Dvořan číslo 1!

Výročí 100 let je za námi a Dvořan opět klepe na dveře!

Úspěšně jsme přežili první měsíc školy, docela to uteklo, ne? Předvýroční chaos sice pominul, avšak výuka se vrací v plné síle.

Prima svůj adapťák zvládla už v prvním týdnu školy, prváci si ho užili v posledním týdnu září. Hned po nich žáci sekundy, tercie a kvarty odjeli na tradiční školu v přírodě ve Svoru.

Dvořan si pro vás hned na začátek přichystal komiks, zážitky významného absolventa a bývalého učitele DG, humorné povídání o spoilerech a meme!

Mgr. Miloslav Samek: vzpomínky na DG

Vzpomínky, DG, 100 let školy

Vážení,

měl jsem dobrý úmysl se zúčastnit oslav 100 let kralupského gymnázia, ale vzhledem k tomu, že se zdravotně necítím nejlépe, tak se s vámi podělím o mé životní etapy alespoň takto - prostřednictvím jakési mailové výpovědi.

Na tehdejší Jedenáctileté střední škole Dr. Antonína Dvořáka jsem působil jako učitel v letech 1960-1962. Ještě ke konci základní vojenské služby jsem se přihlásil ke studiu matematiky a fyziky na Pedagogické fakultě univerzity Karlovy, vykonal přijímací zkoušky a byl přijat, takže počínaje lednem 1961 jsem byl již frekventantem dálkového (dnes kombinovaného) studia. Po absolvování Vysoké školy pedagogické v Praze nastoupil na tuto školu Josef Pšenička, se kterým jsem se velmi brzy seznámil a spřátelil. Dokonce jsme společně bydleli v podnájmu u manželů Procházkových, rodičů zástupkyně ředitele paní Jiřiny Bískové v Podřipské ulici č. 128.

Většinu volného času jsme trávili ve fyzikálním kabinetě, kde jsme nejen připravovali pokusy k vyučování, ale také jsme leccos nahrávali na magnetofonu maďarské provenience (asi dvacetikilovém). Pepík hrál na harmoniku a příčnou flétnu a já jsem zpíval. Zrovna tak jsme se někdy večer šli podívat do sborovny školy na televizní soutěžní pořad Hádej, hádej, hadači či Desetkrát odpověz (Teď v tuto chvíli si nejsem jist názvem.), když často s námi tam pobýval i ředitel školy pan Stanislav Šturz, který přicházel v domácím oděvu a docela oceňoval naše vědomosti (A to jsme tehdy vůbec nezpychli!). Toho jsme měli velice rádi, byl to dobrý člověk s velkým rozhledem a jedinečným vztahem k podřízeným. Mnohdy jsme se večer uchýlili do některé hospody a spolu se štamgasty a harmonikou si zazpívali. Dával jsem k lepšímu známou "Anežku Böhmovou" nebo "Pannu Lízy", kterou jsem ostatně interpretoval i kolegům, kupř. ke Dni učitelů. Pepík si přivezl z Prahy kolo, na kterém, když mně ho půjčil, jsem si udělal výlet do blízkého okolí, ale třeba i na Okoř - do Nelahozevsi jsem chodil per pedes (pěšky).

Také jsem trochu sportoval. Vlastík Řada, coby tělocvikář, organizoval v tamější tělocvičně volejbalová setkání, ke kterým se scházeli kolegové nejen z této školy (především to byl Ota Ševčík), ale i ze školy na Komenského náměstí a z Lobečku a hrávali jsme nikoliv soutěžně, ale pro zábavu, prostě pro radost. Vzpomínám si, že tam přicházel i Roman Traxler a Antonín Režný.

Na tablu XI.A z r. 1961 jsem poslední ve vodorovné řadě. Ani bych tam býval nepatřil, nebyl to žádný maturitní předmět, učil jsem toliko Základy průmyslové výroby (snad se ta disciplína tak nazývala) a hlavně jsme jezdili se studenty na praxi do Závodů tukového průmyslu v Nelahozevsi. Jsem ale rád, že jsem na tablu umístěn vedle "profesorských bardů" této prestižní školy.

