Dvořan číslo 13!

Zdravím, tady Dvořan!

V novém roce konečně dorazilo první školní úterý a s ním i první letošní Dvořan! Je to už trochu (hodně) ohrané, ale doufáme, že jste si užili svátky a máte radost do nového roku :)

Nebudu to tu moc okecávat, věřím, že se všichni těšíte na první letošní článečky a v současné době je potřeba se hodně snažit, aby se mezi učením na pololetní písemky, či maturity našla ta chvilka klidu na čtení.

Dnes se můžete těšit na zcela autobiografické vyprávění, rozhovor a druhou část recenze!

Je to doma!

Zkušenosti, zcela autobiografické

„Je to doma, holky!“ řekla jsem s plným tácem jídla, které jsem si odnesla od paní kuchařky, nastalo nechápavé ticho. „Udělala jsem zkoušky, mám to!“ pak už přišly oslavné ovace.

Moje přání se konečně vyplnilo. Ten čtvrtek byl doslova zázračným dnem, ohromná úleva se sice dostavila, ale to bylo asi vše. Věděla jsem, že mě s řízením čeká ještě dlouhá cesta.

Nastupovala jsem do autoškoly s částečnými znalostmi provozu, v jízdách jsem se taky pocvičila, naše popelnice si dost vytrpěla, parkuji zásadně na milimetry přesně. Pan instruktor byl velký sympaťák a já si říkala, že to nemusí být se mnou až tak špatné. Začali jsme teorií, to bylo: „A jak byste vyřešila tuto křižovatku, Evo?” Celá třída se vždy orosila, na tabuli tramvaje, autobusy s dětmi, auta, člověku z toho šla hlava kolem. I přes to jsme se nějak zvládli naučit, nalejvárna slušná.

Prosvištěli jsme společnými hodinami a na řadu přišly jízdy. Na cvičáku jsem se docela předvedla, ale co teprve na silnici? Moje první pořádné řízení napříč vesničkami dopadlo katastrofálně, držela jsem se až moc blízko krajnice, div jsme nesjeli do škarpy a modlila jsem se, aby těch 45 minut co nejrychleji skončilo. Projevila se nervóza obecná, jak má v oblibě. Nechtěla jsem pokračovat, bála jsem se, že se ta hrůza bude zase opakovat. Zatla jsem zuby, dokopala jsem se přece jen přijít na další jízdy.

Během celého kurzu (14 jízd) to vypadalo jako na houpačce. Dařilo se, nedařilo se, dařilo se, nedařilo se. Kontrolu převzaly nervy a nedůvěra v samu sebe (Se kterou se potýkam prakticky denně.). Tak vypadaly i moje 1. zkoušky, naučila jsem se na test, s jízdami jsem si ale moc jistá nebyla. Se zpocenými dlaněmi jsem usedla za počítač a spustila testování, otázky jsem si vybavila, ale ne všechny jsem zodpověděla správně, vyjel papír z tiskárny a já mohla jít domů. Probrečela jsem zbytek dne, bylo mi nanic, a i když mě každý chlácholil: „To bude dobrý, příště se ti to určitě podaří,“ dobrý to nebylo.

Domluvila jsem se na kondičních jízdách, věnovala jsem přípravě maximum času, ale i to nestačilo, testy jsem napodruhé zvládla, zato při jízdě se mi stal osudným obrubník v Lobečku (Podala bych proti obrubníkům petici na jejich zrušení.) a tam byla konečná. Už jsem ztratila veškerou naději, že bych si vůbec někdy mohla řidičák byť jen podržet v ruce. Na řízení jsem se netěšila, bylo mi pak celý den nevolno a cítila jsem, že klesám ke dnu. Ať už mi vyjádřili blízcí sebevětší podporu, já si podkopávala sebevědomí čím dál víc a víc. Však jsem se s tím břemenem táhla od května a najednou byl listopad.

