Dvořan číslo 17!

Nazdárek, tak jak se vede?

Máme tu pořádný začátek druhého pololetí a s ním i pořádný nával testů. Jsme ale koneckonců studenti, tak co čekat :)

Sekunda nám v neděli vyrazila na první lyžařský kurz letošního roku a my prváci doufáme, že na nás taky zbyde trocha sněhu. V pátek se na naší škole také udály zkoušky nanečisto, které se v sobotu zopakují. 

Dneska to vezmeme zkrátka, nebudu výjimečně zdržovat a nechám vás, abyste si užili zajímavý rozhovor, úvahu o lednu a vyprávění z vlastní zkušenosti.

Cesty za poznáním

Rozhovor, Afrika

Rozhovor s paní Ročnovou, která strávila pět intenzivních měsíců prací v oblasti Lusaky, kde se věnovala zdravotnické práci a sociálním programům. Její zkušenosti zahrnovaly nejen práci s dětmi, ale také zakládání školy a pomoc v sirotčinci. Pobyt v zemi dlouhý několik měsíců jí otevřel oči pro životní podmínky a výzvy, se kterými se tamní lidé potýkají. Paní Ročnová sdílí své příběhy a zkušenosti z Afriky, a dokonce se podělí o své dojmy z návštěvy Oděsy v roce 2008. Připravte se na hluboký pohled do jejího pestrého a obohacujícího zážitku.

Jak jste se do Afriky dostala a co jste tam dělala?

V roce 2003 jsem měla příležitost stát se součástí spolupráce mezi naší zdravotní a sociální fakultou a českým lékařem, který působil v Zambii. Tato spolupráce se zaměřovala na zdravotní a sociální programy v hlavním městě Lusace. V rámci této příležitosti jsem odjela na pětiměsíční misi, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra a sociální pracovník. Naše úkoly zahrnovaly cesty do buše, kde jsme poskytovali zdravotní péči zraněným jedincům a prováděli kontroly ohledně dětí a porodnosti.

Během této mise jsem také strávila měsíc v sirotčinci nedaleko Lusaky, kde jsem opět pracovala jako zdravotní sestra a poskytovala péči HIV pozitivním dětem.

Nakonec jsme se vydali zakládat školu v oblasti Chingoli, která se nachází nedaleko Konga.

Kde jste tam bydleli?

V Lusace jsme měli ubytování na české klinice, které bylo skromné, ale pro nás dostačující. V sirotčinci jsme bydleli v jednoduché hliněné boudičce s vlastním sociálním zařízením. V oblasti Chingoli jsme přespávali u jednoho místního muže, který vlastnil mlýn na kukuřici.

Jak vypadal Váš běžný den?

Standardně se vstávalo kolem šesté hodiny, kdo chodil na ranní modlitby, tak vstával ještě dříve a pak začala směna jako v nemocnici. Péče o děti, přebalení, vykoupání, nakrmení, podání léků a poté se děti dávaly ven do takového, já bych to nazvala, výběhu, ve kterém byl jenom koberec, aby nemusely sedět na zemi.

A vaše hodnocení?

Paradoxně to bylo dobře vybavené materiálně a dokázaly se sehnat peníze a sponzorské dary a oblečení, potom tam ale zůstává ekologická stopa. Tam nemáte žádnou spalovnu nebo tak, takže všechno již nepotřebné končilo někde na poli. Děti na fotkách vypadaly báječně, ale druhá strana byla ten nepořádek.

Další problém byl, že oni dokázali sehnat peníze na vybavení AIDS centra, ale zambijské zdravotní sestřičky nebyly schopné pracovat s odsávačkou, s inkubátorem a s dalšími standardními věcmi, takže jsme je museli ještě zaučovat.

Chybělo Vám tam něco?

Mně určitě jídlo.

Jaký byl pro Vás nejtěžší případ?

Těžkých případů bylo spousta. Já jsem byla mladá a nic tě na to, co tě tam čeká, nepřipraví. Je těžké se přizpůsobit místním zvykům, tradicím a pověrám, které ti očima Evropana připadají barbarské. Je těžké do toho nezasahovat.

Nebudili jste nějakou nedůvěru nebo strach kvůli Vaší barvě pleti?

