Dvořan číslo 4!

Dnes odlehčené číslo s nádherným horolezeckým zážitkem a komixem!

Dufourspitze – nebezpečná královna Alp

Prázdninový horolezecký zážitek

Dufourspitze bych nenazvala jinak než nádherně nebezpečnou královnou – nenechá se zdolat jen tak zadarmo. Tyčí se jako druhá nejvyšší hora Alp v masivu Monte Rosy na hranici Švýcarska a Itálie, zdobená zubatými a sněhovými hřebínky.

Kam se vydáme tentokrát? Je předposlední srpnový týden a naše dvoučlenná výprava vyjíždí na dlouhou pouť. Nezbývá mi než věřit, že mě můj horský průvodce tatínek v mých mladých šestnácti letech nenechá vkročit na příliš vratký kámen. Plánujeme zkusit méně častou cestu z italské strany – vylézt ze stanice lanovky Passo dei Salati přes vrcholy Piramide Vincent a Zumsteinspitze přímo do náruče našeho Veličenstva.

Ranní sluníčko naznačuje slušnou předzvěst počasí. V dolním městečku Alagna Valsesia nás provází nezaměnitelné zvuky kravských zvonků a malebné domečky pokryté střechami z kamení. Obtěžkáni krosnami míříme k lanovce. Ptám se sama sebe, jestli není příliš zpohodlnělé a nehorolezecké ji použít, ale faktem je, že bez ní by náš výlet trval ještě o pár dní déle. Postupně zavrhuji jen to pomyšlení šlapat celý kopec až do stanice Passo dei Salati (salát tam k mému zklamání neprodávají) ve výšce asi 3000 m.

Pochod začíná. Stoupáme po turistické pěšině v úrovni mraků, kromě kamenů potkáváme ještě sem tam nějakou travičku. Přemítám nad zajímavými komunikačními schopnostmi Italů. Silně pociťuji řídký vzduch, což se projevuje mým funěním. Ale začátky vždycky bývají hořké.

Míjíme vrcholek Stolemberk a kolem poledne máme tu čest si sáhnout na úpatí ledovce Ghiacciaio del Garstelet. Zrovna si tam dáváme sýr se suchary, když kolem nás prochází nějaký pán.

„Hele, lopata!“ řekne při pohledu na taťkův batoh. „To budou určitě Češi.“

Vážně si jen Češi berou do hor lopatu? Je tak krásné potkat národnostní bratry.

„Čau!“ zdravíme se. Porozprávíme spolu pár minut o našich cestách a loučíme se s tím, že se možná zase potkáme.

Nasazujeme mačky, helmy, sedáky, nacvakáváme se na lano, cepín do ruky a hurá vzhůru. Bereme to po onom ledovci vyšlapanou cestičkou mířící do sedla napravo od Pyramidy Vincent. Už po pár metrech vnímám dobře známou a čím dál výraznější únavu z nedostatku kyslíku. Sem tam na nás kouká nějaká trhlina, ale nic hrozného. Mám pocit, že usnu za cesty. Ani zastávky a čokoláda nepomáhají natolik, abychom se mohli držet původního plánu cesty a dostat se až do sedla nahoře. Končíme proto v malém předsedle ve výšce 3700 m. Mraky se mračí, takže naše lopata zůstává netknutá a nestavíme stan na ledovci, ale kousek pod ním, kdyby se bouřka rozhodla udeřit právě do nás. Uvažuji, zda vůbec lze spát na něčem ještě tvrdším, než je naše nové lože – kameny srovnané do jakés takés rovinky. Doufám, že si po nadcházející noci alespoň budu moci připadat jako právoplatně drsná horolezkyně.

Jakmile uléhám na karimatku, už téměř spím, spím a spím celé odpoledne. Doplácím na to, když v noci nemohu zabrat. Ale hvězdičky jsou krásné.