Napodruhé jsem si sedla s panem komisařem do auta a přestala dýchat, tepal mnou adrenalin, sebrala jsem aspoň to málo, co ve mně zbylo. Vyrazili jsme do Otvovic a já odřídila zpět do Kralup, opět tam BYL. Prohnilý o b r u b n í k. Jelikož nemám sebemenší odhad na parkování, vybrala jsem si to “nejlepší“ místo, hned mezi dodávku a osobák. A zoufale najížděla a sjížděla z onoho zlosyna. Pan instruktor se držel za hlavu, brali ho snad už mrákoty a já se v duchu rozloučila s papíry. V tom mi pan komisař nabídl druhý pokus zaparkovat ve vedlejší ulici, nedýchala jsem, nedoufala jsem. A hle, já vážně zaparkovala! Zde si dovolím citovat skřítka Noddyho: „Umím, umím, umím!“

 Dětský sen být už konečně dospělá, mít kluka a projíždět se v autě, jo tím už žiju, dospělá si tolik nepřipadám, na ocet jsem nezůstala a s autem jsem se docela skamarádila, se vlastně splnil. Nepotřebuji být dokonalá Barbie, na to abych byla šťastná. Vystačím si s tou barevnou kartičkou z úřadu a bláznivou rodinou: „Jo, ty ospalo, tam patříš taky.“

Sunshine:):

Badatel atmosféry

Rozhovor, věda

V dnešním rozhovoru máme tu čest poznat osobnost Radovana Krejčího, který našel svůj druhý domov ve Švédsku, kde se věnuje fascinujícímu světu atmosférické vědy. Během dvaceti pěti let strávených ve Švédsku se stal mimo jiné držitelem stipendia od švédského krále a vedoucím oddělení atmosférických věd na Stockholmské univerzitě. Jeho kariéra ho zavedla na nejrůznější expedice a výzkumy do vzdálených oblastí, jako je Arktida, Antarktida a Amazonie. 

S jakou oblastí máte největší zkušenost?

S Arktidou. Tam pracuji již nějakých 20 let, intenzivně posledních 7 let. Zabývám se tam výzkumem mraků a částic v atmosféře. Dříve jsem také dělal letová měření v malém výzkumném letadle, ve kterém jsme létali v Arktidě i Antarktidě. 

O čem pojednával některý z Vašich výzkumů v těchto krajinách?

Náš výzkum v Arktidě a Antarktidě se zaměřoval na specifické klimatické podmínky, které zde panují. V těchto oblastech neexistují tradiční roční období, jak je známe, a namísto toho zde panuje buď polární noc, nebo polární den, kdy slunce svítí, nebo nesvítí po celých 24 hodin. Tato extrémní situace ovlivňuje proudění vzduchu a chemické složení atmosféry. Naším cílem bylo porozumět, jak lidská činnost a příroda ovlivňují počet aerosolových částic v atmosféře, jak jsou veliké, jaké mají složení a jak ovlivňují klima, tvorbu mraků a to, jestli tam sněží, nebo prší.

Na jakou expedici nejvíce vzpomínáte?

Antarktida byla skutečně unikátním místem, kam se běžně nedostanete. Měli jsme to štěstí, že jsme měli možnost vidět velkou část této oblasti a navštívit několik mezinárodních výzkumných stanic, které zde jiné země provozují. Byla to pro mě velmi zajímavá a nezapomenutelná zkušenost.

A jak se lišil Váš výzkum v tropech?

Výzkum, který jsme prováděli v tropech, konkrétně v Surinamu v Jižní Americe, byl ve své podstatě velmi podobný tomu, co jsme dělali v Arktidě a Antarktidě. Studovali jsme vzájemné interakce mezi tropickým pralesem a atmosférou, zejména na výměnu různých plynů a vodní páry mezi nimi. Snažili jsme se pochopit, jak tyto interakce ovlivňují tvorbu mraků a kde prší a kde ne.

Musíte absolvovat nějaký výcvik, abyste se připravili na přírodní podmínky?

Ano, musíme absolvovat určitý výcvik a přípravu, která závisí na tom, kam se chystáme. Například, když jsme prováděli výzkum v Amazonii, našimi hlavními starostmi bylo očkování a základní školení o možných nástrahách v pralese, například jaguárů, kteří se v této oblasti vyskytují. Pro naši expedici do Antarktidy jsme se museli připravit na různé situace, včetně tréninku na záchranné operace při havárii letadla.

