Dvořan číslo 11!

Druhá adventní neděle za námi a pouze tři školní týdny tohoto roku před námi. No nezní to krásně?

Mnoho z našich prváků, kvintánů a druháků se ještě stále vzpamatovává z nedělního Věnečku a zalepuje si puchýře na chodidlech. Zároveň nám bohužel onemocnělo několik kuchařek, a proto musel být pozměněn jídelníček a obědy jsou podávány na papírových táccích. Já osobně nejvíce lituji toho alpského knedlíku, co měl být ve středu... Jaká je šance, že přeci jen bude?

Kvůli chladu, který panoval posledních několik dní, nám onemocněla také spousta studentů i profesorů, většině z nás odpadají hodiny. Nebojte se však, že by přišla nuda! Dvořan vám totiž přináší dva krásné článečky a komix!

Užijte si čtení!

Krásná vločka

Krása vloček/lidí

Život vločkám začíná vysoko nad našimi hlavami, v chomáčku mraku. V mraku tlučou malá ledová srdce, srdce vloček. Jako jsme my lidé každý jiný, je i každá vločka jiná. Některé jsou jemné jako kašmír, poprášeny tím nejvzácnějším sněhovým prachem. Některé ostré jako dýka, ostře řezající do oblohy. Některé oblé, podobné trsu kapradí, některé osázené lesklými růžemi, další obdařené paprsky, podobnými paprskům slunce. A když se dostatečně vyšperkují, vyrazí nám vstříc a započnou přehlídku ve formě sněhové nadílky. Ale jako máme my, lidi, své „vady na kráse“, jak jim chybně říkáme, vločky je mají také. Jedna taková právě osaměle tančí ve vzduchu, vítr tiše kvílí a vločka naříkajíc se mu svěřuje a vylévá si srdéčko. Ten sice umí naslouchat, poradit jí však nedokáže. (Vítr samozřejmě nemůže o kráse nic vědět, nemá žádnou podobu.) „Jak je to možné, sestry jsme, ze stejného mraku vzešly jsme, tak pročpak jsou tak odlišné? Já, nedokončené umělecké dílo, umělec, štětec v ruce prvně, obrazu zcela chybí, jeden odstín bílé. Ony, tahy štětce pevnou rukou, zkušeného umělce, obraz, který si zaslouží být zarámován zlatě. Ach, větře, prosím, pomoz mi.“ Lidem kolem se z jejího žalostného cinkání dělá smutno. Slyší její nářky přes veselý cinkot jiných vloček, vloček, kterými by si naše vločka přála být. Její tělo skončí zaklíněné v lidských řasách, pro vločku spíše háji plném holých stromů. Za pár stromy slyší vzlykat jednu ze svých sestřiček. Zře jedna druhou a obě naráz vyřknou slova: „Ty jsi ale krásná.“ Ledová srdéčka roztají. Cizí vločka se zmůže na slovo. „Takových slov škoda pro mě, vločko, vypadáš jako duhovka modrookého člověka, která se rozlévá do bílé krajiny, jako do bělma oka. Nemá konce. Mraky tě nechaly nedokončenou, ale přesto jsi krásná. Já, podobna zmrzlé pavučině, děravé a matné na povrchu. Jakpak ti můžu připadat krásná?“ Člověk párkrát zamrká a koruny stromů se otřesou. Život sněhových krásek je skoro u konce. Naše vločka neví, co jí na to povědět, cinkne tedy: „Tvoje pavučiny, úsilí mnoha umělců, pavouků, které jim zničil vítr. S větrem jsem mluvila, o kráse nic neví, nemůžeš se mu tedy divit. Važ si své krásy, vločko.“ 

A tak teď už kapky vody, klouzající po lidských řasách, pochopí, že každá vločka je krásná. Jenom si to někdy sama neuvědomuje. Dvě malá ledová srdce zacinkají šťastnou melodii a lidem se na zemi udělá hned o něco lépe.

B.N.

Kilometr kraulem 

Sentimentální vzpomínky 

Tohle neplave tělo, tohle plave hlava. Pokud nebudeš přesvědčená, že to zvládneš, nezvládneš to. Tak tedy… Kilometr kraulem? 

První tempa jsou nesmělá, a proto až příliš energická. Brzdi, ať to uplaveš! 

Zlom přijde kolem osmého, desátého bazénu. Do té chvíle je to takové plácání se po hladině, stejné jako jakékoliv jiné rutinní plavání tréninku třikrát do týdne. Ale po překročení této pomyslné startovní čáry to začíná. Autopilot konečně naskočí, už není potřeba kontrolovat ruce, protože hrabou samy od sebe, už není potřeba hlídat nohy, protože kopou samy od sebe, teď je třeba dávat pozor jen na čísla. Jedenáct… jedenáct… jedenáct… Obrátka. Jed-dvanáct! Dvanáct… dvanáct… 

Čísla si opakuješ, abys je nezamotala, aby ses nezamotala ty. Nechceš přece plavat o dva bazény víc. Nebo nedej bože míň! Tohle je velký výkon, slavnostní chvíle, moment demonstrace síly těla i mysli, moment posvátný, který nehodláš zkazit zbytečnou nepozorností. 

