Dvořan číslo 24!

Dnes tu máme vyloženě číslo plné umění! Tak se usaďte a pusťte se do čtení poezie, která Vás rozhodně zahřeje u srdíčka, když už nám to počasí opět moc nepřeje. Tím ale nekončete, ještě musíte svůj umělecký zážitek dotáhnout do konce při úžasném klavírním koncertě!

Báseň pro tebe

Poezie, (ne)potřebný, sen

Jsi potřebný, jak sklenka vínka v odvykacím centru

potřebný, jak vidlička při konzumaci polévky

potřebný, jak slanina na vege housce.

Tak buď má soudnost, když vstupuju do bordelu

buď můj rým v básni surrealistický  

buď další sklenka vody, kterou vypiju, když mi praská močák

buď mými svatebními šaty, které unosím pod rakví svého pohřbu

buď doprava zdarma nad deset tisíc.

Vždyť jsi mou běžkou na pláži

mým milencem při praktikované ortodoxní monogamii

mým hřebenem v komatu

mým přidaným cukrem při hyperglykémii

mým temným dnem a mou světlo nocí

mojí kočkou plavající v horký kaši.

Kouká se mi na tebe, jak na mistrovství světa v rychlochůzi

poslouchá, jak politologický rozbor geopolitické situace v Gruzii

Doufám, že nepřijde “byl to jen sen” zápletka 

protože s tebou bych zhlédla celou Ulici na posezení.

Šmaku

Chuť krásy

Poezie, krása, duše

Tvé barvy světla

Tvé barvy temna

Tvé hluboké oči minulosti

Tvé uši jemné jak mořské vlny

Tvé rty s chutí touhy

Tvá ústa toužící po svobodě

Skromná jako kapka deště

Monumentální stavba

Skromná duše

Když tělo k sobě přivinu

Když cítím vůni něhy

Když otevřu se pro tebe

Když tě nechám proniknout

Bušící budoucnost

Poezie, budoucnost, začátek

Tvé srdce žhne jak svíčka

svíčka na hřbitově 

jediná naděje pro nový začátek 

začátek vždy někde skončí 

začátek začíná až ho započnu 

skočím a srdce se zbavím

toho bubnu bušícího budoucnost

budoucnost je s tebou 

mou budoucnost držíš ty

kdy začne budoucnost tvá 

budu je v budoucnost

Musím tam tedy být.

Čas nepokročí pokud nebudu ty a já.

Od slavných ruských umělců až po české lidové písně ve venezuelském podání

Hudba, koncert, klavír

Občas jen tak přemýšlím o čase a vždy mi v hlavě utkví otázka, jak je možné, že čím jsem starší, tím víc ten čas utíká. Jsme v polovině března, skoro čtvrtina roku je za námi. Kdybych byla dítě, byla by nejspíše teprve polovina ledna. Kromě neustálého zoufání si na svět a každodenního přežívání v práci nebo škole si na konci roku uvědomíme, že jsme opět nezažili něco vyjímečného a krásného, že jsme nevyužili čas také na něco jiného, než jsou všední povinnosti. Nejspíš se všichni shodneme na tom, že nám čas utíká před očima. Nejsme sice schopni ho předehnat, ale můžeme se pokusit mu být alespoň neustále v patách a ukázat tomu zloději, že si umíme užít každou chvíli. Proto doufám, že jste, za skoro ty tři měsíce nového roku, zažili co nejvíce těchto úžasných chvil, a dovolte mi se s vámi o jednu moji podělit. Třeba vás tento zážitek, ať už z četby samotné nebo přímo z toho, o čem budu vyprávět, inspiruje k něčemu nevšednímu, k něčemu, na co ještě dlouho budete vzpomínat, tak jako já na tuto událost.

Měsíc od posledního koncertu, o kterém jste si mohli přečíst v minulém vydání, utekl rychleji, než bych čekala. A tak, než jsem se stihla vzpamatovat z fenomenálního klavírního zážitku z 15. února, už jsem před nádhernou novorenesanční budovou stála znovu. Bylo 15. března. V tuto předjarní dobu, kdy se konečně prodlužují dny a příroda se probouzí, probouzí se i v nás chuť poslouchat například mnohem veselejší hudbu. Přestože pojem veselá vážná hudba by byl pro někoho pouhým oxymorónem, pro venezuelskou klavíristku Gabrielu Montero se jednalo o vyjádření nejhlubších emocí spojených s neuvěřitelnou energií a silou, již ovšem doprovázela ženská elegance a ladnost. 

