Dvořan číslo 9!

Zajímá vás, co si za akce chystá parlament? Jak uniknout z reality? A nebo se pouze na chvíli zastavit a přečíst si „V čí moci se nacházíme?“

Milé studentky a milí studenti, vážené profesorky a vážení profesoři, je tu další článek od Studentského parlamentu! 

Tak tedy, co nás čeká a nemine? 

Schůze školního parlamentu proběhla ve středu 5. listopadu. Mezi hlavní témata patřil i šachový turnaj. 

Konat se bude již 12.listopadu od 11 hodin na naší škole. Níže najdete plakát, přihlásit se můžete přes QR kód, hraje se o velké ceny! 

Dále tu máme další podzimní akci, a to konkrétně Den sametu neboli Den studentstva. Ten společně oslavíme v úterý 18. listopadu, tedy hned po státním svátku. Důležitá bude velká přestávka, kde si budete moct poslechnout zážitky přímo ze dne sametové revoluce a zvonění klíčů nebude chybět. 

A na závěr SUIT UP DAY! 

Nahoďte saka a šaty již 21. listopadu. Bližší Informace budou také sdíleny na Instagram Studentského parlamentu. 

https://www.instagram.com/studentsky.parlament?utm_source=ig_web_button_share_sheet&igsh=ZDNlZDc0MzIxNw==

Budeme rádi, když se akcí zúčastníte, či se dokonce zapojíte do organizace. Těšíme se na vás! 

za Studentský parlament Anežka Novotná

Útěk z reality 

Je podzim, nedělní odpoledne, a na oknech se rozezněly dešťové kapky. Zapálila jsem si svíčku, abych si zpříjemnila atmosféru, a ponořila se do čtení knihy plné tajemství. Čas neutíkal ani rychle, ani pomalu, jako by se zastavil.

Při čtení si vždy představuji, že procházím zrcadlem do kouzelné knižní říše. A to je klíč k zapomnění na realitu a k užívání si toho, co je teď opravdu důležité.

Někdo se rozběhne k lesu, kde slyší šepot drobné zvěře, někdo ke stáji plné koní, jiný do velkého klenotnictví, kde jsou ty nejkrásnější šperky.

Mě byste pravděpodobně našli u lesa plného barevných stromků, s potůčkem, minimalistickou lavičkou a hlavně překrásným nebem. Na krku by mi vlál stříbrný řetízek s měsícem a já bych si užívala klid, čerstvý vzduch a útěk z reality.

Makinna

V čí moci se nacházíme?

Milí čtenáři, pokud se právě chystáte na chvíli zastavit a přečíst si následující věty, je to ta nejlepší věc, kterou teď pro sebe můžete udělat. Nemyslím ani tolik čtení, ale zastavení se…

Již několik týdnů mám pocit, že je něco jinak. Oni už to nejspíše nebudou jenom týdny, ale rovnou měsíce. Párkrát jsem se probudila do slunečného rána a najednou se probouzím do tmy a sychrava. Několikrát jsem šla do školy ve svetru a najednou nosím zimní kabáty. Přátelé, rodina, volný čas - kde tohle všechno je? Lidé si často stěžují na čas - jak je ho málo a jak rychle utíká, jenomže tohle zbytečné stěžování je také jenom ztráta času. Čas nezastavíme a ani nedoženeme, to ale neznamená, že s ním nemůžeme tuto “hru na honěnou” hrát. Co když si s námi také někdo hraje, přestože ví, že nás neporazí? 

Když bylo léto a já měla dva měsíce volna, snažila jsem se z nich vytěžit maximum. Vstávala jsem brzy a chodila spát pozdě jenom proto, aby byly ty dny co nejdelší. Brzy mě to však omrzelo. Času jsem sice měla více, ale nedokázala jsem s ním pracovat. Usoudila jsem, že prázdniny jsou také od toho, aby člověk chvíli na čas zcela zapomněl a zkrátka jen tak odpočíval. Jakmile se blížil konec léta, přiblížil se i smutek a vzpomínání na všechny ty dny zalité sluncem. Najednou teplé dny vystřídá nepříjemné pošmourno a místo šumu moře slyšíme nepříjemný šum ve školní jídelně. Několik dlouhých měsíců před námi bez vidiny odpočinku. Zní to možná lehce povrchně, já vím. Ovšem to byl jen ve zkratce výklad několika základních pocitů, které valná většina z nás s příchodem nového školního roku zažívá. Pojďme se však místo oněch pocitů zaměřit na realitu. 