V paprscích zlatavého rána je nám nad slunce jasnější, že žádný hotelový pokoj se nerovná tomu našemu – byť s tvrdší podlážkou, ale s výhledem k nezaplacení. Balíme věci a šplháme do příkřejšího ledovce. To jsou ty chvíle, kdy chválím sama sebe, že jsem tu kaši ráno nesnědla celou – žaludek v těchto výškách podává výpověď. Kolem desáté dopoledne se před námi jako zjevení objevuje hřeben mezi vrcholy. Čeká nás přelézt Pyramidu, přes kterou se dál nedostaneme. Nevím, jestli jsou pyramidy v reálu takhle strmé, ale tahle vypadá skutečně až moc hrozivě. Nějací horolezci před námi ji zvládli přelézt a my to po několika minutách přemýšlení…vzdáváme. Lepší ztratit den cesty než život. Z této strany je na naše schopnosti vrchol až moc skalnatý a strmý. A tak zdoláváme alespoň nedalekou Punta Giordani na druhé straně hřebínku, která rozhodně za tu cestu stála. A co teď? Chtě nechtě si musíme přiznat, že když to nejde tudy, musíme nahoru vylézt tradiční cestou, jež se napojuje na tu naší původní a pokračuje za Pyramidou. Kéž bychom měli křídla…

Značně rychlejší sestup nás provádí kolem místa pro náš bývalý hotelový apartmán a dál dolů až téměř tam, kde jsme předešlého dne potkali bratry Čechy. Po vyčerpávajícím sestupu nás čeká ještě víc vyčerpávající výstup po ferratě na příjemné suťovité místečko pod ledovcem Ghiacciaio del Garstelet. Jsme úplně vyšťavení. Dáváme oběd a nezbytného šlofíka. Je mi zle a je jasné, že ten den už nebudeme pokračovat dál. Stavíme si obydlí ke stanům dalších horolezců na vyrovnaných kamenech určených právě pro tento účel. Ležím a do večera se mi dělá lépe.

Ráno jsem už i schopná něco sníst, ale raději zůstáváme na místě. Ono taky není na škodu si jednou trochu poležet a užívat si ticho rušené jen vrabčáky žebrajícími o jídlo. Navíc si můžeme dojít na záchod do nedaleké chaty Rifugio Citta di Mantova, což je nevídaný luxus. Kolem poledne se k našemu vegetění opět přidávají bratři Češi, se stanem shodou náhod právě vedle nás. Užíváme poklidného dne a aklimatizujeme se, neboť nazítří zkusíme uskutečnit druhý pokus ve výstupu na Dufourspitze, tentokrát lehčí o pár věcí, které necháme dole.

Když nespím, dívám se na hvězdy. To je bohužel velká část noci, protože jak už zákon schválnosti nařizuje, usínám jen asi na dvě hodiny.

Ráno v sobě skrývá hluboké ticho podtrhnuté mrazem a svitem měsíce. Jsou čtyři hodiny ráno a já půl hodiny bezradně chodím, svítím mezi kameny a hledám sluneční brýle. Jsou ve spacáku.

Jde se nám úžasně dobře. Naše aklimatizovaná těla už mají o trochu víc krve a my odhodlaně následujeme zástupy dalších horolezců stoupajících po ledovci Garstelet a svítících ve tmě jako světlušky. Už se docela rozednívá, když vstupujeme do sedla Colle Del Lys. Radši moc nejíme, ale čerpáme energii z Coca-Coly – důmyslného daru od bratrů Čechů.

Ve stínu Parrotspitze, kde míjíme krásné ledovcové útvary, traverzujeme do sedla Colle Gnifetti a procházíme podél nejvýše položené horské chaty Margherity, kam míří značná část ranních poutníků. Tady se nám otevírá dechberoucí výhled na oceán mraků a mráčků omývajících obrovitou stěnu končící kdovíkde. Tak tahle propast jménem Marinelliho Kuloár táhnoucí se doleva kolem celé Dufourspitze nás bude provázet celý den. 

