Dvořan číslo 19!

Přichází těžký návrat z prázdnin/probuzení z deliria (Říkejte si tomu, jak chcete, ale dnes to asi hitparáda nebude.). Proto je tu váš příruční Dvořan, který vám to vleklé, neúprosné úterý jistě zpříjemní! Pro dnešek si pro vás redakce nachystala divadelní recenzi a rozhovor k zamyšlení.

Kvintě přejeme pěkný lyžařský pobyt a hlavně se nám vraťte v celku!

A již v tuto středu 28.2. v 19:00 proběhne zapisování na jednotlivé akce DZŠ, tak bděte, ať svého favorita nezameškáte!

Mnoho sil do poprázdninového týdnu, už jen 3 dny školy :) a máme tu opět víkend!

Šéfredaktorka

Kača

Kam vás pan profesor Honický nevezme

recenze, Hybernská, představení

Nemohu zapomenout na své zaskočení extravagancí a alternativností posledního “kmdčka,” Havlovy Vernisáže. Ovšem představení, které jsem zhlédla snad ani ne o měsíc později, posunulo pojem alternativnost na úplně nový level. Na takové bych se ale bohužel nikdy nedostala s panem profesorem Honickým. A to minimálně proto, že bychom se do malého sálu, v němž se divadlo odehrávalo, ani všichni nevešli. 

Není to tak dávno, co jsem se jakoby náhodou ocitla v areálu kampusu Hybernská. Cítila jsem se víc než nepatřičně v shluku navzájem se zdravících a objímajících se vysokoškoláků pomlouvajících zkouškový. A tak ve své snaze co nejvíce splynout nikoliv s davem, ale s prostředím jsem se začetla do barevného letáčku přilepeného na podivně vyhlížející zdi ještě podivněji vyhlížejícího průchodu. “PEČE (SE) CELÁ ZEMĚ divadelní reality show” Krátký popis uváděl čtenáře do problematiky nakládání s již nenošeným oblečením. Lépe řečeno s jeho likvidací. Údajně se takové oblečení sváží do pouště Atacama. Popis nebyl dlouhý a o ději neprozrazoval zhola nic. Jedinou možností, jak se o inscenaci dozvědět více, bylo na ni přijít. 

A tak jsem se znovu ocitla v tom podivném prostoru. Upřímně jsem ze začátku byla vůči tomu, co mě mělo čekat, trochu skeptická, ale všechny pochybnosti se rozplynuly snad v průběhu prvních pěti minut. 

V úvodu se dozvídáme, že jsme se stali diváky všeobecně populární reality show v daleké budoucnosti. Tou nás provází duo potřeštěných, natěšených moderátorek oblečených v extravagantních, křiklavě zbarvených kostýmcích. Samotné jejich interakce by vystačily na dost povedenou avantgardní hru. Ovšem jejich úkolem je mimo pobavení všech 17 miliard osob na planetě především vybrání dvou šťastlivců, kteří se z vysilujícího života na stále více se znečišťující Zemi vymaní. Ti dostanou prostředky k cestě na obyvatelnou planetu, a tudíž možnost následovat aristokratické třídy boháčů, kteří z pomalu se vařící Země již dávno uprchli.

Nejde jen o nekonečně pozitivní postoje moderátorek, které dělají inscenaci tak přitažlivou. Hra své diváky doslova vtahuje do děje. Je to konec konců reality show a od té se to musí očekávat. Příchodem do malé multifunkční haly, kde se show odehrává, tedy necháváme na náhodě, zda se staneme součástí inscenace, i když jen na malý moment. 

Dílo už takto dostatečně rozmanité ve svém obsahu je navíc prokládáno komickým videem, které se nás snaží naučit plést. To pokaždé zastihne herce nepřipravené a hlasitými signály je přinutí okamžitě přestat v činnosti a popadnout do rukou pletací jehlice. V průběhu hry se video objeví několikrát a pokaždé je rychlejší odkazujíc tak na stále narůstající a neudržitelnou potřebu dnešní společnosti tvořit, prodávat, kupovat a zahazovat nové a nové oblečení (a nejen to). 

Klimatická úzkost dokáže člověka pořádně zasáhnout. A třebaže reality show Peče se celá země byla plná znepokojivých skutečností a poznámek o lidském chování vůči přírodě, právě díky jejich entuziastickému podání vyžadujícímu reakci kompletně neadekvátní naší situaci se nenaskytl moment, kdybychom měli čas do klimatické úzkosti upadnout. Dozvídáme se tak cenné informace spojené s (ne)udržitelným způsobem života, aniž by hrozilo, že tyto lidstvo zahanbující fakty pohřbí naše psychické zdraví hluboko pod zem. 