Tvá mysl se odděluje od těla, které pro tuto chvíli není víc než stroj rozrážející vodu. Vnímáš bolest a únavu, ale víš, že bude hůř. Víš, že je to v pořádku. Víš, že když ti ruce už od osmého bazénu hrozí upadnutím, je to známka toho, jak poctivě makáš. A víš, že když se o to budeš moc zajímat, nedoplaveš to. Tvoje vědomí, kterému tělo razí cestu vodou, to vnímá jako kdyby ty paže bolely někoho jiného. Ono musí přece počítat. Čtrnáct… čtrnáct… čtrnáct… 

Sama mysl se ale rozloží na tři roviny. Mezi nimi proplouvá voda a s sebou odnáší všechno, co pro tuhle chvíli není důležité. Čistí ti tak hlavu, aby se do ní vešlo dost hrdosti, až to zvládneš, nebo dost zklamání, až to nedáš. A aby byla úžasně svěží, až do ní o hodinu, dvě později budeš cpát informace do testu na zeměpis, který pro zatím voda odnesla kamsi daleko od tebe. 

První rovina tvého promytého vědomí - osmnáct… osmnáct… osmnáct… - bez ustání počítá. A to nejen tupě vzestupně, zlomky umí taky skvěle. Ještě dva bazény a budeš v půlce. Druhá rovina, ta motivační, ti vysvětluje, že jakmile budeš v půlce, je to jen kousek ke třem čtvrtinám a od tří čtvrtin už jsi skoro v cíli. Dvacet… dvacet… dvacet… vidíš, jak jsi dobrá! To zvládneš! 

A v tom z hloubi třetí roviny vyplave na povrch… el avión je španělsky letadlo. Random myšlenka proletí tvou hlavou, ale nenajde nic, s čím by se spojila, protože kromě čísel a motivačních čtvrtin je tam sama. Ale nevzdává se. Proletí ještě párkrát tam a zpět, než se utopí během třicátého čtvrtého bazénu, kdy už tam na ni nebude místo. 

Svět kolem tebe je bledě modrý. Jediná další barva, která v něm existuje, se choulí na dně v černé čáře, to abys plavala rovně, a tam, kde končí a tvoří „téčko“, se připravila na obrátku. Kolikátou v tvém kilometru? Dvacátou pátou. Kolikátou v tvém životě? To se nikdy nedozvíš. 

Další náhodná - dvacet šest… dvacet šest… dvacet šest… - myšlenka. Na dno na konci (nebo na začátku?) bazénu dopadají sluneční paprsky a vypadají jako šlehající plameny. Možná je to tím, že vodní hladina, kterou na své cestě projdou, je v neustálém pohybu. Anebo z nějakého jiného magicky realistického důvodu. Asi z podobného z jakého je svět tak bleděmodrý. 

Autopilot tě nezklame. Tělo taky ne, mezi tak patnáctým a třicátým bazénem dokonce ani tolik nebolí tricepsy, které zřejmě dostávají dost zabrat. Víc se vytáhni za tou rukou! Ať to k něčemu vypadá! 

Au! A sakra… První varování. Lýtko už toho tvého hrdinství začíná mít dost, hrozí svou jedinou (a žel bohu dost silnou) zbraní. Křečí. To dá pak práci jen vylézt z bazénu… Křeč do chodidla ujde, s tou se plavat dá, ani moc nebolí, jen je to takový divný pocit… Ale křeč do lýtka je jiná, to je jasná stopka pro celý ten tvůj Kilometr. Takže opatrně na tu nohu! Ještě chvilku nesmí stávkovat! Prosííím!!! 

Třicet… třicet… třicet… Tamhleten modrý flek vznášející se v modrém světě je tvoje kamarádka Darča. Ve vedlejší dráze se snaží o to stejné co ty. To teď není důležité. Teď záleží jen na tom, co křičí hlas druhé dimenze tvého rozpadlého vědomí: TŘI ČTVRTINY, UŽ JE TO JEN KOUSEK!  

A jak plaveš dál a dál… A cíl se blíží víc a víc… - Třicet dva… třicet dva… třicet dva… - Začíná se tvá mysl znovu spojovat. Důkladně promytá okolní vodou se vrací do tvé hlavy… a do tvého těla, které si začíná naplno uvědomovat, kolik že bazénů už má za sebou. Ale je to jenom kousek! I ta křeč si to rozmyslela, naštěstí. UŽ JENOM DVĚ STĚ METRŮ!  

Všechny ty tři hlasy se spojily do jednoho - toho motivačního - a fandí ti horlivěji, než kdyby kolem seděly přeplněné tribuny s miliony diváků. Je to skvělý pocit. Obrovský. 

Zrychluješ. Blížíš se do finiše. Už jsi skoro tam. A celá tvoje bytost to moc dobře ví. 

Poslední obrátka. 

Poslední bazén. 

Tribuny v tvé hlavě divže neexplodují. 

A pak… vítězoslavně dohmátneš, dotkneš se té zdi, od které ses předtím devatenáctkrát odrazila. Teď už je to cíl. Cíl, kam jsi dokázala doplavat. 

Stoupneš si. A cítíš, že máš horké tváře. Voda kolem je najednou chladnější. Světu se vrátily jeho obvyklé barvy, ačkoliv bleděmodrá stále převažuje. Nikdo si tě nevšímá a ty jsi ráda. Svůj triumf slavíš v tichosti a sama se sebou, stejně jako ses k němu dostala. Chvilku vychutnáváš ten pocit, že jsi silná, nepřemožitelná a zvládneš všechno na světě. A pak si řekneš, že by ses měla vyplavat, abys nevychladla. A tak se od té zdi zase odrazíš.  

Anežka Malínská