Počínaje šk. r. 1962/63 jsem se vrátil na kutnohorský okres (odkud pocházím), učil jsem na základních školách ve Žlebech, v Žehušicích (zde i na OU zahradnickém) a v Nových Dvorech u Kutné Hory, odkud jsem se v konkurzním řízení dostal až do Krkonoš, kde jsem se stal ve Vrchlabí ředitelem školy se sportovními třídami zaměřenými na lyžování.

Mým celoživotním zájmem je hudba v podobě sborového zpěvu. Od r. 1964 jsem zpíval v Učitelském smíšeném pěveckém sboru v Kutné Hoře, po přesídlení do Vrchlabí potom ve Smíšeném sboru českého učitelstva v Hradci Králové, jakož i v Pěveckém sdružení krkonošských učitelů v Jilemnici a v r. 1990 jsem byl po náročných repertoárových zkouškách přijat do Pěveckého sdružení pražských učitelů, se kterým jsem procestoval na koncertních zájezdech řadu evropských zemí, zpívali jsme dokonce v Rovaniemi za polárním kruhem.

V Unii českých pěveckých sborů jsem zastával funkci místopředsedy a byl šéfredaktorem čtvrtletníku CANTUS. V současné době jsem dopisovatelem právě zmíněného magazínu pro sborové umění, píšu ale i články a recenze na web prof. Jiřího Koláře (www.jirikolar.cz). Byl jsem rovněž moderátorem jednoho ročníku festivalu Foerstrovy Osenice (Tehdy, když byl přítomen Mistr Jan Hanuš.), zpíval jsem tam s několika pěveckými sbory (PSPU, SPS Foerster z Jičína, Rychnovský PS atd.) a před několika lety jsem se tam setkal i se zpěváky z Kralup nad Vltavou.

Za celoživotní pěveckou a organizátorskou práci pro sborový zpěv jsem obdržel Cenu prof. PhDr. Josefa Plavce DrSc. a k 95. výročí Sdružení mně byl udělen titul Čestný člen PSPU. Obdržel jsem též Pamětní list coby účastník Mezinárodního sborového festivalu hudebního romantismu ve Vlachově Březí.

S přátelským pozdravem

Mgr. Miloslav Samek, n. 1939

Mgr. Miloslav Samek: o životě

Vzpomínky, DG

Dobré páteční odpoledne,

v příloze naleznete blahopřání k sňatku, které vytvořila kolegyně Milena Doležalová, takto výborná malířka. Je opravdu originální, neboť jsou na něm podepsáni všichni pedagogové této školy. Velice si toho vážím a stále vzpomínám. Svatba proběhla 4. listopadu 1961 na Městském úřadu v Čáslavi. Za svědka byl z mé strany Josef Pšenička a předloni jsme oslavili s manželkou, za svobodna Danielou Procházkovou, již 60 let společného života. Matrikářka MěÚ Vrchlabí k tomu nechala upravit následující text, cituji: „Blahopřání manželům Daniele a Miloslavu Samkovým. Šedesát let společného života, šedesát let trpělivosti, úsměvů i slz je důvodem, abychom Vám k Vaší Diamantové svatbě gratulovali a srdečně přáli mnoho zdraví, radosti a ještě řadu společných let plných pohody. Ing. Jan Sobotka, starosta. Ve Vrchlabí 4.11. 2021".

Měli jsme s manželkou dvě děti, syna Romana (1963) a dceru Marcelu (1969). Syn absolvoval disciplínu Elektronické počítače (Tehdy byly jiné, než jsou dnes.) a pracoval ve firmě Hewlett Packard jako počítačový technik. Často navštěvoval odborná školení v cizině (USA, Anglie, Belgie, Rakousko, Holandsko aj.) a byl odborníkem par excellence. Bohužel vážně onemocněl (maligní neoperovatelný nádor na mozku) a přestože podstoupil ozařování a později i chemoterapii, zemřel v nedožitých 55 letech. Je nám to velice líto a nikdy na něj nezapomeneme!