Pokud si z večera odnáším kromě neskutečného nadšení a úžasu ještě něco dalšího, je to pevné rozhodnutí, že nebudu řešit oka na silonkách a po jednom použití si hned kupovat nové. Nylon totiž, jak jsem se dozvěděla v průběhu, “se rozkládá až tisíce let, to je skoro, jako by se nerozložil vůbec.”

Kamila Štropová

Nemoc duše

rozhovor, psychická nemoc

Duševní zdraví zůstává často tabuizovaným tématem, i přes pokrok ve veřejném povědomí o psychických nemocech. Za zdmi ticha však existují příběhy statečných jedinců, jako je 23letá Marie Chyská. V tomto rozhovoru se podíváme na Mariinu cestu od prvotních příznaků psychické nemoci, až po okamžiky, kdy se rozhodla hledat pomoc.

S čím jsi diagnostikovaná?

„Oficiálně úzkostně depresivní porucha, ale v Bohnicích mi byla diagnostikována porucha osobnosti vyhýbavý typ a několik doktorů mi řeklo, že mám hraniční poruchu osobnosti.“

Jak dlouho a jak to ovlivňuje Tvůj život?

„Cca od 14 let, ale oficiálně se léčím od 21 let. Mám velmi nízké sebevědomí a podřídím se všem, i když se mi to nelíbí. Dříve jsem nebyla ani schopná říct svůj názor, ale čím déle trpím depresí, tím více je mi všechno jedno. Základní školu a gympl jsem naštěstí přežila, ale VŠ jsem kvůli velké úzkostí a panickým atakám musela opustit.“

Kdy sis začala všímat/uvědomovat, že je s Tebou něco jinak?

„Poprvé asi ve 13, kdy jsem měla první sebevražedné myšlenky. Ve 14 jsem si říkala, že je divný, že jsem pořád smutná, ale až v 19 jsem si říkala, že to může být deprese.“

Kdy to bylo nejhorší?

„Pravděpodobně když mi umřela babička a já jsem hned za týden maturovala, v tu chvíli jsem zároveň věděla, že jsem se nedostala na VŠ a že se nejspíš budu muset odstěhovat z domu. Bylo toho víc.“

Jak jsi se dostala do Bohnic?

„Poprvé, když jsem se předávkovala, jsem byla hospitalizována z důvodu, že bych si mohla znovu ublížit.“

„Podruhé už to bylo zcela dobrovolné a rozhodla jsem se sama, protože jsem nechtěla udělat něco špatného.“

Jak dlouhou dobu jsi zde strávila, jaké to bylo?

„Poprvé tři týdny na uzavřeném oddělení. Bylo to super. Nasadili mi dobré léky a spolupacientky byly naprosto úžasné a inspirující k tomu, abych dala životu ještě jednu šanci a naději.“

„Podruhé jsem zde strávila týden na uzavřeném oddělení, pět týdnů na otevřeném, kde jsem začala sedmitýdenní terapeutický program, který jsem dochodila po propuštění formou stacionáře. Na tuto dobu vzpomínám úplně s láskou. Samozřejmě, že bylo plno špatných momentů a párkrát jsem se nepohodla s personálem, ale lidé, které jsem zde poznala, byli úžasní. Všichni strašně milí, inspirativní a silní. Nejlepší bytosti na světě. Také jsem zde pocítila šanci, že můžu život změnit.“

Co byla ta poslední kapka, která Tě donutila k pokusu o sebevraždu?

„Únava. Byla jsem strašně unavená ze života a neviděla jsem způsob, jak budu moct být někdy spokojená.“

Jaká byla následná péče?

„Strávila jsem noc v nemocnici a potom jsem byla převezena do Psychiatrické nemocnice Bohnice.“

Chtělo se Ti v ten moment najednou žít?

„Nemůžu říct, že jsem najednou chtěla žít, ale ty tři týdny, které jsem zde strávila, byly snad mojí nejlepší dovolenou a načerpala jsem zde plno sil bojovat s depresí dál.“

Co bys chtěla sdělit ostatním?

„Jenom proto, že psychické onemocnění nemůžete vidět, neznamená, že neexistuje. Říct si o pomoc není slabé a psychické zdraví by nemělo být tabu.“

E.M.