Před samotným začátkem jsem si kromě obdivování Dvořákovy síně, která mě pokaždé uchvátí, bez ohledu na to, po kolikáté tam jsem, všimla, že mnoho posluchačů je z ciziny. Během pár minut jsem zaslechla několik cizích jazyků a začala jsem tušit, že se bude jednat o velmi slavnou klavíristku, na kterou jsou lidé schopni přijet odkudkoli. O umělkyni jsem slyšela už dříve, ale ještě jsem ji neviděla hrát naživo a neměla jsem nejmenší tušení, že se budu během celého koncertu usmívat a brečet zároveň. 

Světla zhasla, publikum se utišilo a na podiu se znovu rozzářilo nádherné černé křídlo. Nastalo hrobové ticho, ve kterém jste plni očekávání a všichni zaměřujete zrak na ty jedny dveře, ze kterých za pár okamžiků vyjde umělec. V tu chvíli si vždy uvědomím, že jsem znovu na místě, kde se čas na chvíli zastaví, a podobně jako jsem vyprávěla minule, jediné, čemu se oddáte, je kouzelná hudební atmosféra. Dveře se otevřely a za horlivého potlesku jsem viděla přicházet ženu, která ještě než usedla ke klavíru, rozzářila svou energií celý sál. Na vyzvihnutí jarní atmosféry a přimění člověka utéct do své fantazie, nemohl být zvolen lepší program. Čekali nás tři nejslavnější ruští skladatelé z období pozdního romantismu, o kterých celý svět ví, že se jedná o velkolepé umělce, kteří dokázali neuvěřitelné věci. 

V první části koncertu nás čekaly skladby od skladatele Sergeje Prokofjeva. Tohoto umělce můžeme znát například ze slavného baletu Romeo a Julie, kde jeho hudba dokonale podtrhuje dramatičnost celého příběhu. Prokofjev uměl celkově vyzvihnout v hudbě dramatičnost a svoje postoje ke světu. Jeho dílo Sarkasmy, které mělo být jakýmsi znázorněním skladatelova odporu k lidem, již mu radili, jak má skládat, a neustále se mu posmívali, se skládá z pěti částí. Skladby jsou velice obtížné i na samotný poslech. Člověk má chvíli pocit, že se jedná o moderní hudbu plnou všemožně poskládaných tónů, ovšem Prokofjev měl každou část mimořádně promyšlenou a tím, že je jedna věta více dynamická, druhá pomalejší a třetí třeba zase více dramatická, vystihl svou tehdejší situaci. Klavíristka celý sál okamžitě okouzlila svým stylem přednesu a vyzařovalo z ní neuvěřitelné charisma. Po Sarkasmech následovala Prokofjevova Sonáta č. 2 D-moll, která skvěle završila první část koncertu věnovanou Prokofjevově tvorbě. Obě skladby byly plné dynamiky, síly a byly příjemně vyčerpávající. Klavíristka se však i přes podání tak neuvěřitelného výkonu stále usmívala a okouzlila celé publikum. Během přestávky jsem si uvědomila, že další skladba, která bude následovat, je od nejslavnějšího klavírního mistra Sergeje Rachmaninova. Věděla jsem, že jsem zatím bohužel žádné dílo od tohoto skladatele naživo nikdy neslyšela. Kdyby někdo řekl, že mezi poslechem naživo a poslechem třeba z telefonu není žádný rozdíl, byl by opravdu na omylu. Podobně jako na koncertech slavných zpěváků, i na koncertu vážné hudby zažijete takový ten úžasný pocit ze skladby, kterou konečně slyšíte naživo. Obzvlášť když se jedná o vašeho oblíbeného hudebního interpreta:). 