Romanovou dcerou je Eva, nyní Adamczyková, olympijská vítězka ve snowboardcrossu, majitelka mnoha křišťálových glóbů ze světových pohárů, mistryně světa a nositelka ještě dalších cen. Kdybych býval mohl do Kralup přijet, určitě bych přivezl velký křišťálový glóbus, jakož i korunku vítězky Královny bílé stopy. Všechno ostatní o ní jistě víte, média jí nedají pokoj - bude také (jako i Marek) tančit ve Stardance. Sestra Evy, Jana, studuje na Zemědělské univerzitě v Praze. Synové Marcely, která je zdravotní sestrou ve Vojenské nemocnici Střešovice, jsou Martin, jenž má výborné zaměstnání v Praze a příští rok bude z bakaláře magistrem, a Daniel, který hraje hokej za Vipers (Zmije) Montpellier ve Francii. Montpellier, tři sta tisícové město, leží v těsné blízkosti Středozemního moře a Dan tam hodlá dokončit studia na takové škole, jež je obdobou Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze.

Tak jsem se až moc rozepsal, chtěl jsem Vás přece jenom se vší podrobností informovat.

Miloslav Samek

TOP 3 ZPŮSOBY, JAK SI VYSPOILEROVAT KNIHU

Knihomolové, spoilery, ironie

Spoilery jsou něčím, co každého knihomola provází na jeho cestě fiktivními světy. Všichni jsme se s nimi alespoň jednou setkali. Všichni je milujeme (Takhle přece Enemies to Lovers funguje, ne?), a proto jsem si pro vás připravila jednoduchý návod, jak si vyspoilerovat všechno, co jde.

1. Aplikace Instagram a TikTok jsou pro knižní spoilery jako stvořeny. Stačí si jen najít nějakou recenzi na knihu, reakci na čtení knihy nebo běžné doporučení a spoilerům se nevyhnete. Nevěříte?

   Taková nevinná recenze vám s klidem řekne, že knížka je Enemies to Lovers, a máme vyspoilerovanou romantickou linku. Video, které má jen pár sekund, vám sdělí, jak smutná je smrt té či oné postavy, a máme tu další spoiler.

   Nejčastější spoiler pak naleznete jak v recenzích, tak reakcích. Ano, myslím shipy – knižní páry. Ty jsou všude, protože kdo by nechtěl číst knihu s nadšením, že pozná krásný knižní pár, a pak zjistí, že… ona se dá dohromady s někým úplně jiným? Jako vážně? Vždyť ten vrah je mnohem lepší…

2. Poslední věta knihy není nejspolehlivějším zdrojem spoilerů, ale využít se dá. Já se na ni například dívám pravidelně. A že tam najdu spoilerů…

   Stane-li se vám, že poslední věta nestačí, můžete si zkusit přečíst celou poslední stranu knihy. Tam najdete moudra. Hlavní postava může buď vzpomínat na své mrtvé přátele nebo na rodinu, může sama zemřít, anebo může, velice výjimečně, prožít šťastný konec svého příběhu.

   Pokud vám dokonce ani celá poslední stránka nestačí, doporučuji se podívat na název poslední kapitoly, případně na začátek poslední kapitoly, spoilery se to tam jen hemží. Teď vážně, proč jsem se tam sakra dívala? No, to už je jedno…

3. Většinou nejjednodušším způsobem však zůstává internet a nesčetné množství fanouškovských encyklopedií a stránek podobných Wikipedii. Na těchto stránkách naleznete celá jména postav, jejich věk, přezdívky, vztahy s ostatními postavami, případnou smrt, dovednosti, superschopnosti, fan arty, bydliště, minulost, traumata (těch bývá hodně) a především důležité mezníky v jejich životě – knižní série v bodech.

Veronika Sáblová