   Opravdu vám všem přijde, že jsou měsíce ve škole a v práci delší a utahanější? Tato otázka se může zdát na první pohled lehce nesmyslná. Samozřejmě, že to, co si užíváme a co nás naplňuje, utíká pomyslně mnohem rychleji, než to, co nás nebaví. Jenže já s příchodem letošního školního roku vnímám ještě jeden útěk. Nazvala bych ho jakýmsi nepřátelským útěkem, který se snaží předběhnout ten hezký útěk plný krásných chvil. Začala jsem ho vnímat po několika týdnech strávených ve škole, když jsem přemýšlela, co jsem za všechny ty týdny kromě vysedávání u učení stihla, a téměř na nic jsem si nedokázala vzpomenout. Nevýhodou nepřátelského útěku je, že mu stačí jedna určitá každodenní činnost, která ho postaví na start v závodu proti tomu přátelskému, který se skládá ze smíchu, radosti, pocitu štěstí a jiných život naplňujících emocí. Tenhle jeho úhlavní nepřítel ho tou jednou činností, která se ani neskládá ze všech těch jmenovaných a mnohem důležitějších emocí, téměř přebije, a člověka tak opouští všechny krásy světa, které zažíval, a uzavírá se do nekonečně se opakující smyčky nepřátelského času. Najednou se ta otázka nezdá až tak nesmyslná, že? Když se nad ní zamyslím, dokáži zcela upřímně, avšak s těžkým srdcem říci, že mi měsíce ve škole utíkají mnohem rychleji. Byť by mi teď mnozí mohli oponovat, že je to vlastně docela dobré, když mi školní rok ubíhá rychleji, nedokázala bych s nimi souhlasit. Je sice pravda, že s každým dalším uplynulým měsícem jsme blíže například létu, ale jakou má potom život cenu, když musíme neustále ony volné dny, teplo a slunce jenom vyhlížet. Jakou cenu život má, když ho žijeme jenom v práci či ve škole a mezitím nám všechno kolem utíká a my si to vlastně ani neuvědomujeme. Tak nějak neustále si myslíme, že všechny ty příležitosti doženeme, až budou prázdniny, až dostudujeme, až budeme dospělí, až budeme v důchodu, jenže na rozdíl od nás ty určité příležitosti zůstanou v různých životních obdobích a nebudou čekat, až budeme staří. Život je až moc krátký na to, abychom neustále na něco čekali a vyhlíželi ten správný okamžik, a navíc elixír, který by nám umožnil žít tři sta let byl již zničen, tudíž musíme jednat rychle. Nepřátelský útěk nás možná bude chtít oklamat svou rychlostí, a my si tak budeme myslet, jak jsme blíž prázdninám, ale ve skutečnosti nám bude utíkat vše, co potom o prázdninách už nechytíme. 

   Žijme naplno a každý den. Nevíme, kdo z nekonečného vesmíru sleduje naši malinkatou planetku a směje se naší hlouposti. Dost možná ani netušíme, jaký čas je ten správný, protože na různých planetách utíká jinou rychlostí. Co když se i na naší planetě všechno po určité periodě opakuje a my si to ani neuvědomujeme, protože sami tomu nepřetržitému opakování vycházíme vstříc. Možná, že kdybychom se občas zastavili, získali bychom ze života více, než když se naprosto necháme pohltit nepřátelským útěkem našeho času.

    Najednou je listopad a já jsem stále myšlenkami někde v létě. Najednou je zima a mlha a já si namlouvám, že je to jenom studená fronta, kterou brzy vystřídá teplá. Najednou se lidi mění a já si přeji, aby to byl jenom můj pocit a oni ve skutečnosti zůstali stejní. Teď už se ovšem spíše dostávám k zaseknutí v čase, ale o tom zase někdy příště… 

Barbora Dvořáková