Když sál znovu utichl a rozezněly se první tóny z další skladby, okamžitě jsem poznala, že se jedná o Rachmaninovo dílo. Jeho Sonátu č. 2 B-moll bych mohla poslouchat pořád. Stejně jako jeho Symfonii č. 2 nebo slavný Klavírní koncert č. 2. Zkrátka jeho díla, která nesou číslo 2  jsou pro mě, nevím proč vždy s tímto číslem, opravdu výjimečná a plná emocí. Jak jsem zmínila na začátku, celou dobu jsem se usmívala nad veškerou tou krásou jak ze samotného umělčina přednesu, tak třeba právě z poslouchání Rachmaninovy sonáty, která mě k tomu navíc ještě dojala. (Opravdu bych jednou chtěla slyšet ten jeho klavírní koncert:)). K tomu jsem stále nedokázala pochopit, kolik energie musí samotná klavíristka mít, aby během jednoho večera dokázala zahrát tolik náročných děl. Kromě Rachmaninovovy sonáty totiž zazněla také sonáta Stravinského, která opět začíná velice údernými akordy. V Stravinského tvorbě můžeme chvílemi zaznamenat prvky polyfonie J.S. Bacha, dynamičnost L. V. Beethovena nebo dokonce matematickou přesnost W.A.Mozarta. Samozřejmě tomu nechybí ornamentika, která zdobí melodickou linku druhé věty. Je zajímavé, jak skladatel dokázal všechny tyto styly promítnout do své tvorby a především do této sonáty, která je plná temných i světlých chvilek. 

Večer se pomalu blížil ke konci a nás už čekal pouze jeden nevšední hudební zážitek. Ovšem na to, co mělo přijít, se většina těšila asi nejvíce. Gabriela Montero je známá tím, že v každé zemi na svých koncertech zahraje několik místních lidových písní ve svém vlastním podání a vytváří různé improvizace. Klavíristka tedy vyzvala publikum, aby jí předvedlo nějakou melodii. Najednou několik lidí začalo zpívat. Bylo to neuvěřitelné. Klavíristka stála v tváří tvář nám všem a s úsměvem poslouchala velký zpívající sbor. Zpěv v sále Dvořákovy síně zněl jako nějaké kouzelné hlasy, které na vás promlouvají ve snu, byl to opravdu silný zážitek. Když do toho začala Gabriela hrát a vymýšlet různé variace, jen těžko by někdo řekl, že se jednalo o lidovou píseň. Improvizace vždy začala polyfonií, ale později se rozplynula do libozvučných tónů jakési nostalgické skladby až do dramatického a velkolepého konce zakončeného hlasitými chromatickými stupnicemi. A z krátké lidové písně najednou byla několik minut dlouhá skladba. 

Po improvizacích nás čekala ještě jedna skladba, o které nikdo nevěděl. Jednalo se asi o jedinou pomalou skladbu z celého večera, ovšem právě v tomto kontrastu se všemi těmi sonátami jsme opět dostali možnost na chvíli uniknout do fantazie. 

Gabriela Montero je kromě fenomenální klavíristky také bojovnicí za práva ve své rodné Venezuele. Kvůli tamějšímu režimu žije již 15 let v exilu, a jak sama řekla, za svůj aktivismus platí tím nejdražším, co může ztratit, svojí rodinou. Bojuje za to, aby se mohla do své rodné země vrátit a aby byl svět v pořádku. A toto vše právě vyzvihla ve své vlastní skladbě, kterou jsme na konci koncertu slyšeli. Všechny svoje emoce promítla do not a následně do tónů, protože některé pocity zkrátka slovy vyjádřit nelze. Byl to opravdu emotivní a procítěný konec. Všimla jsem si pána, který seděl přede mnou, jak si utírá slzy, a myslím, že nebyl jediný. Když totiž před vámi stojí takto silná žena plná elánu a energie, málokdo by řekl, že zažívá také strach a obavy o svou rodinu a zemi.

Jakmile dozněl poslední tón, nastalo ticho, ale vzápětí obrovský a bouřlivý potlesk, který umělkyni utvrdil v tom, že publikum pochopilo, co chtěla říct a jak se cítí. Byl to opravdu velmi silný zážitek a myslím si, že tak rozjařený večer nemohl skončit lépe než lehkým zklidněním a zpomalením mysli. Klavíristka s nadšením děkovala a opět s úsměvem na tváři a plná energie se s námi rozloučila. 

Moje pocity z tohoto koncertu přetrvávají stále. Pokaždé, když si vzpomenu, jak silnou osobnost jsem měla možnost spatřit a s jakým odhodláním a silou je tato žena schopná pracovat, probudí se i ve mně jakási síla, o které vím, že mě v životě dokáže posunout dál. Z tohoto kouzelného večera jsem si kromě nádherné hudby odnesla i mnoho nových zkušeností a budu doufat, že tuto okouzlující a silnou ženu v budoucnu opět znovu uslyším hrát a třeba zrovna Rachmaninovův klavírní koncert č. 2. 

Barbora Dvořáková