uplynula již dlouhá doba, i nadále prosazovala křehkost naší planety a odvahu všech žen. A stále je to jediná žena, která kdy vedla výpravu do vesmíru sama.

Na její počest byl podle ní pojmenován asteroid (1671 Chaika) a kráter na Měsíci (Těreškovová).

EN

Ztracený čas

Poezie

Ticho a klid. Vše se náhle zpomalí. Ba i zastaví. Času je najednou příliš. Možná i přespříliš.

Úsměvy i pláč zdobí tváře na celou věčnost.

Milenci v polibku cítí vděčnost.

Rozhádaní se na chvíli zastaví.

Zastaví se vztek,

zklidní se dech,

myšlenky se utříbí.

Tolik času všechno promyslet.

Opozdilci si od závodu s vteřinami chvilku odpočinou.

Na pokraji života a smrti se líce naposledy usmějou.

A úsměv drží… tik tak, tik tak… než navždy spočinou.

A hnedle zvony zvoní,

po pastvě se řítí stádo koní,

ticho vystřídá dusot nohou,

autobus ze zastávky frčí pryč,

milenci se milují ještě víc,

úsměvy povadnou,

slzy z tváří opadnou,

hádka se stupňuje,

malíř stáří na obraz maluje.

Zmatek narůstá, svět se točí na plné obrátky a pak… ticho a jen slyším tik tak.

Pavlína Zemková

Pomíjející

Zamyšlení, vzpomínky

Vymyšlené pocity a napůl vymyšlený kamarád

Dobrý den. Jmenuji se Sluníčko a chtěla bych vám dnes představit svou nejoblíbenější knihu. Schovává se v obalu, který zakrývá její jméno i jméno člověka, který ji napsal. Ale to nevadí, ta látka je měkoučká a heboučká a tak dokazuje, že co je důležité, je očím neviditelné.

I když… Ta kniha není má nejoblíbenější. Mít takovou by bylo jako prohlásit někoho za svého nejlepšího kamaráda. A na co si svá kamarádství řadit? Než je srovnáte, vyjdou jiné hvězdy. Je to asi rok, co jsem o jednoho kamaráda přišla.

Ano, vím, utíkám od té knížky, ale… Jejímu hlavnímu hrdinovi by vůbec nevadilo, kdybych vám dnes radši vyprávěla o svém ztraceném příteli. Chápal by, že to dělám proto, abych na toho Moraváka nezapomněla. Ono totiž… i když bych si to možná i přála… bylo by to smutné.

Jednou mi napsal, že smutek je někdy krásnější než smích. Byl zrovna nešťastný a já se ho už poněkolikáté marně pokoušela udržet nad hladinou… smutku. Jak pomoct někomu, kdo se potápí? Svět slz je tak záhadný… Smutek od sebe lidi odděluje, staví mezi ně zdi a ty se pak těžko přelézají, zato smích je krásný a já se ráda směju. Tehdy, před tahem divokých ptáků, hlavně vtipům toho kamaráda. Možná bych si ještě nějaký vybavila, ale já nechci. Už nechci.

Možná byly časy, kdy pro mě byl jediný na světě. A možná se moje mysl občas zatoulá na planetku, kde dodnes žije alespoň jeho stín. To třeba když se řekne slovo Brno a já se začnu smát. Protože to on mě naučil, že je to vtipné. Vyvedl mi tím tak pěkný kousek… potvorák.

I po tak dlouhé době jsem kvůli tobě smutná. To jsem byla asi často, když jsem coby plavčík měla noční u slzavého bazénu. A víte co? Nevadilo mi to. Byli jsme si blízko. Mnohem blíž, než kdybychom se smáli. Ano, smích spojuje, to jistě. Ale sdílený smutek spojuje mnohem líp. A pevněji. Pevněji?

Už dost. Abych v tom bazénu neskončila dneska já… protože tenhle kamarád by mě už nezachránil. Radši zpátky k té mé oblíbené knize v plyšáčkovém obalu.

Vyšla v roce iks, byla přeložena do ypsilonu jazyků, prodalo se jí zet na ypsilontou a to celé pak na ikstou výtisků. Mohla bych vám ta čísla dohledat, ale neudělám to. Odmítám být dospělá. Nestarám se o čísla, protože chápu srdcem. Nebo se alespoň snažím chápat srdcem. Akorát že dost často nechápu vůbec. Třeba odkud se vzal a nebo kam se poděl ten můj kamarád. Máma se ptala, jestli umřel. Pro mě jo. Smích, smutek, krása a přátelství jsou pomíjející. Jako květiny. A je to tak v pořádku. A když se kamarádíte s potvoráky, tak dokonce dobře.