To si nemyslím, v hlavním městě jsou na Evropany zvyklí. Na hranici s Kongem to bylo náročnější, ale během týdne si na nás zvykli, jelikož jsme pravidelně docházeli do tamějšího slumu, což je lokalita s obrovským množstvím plechových domečků, kde žije spousta lidí, není tam kanalizace a pobíhají tam hladoví psi.

Vy jste v roce 2008 navštívila Oděsu, jaké to bylo?

Náročné. Spousta rodin se rozpadla, a tak nespočet dětí skončil na ulici. Každý den jste potkávali zfetované již pětileté děti potulující se po městě. Můj kamarád, který tam se mnou byl, řekl, že to bylo poprvé, co měl z dětí strach.

Děti tam čichají sekundové lepidlo a jsou na tom závislé a také hodně agresivní. Už jenom to, že máte na sobě boty s ponožkama, je může vyprovokovat a vnímají vás jako bohatého Evropana.

Strávili jsme zde měsíc a naším cílem bylo mapování života těchto dětí.

Je ještě něco, co byste chtěla sdělit, co Vás překvapilo?

Když se ještě vrátím k té Africe, tak my jsme je strašně zkazili. Starousedlíci v Africe ti řeknou, že průšvih byl, když běloši přišli, a druhý, když odešli. Nás štve, že oni neumějí pracovat, plánovat, ale když se podíváš do jejich řeči, tak zjistíš, že oni mají budoucí čas jenom na dva dny. My jsme národ, který musí plánovat a organizovat, ale oni to nedokáží.

Mají jiný vztah k penězům. Neumějí s nimi nakládat. Průvodce od nás dostal peníze, se kterými by vystačil téměř na dva měsíce, a on je v tu chvíli všechny spotřebuje a řekne, že peníze budou, no stress.

Je něco, co byste chtěla studentům vzkázat?

Hned, jak můžete, někam vycestujte a rozšiřte si obzory.

Leden

Úvaha, sníh, zima

Otevírám okno. Zavírám oči. Zvláštností nového roku je ticho.

Zmrzlé akáty jsou obsypány temně červenými havrany s mohutnými křídly a ještě mohutnějším skřehotavým zpěvem, který nahání hrůzu. Jako by se v tom jejich skřehotání schovával strach z ledové lednové zimy. A tak naše ulice, která bývá vždy hlučná a plná aut, je teď tichou uličkou, kterou se nikdo neprochází. 

Oblékám si kabát, kolem krku zavážu pletenou šálu a do tašky pokládám fotoaparát. Musím udělat nové fotky, protože se pole od listopadu určitě změnilo. Otevřu dveře a očima mi projede ostrá bolest. Tolik světla! Bílý sníh a mráz je všude kolem, ale stejně mě to neodradí, abych si vyšla na tichou zimní procházku. Nikde nikdo není. Ticho vládne všude kolem. Slyším jen svoje kroky a v křupavém sněhu zůstaly moje stopy. Domy vypadají jako pocukrované perníkové chaloupky. Je cítit kouř z komínů a v dálce štěkají psi. To je zima. Před sebou vidím jen drobné otisky ve sněhu. Takové drobounké pařátky musí mít jedině sýkorka, která si asi také vyšla na procházku po okolí. Zastavím se u pole. Od listopadu se toho hodně změnilo. Dávno tu není hustá mlha a přestože je krajina tichá, nepůsobí tak smutně a temně jako na podzim. Ovšem černí mužíčci hlídají pole i v nejsilnější zimě. Někdy mám pocit, jako by mě pronásledovali. Najednou se všichni z akátů ocitnou na poli. Rychle se snažím na fotoaparát zachytit mrazivou atmosféru. Pořídím pár snímků a poté už jen tiše stojím v zasněžené krajině. Nemohu se vynadívat na tu krásu všude kolem. Dochází mi, jak moc bychom měli přírodu obdivovat a děkovat jí za to, že nám umožnila být na světě. 