Jak se Vám v extrémních podmínkách daří sbírat data na výzkum?

Získávání dat v extrémních podmínkách je výzvou. Nízké teploty představují problém pro většinu našich přístrojů. Musíme proto věnovat hodně pozornosti konstrukci přístrojového vybavení a také v případě potřeby udržovat přístroje vytápěné, abychom je uchránili před námrazou. I přesto se nám několikrát stalo, že jsme přišli o část našich naměřených dat. Na expedicích považujeme za úspěch, když se nám podaří přivézt alespoň tři čtvrtiny z celkového množství dat, která jsme zamýšleli získat.

Sice zkoumáte atmosféru, ale viděl jste i nějaká zvířata?

Viděl jsem anakondu, tarantuli velkou jako dlaň, spoustu papoušků, opice, tučňáky, kosatku, ledního medvěda a bílé velryby. 

Přišli jste na něco nového?

Ano, při našem výzkumu jsme dospěli k zajímavým zjištěním. Díky porovnání dat z Arktidy a Antarktidy jsme objevili, že i tam, kde jsme si dříve mysleli, že příroda zůstala nezměněná, je vliv lidské činnosti značný. Arktida, i přestože je vzdálená a takřka neobydlená, je významně ovlivněna člověkem a jeho aktivitami a lesními požáry na severní polokouli. V dnešní době už nemůžeme tvrdit, že existuje místo v Arktidě, které by zůstalo nepoznamenané lidskou činností. Naopak v Antarktidě je situace stále jiná a příroda tam zůstává relativně nedotčená lidskou přítomností.

Je něco, co byste chtěl vzkázat mladým lidem?

Dělejte, co vás baví, jděte si za tím a nenechte se od toho odradit. 

Film Review:  The Eras Tour Concert Film - Part 2

Taylor Swift, angličtina, film

It’s been a long time coming, but ladies and gentlemen, the second part of my review of Taylor Swift’s The Eras Tour concert film is finally done. Are you ready for it?

Long story short, the movie is a recording of one of the american singer-songwriter’s concerts in California at the So-Fi stadium. The whole concert is about 200 minutes long, but the movie has unfortunately been cut down to only about 170 minutes. Of course, the 30 minutes that vanished were not just blank space, meaning that five songs got cut out completely from the setlist, namely: The Archer, Tis the Damn Season, No Body, No Crime, Long Live*,Cardigan and Wildest Dreams. Hearing this, some of the fans were outraged, but what is done is done. However lucky you, because some of the songs got added into the extended version of the film, which has been available for rent since December 13. 

Naturally, the entire concert is memorable, but I would love to highlight one special segment. It is called the “Surprise songs segment”. It consists of two songs that are not in the setlist. For this segment, two songs are picked to be played acoustically – one is played on the guitar and the other one on the piano. You can find most of the performances on YouTube. Granted, some of the recordings are not of great quality, but you can find a few hidden gems. 

These songs change every show. In the movie, the surprise songs are Our Song and You’re On Your Own, Kid. I am going to introduce you swiftly to the latter song. You’re On Your Own, Kid is the song responsible for a tradition of trading friendship bracelets. It has been a custom during concerts that has carried on to the movie screenings. I strongly believe that she picked this song to be featured in the movie on purpose, after all she is a mastermind. 

If you think this makes the fans look like a cult just wait until you read the next paragraph about chants. Chants are short phrases yelled out by the audience during a certain part of the song. 

The most famous ones are heard during the song Delicate where the fans scream “123 Let’s go bitch” and they perform a double clap during the bridge You Belong With Me. Let’s pretend that I didn't forget about them when I attended the movie with my friends. 

We took the moment and tasted it. We will remember it all too well how we were too busy dancing and forgot about everything happening on the other side of the door. That day, everything had changed for us. “Being this young is art,” we thought. 

In conclusion, yes we are a cult and we are proud. 

Dear Taylor, we love you to the moon and to Saturn.

*Note that Long Live does appear in the movie as the studio version plays during the final credits.

Sources: By AMC Theatres, Fair use, https://en.wikipedia.org/w/index.php?curid=74720608

Adéla Šavrdová