Jestli jsem si v tu chvíli myslela, že denní dávku dobrodružství už mám za sebou, tak jsem se pěkně mýlila. Ze sedla vystupujeme po mírně vratkém ledovém hřebínku na nedaleký vrchol Zumsteinspitze. Odtud již spatřujeme naši královnu v plné kráse. Při tom pohledu mám správné tušení, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Zvládneme to? Zkusit to můžeme. Jsme jedni z mála, kteří vstupují na uzounký bělostný hřebínek, a opatrně klademe jednu nohu před druhou. Čeká nás sestup o sto metrů níž do sedýlka mezi dvěma horami. S mačkami na nohou slézáme masiv ostrých balvanů prakticky doplněných o nýty. Jsme zase trošku níž a před námi se rýsuje vyšlapaná pěšinka lemovaná Kuloárem napravo a dalším velkým srázem nalevo. Tento hřebínek je nejdelší a nejriskantnější. Když to jednomu uklouzne z jednoho srázu, ten druhý musí skočit do toho druhého a zůstanou viset na laně každý na své straně. Prosím, Bože, jen ať se tohle nestane. Modlitba pomáhá, neboť zdárně dobalancujeme až ke skalkám uprostřed cesty na vrchol. Ten všemožně oblézáme, chytáme se kamenů a po nějaké chvíli se dostáváme na další sněhový hřebínek. Další skalka, další hřebínek. Chvílemi zastavujeme, pijeme. Čeká nás poslední část – skalnatý masiv. Jedna noha, zhoupnout se, druhá noha. Cepín cinká a škrábance na skalách ukazují cestu. Uprostřed masivu potkáváme stěnu s trochu šikmějším sklonem, spára však pomáhá. Už jen kousek, vrchol je na dosah. Hlavně opatrně – a jsme nahoře. Už mám dost, ale ještě zbývá přelézt pár zubů. Cílová…ehm…"rovinka" se zdá nekonečná. Hlava se mi točí, a tak se soustředím ještě víc, abych nešlápla ani o centimetr vedle. Náhle se před mýma očima vynoří kovový kříž. Nechápu, co se děje, a padám tatínkovi do náruče. Právě jsem na vrcholu svého života.

Odtud je vidět všechno, ač mé oči se zabývají hlavně nohama na pevné zemi a jídlem v rukou. Je půl druhé a my doufáme, že sníh při návratu nebude už příliš měkký. Přece jenom to zabralo dost dlouho. Myšlenky na sestup jsou mírně stresující, neboť mé paže už dosti postrádají sílu. Ale když nemůžeš, přidej víc, a my sbíráme všechnu odvahu na cestu zpátky a s hrdým pocitem podstupujeme tu méně oblíbenou část cesty – sestup. Jsem jako ve snu. Hodiny se táhnou. Jistíme se a ve svahu slaňujeme. Přelézáme prostřední skalku a vstupujeme na dlouhý hřebínek, který naštěstí díky větru docela drží pohromadě. Poslední část je vskutku nejúnavnější. V jednu chvíli se pod taťkovou rukou uvolňuje balvan. Zkoprněle jej sleduji a v duchu děkuji, když kus skály neškodně padá dolů. Lezu a zatínám zuby. Sníh před očima…je to tam! Vrchol Zumsteinspitze ve mně vyvolává neskonalou vděčnost, že jsme celí a zdraví. Padám na sníh a po dlouhých sedmi hodinách beze strachu odpočívám.

To, co se děje potom, bych popsala jako kulhavé plazení se zpět ke stanu. Do trhliny jsme nespadli a přišli jsme před setměním, takže zakoušíme nejvyšší spokojenost.

S pocitem hrdinů se vzbouzíme do dalšího sluníčkového rána. Míříme k lanovce a já mám dojem, že až přijdu dolů, budu asi doopravdy létat.

Klárka N.