Začíná se smrákat. Opět nastane dlouhý lednový večer a ještě delší a temnější noc. Procházím dlouhou ulicí. Domy ještě blikají všemožnými vánočními světýlky. Působí to útulně. Ovšem na konci ulice mě čeká cesta přes louku, která s přicházejícím večerem nahání hrůzu. Dny jsou stále ještě krátké, a tak se domů z procházek vždy vrátím až s tmou. Rychlým krokem přebíhám louku, neohlížím se a snažím se co nejrychleji zbavit toho podivného a mrazivého pocitu, že mě někdo sleduje. Přešla jsem louku a konečně se blížím k  domovu. Začalo sněžit. Rychle za sebou zavřu dveře a jsem ráda, že jsem konečně v teple. V krbu praská dříví. Otevírám okno, zavírám oči. Všude je ticho. Sníh a slabounký šum větru dělá ze zimy nejkouzelnější období v roce. V dálce je slyšet štěkot psů. 

Před námi je další rok, tak si ho užijme v přítomných okamžicích a netrapme se zbytečnostmi. 

Barbora Dvořáková

Rammsteinská holka

Vyprávění, Rammstein, Německo

Časy, kdy mne pod přezdívkou „Rammsteinská holka“ znal na škole téměř každý jsou již sice za námi, ale stále se mnou Rammsteini bývají velice často spojováni. Rozhodla jsem se tedy sdílet svůj kraťoučký příběh závislosti na oné kapele.

V roce 2017 jsem den před koncertem v Praze objevila krásu německých Rammsteinů. Bylo mi 9 let a rodiče, především mamka, z toho nebyli příliš nadšení. Rozhodně by je v té době ale nenapadlo, jak daleko má láska k oné kapele dojde. Už v tomto roce ve mně však kapela vzbudila touhu studovat němčinu, ke které dnes volně směřují skoro všechny mé cíle a zájmy. 

V roce 2019 se mi konečně poštěstilo a zažila jsem Rammstein koncert. Bylo to pro mě neuvěřitelný a mám pocit, že na to nikdy nezapomenu. Plameny, hudba, atmosféra a především oněch šest zázračných Němců na pódiu. Po nástupu na gymnázium jsem začala sbírat merch kapely a přes mamčin nesouhlas jsem se začala oblékat jako správná metalová fanynka.

V roce 2021 už jsem nosila merch kapely prakticky každý den a ve škole se pro mě pomalu ujala přezdívka „Rammsteinská holka“. Svou zálibu ve skupině jsem začala naprosto bez obalu šířit na potkání, například v soutěži Havran, kde jsem měla možnost recitovat text jedné z písní skupiny a tvářit se, že je to německá poezie. Recitace se setkala s úspěchem a účast v Havranovi je pro mě nyní jakousi tradicí.

V roce 2022 jsem navštívila svůj druhý Rammstein koncert, podruhé jsem se zúčastnila Havrana a vyrazila jsem s tátou do Berlína. Hlavní město Německa jsem chtěla vidět zčásti kvůli památkám, ale velkou motivací byl také Rammstein Store, jediný kamenný obchod s Rammstein merchem, a Trundelturm, 20 metrů vysoká věž, která sloužila k výcviku pilotů pro nebezpečné situace, jež mohly během letu nastat. Mě však na Trundelturm zaujal spíše fakt, že se nachází na obalu posledního studiového alba Rammstein - Zeit.

V roce 2023 jsem se již potřetí zúčastnila Havrana, ale tentokrát jsem přidala ještě Německou olympiádu. Okresním kolem jsem prošla hladce, na krajském kole už jsem tak úspěšná nebyla, ale vůbec mi to nevadí, protože jsem během soutěže dostala možnost popovídat si o Rammsteinech s jedním z porotců. V listopadu jsem pak opět s tátou vyrazila na sólový koncert zpěváka kapely Tilla Lindemanna. Nebylo to sice tak dobré jako koncerty Rammstein, ale rozhodně to stálo zato.

V roce 2024 jsem zatím pouze oslavila 30. výročí vzniku kapely, ale rozhodně mě čeká ještě mnohem více. Do Německé olympiády se letos sice plést nebudu, avšak Havrana rozhodně nevynechám, naopak hodlám k recitaci přidat i zpěv (samozřejmě Rammsteinů). V květnu navíc plánuju vyrazit na svůj třetí Rammstein koncert v Praze, o kterém se ve Dvořanovi možná i něco dozvíte...

Veronika Sáblová