Dvořan číslo 35!

Report z Pražského jara a meme!

Tóny rozléhající se po celém Obecním domě - takové bylo letošní Pražské jaro

Pražské jaro, kultura

Květen je můj oblíbený měsíc. Sychravé počasí už snad konečně vystřídaly prosluněné dny, a přestože si to občas neuvědomujeme, právě krásné počasí z velké části přispívá k našemu celkovému psychickému rozpoložení. Ale kromě počasí je tu i něco jiného, co nám může přinést mnoho radosti a alespoň chvilkový pocit odpoutání se od všech nežádoucích myšlenek a povinností. Je to právě hudba. Troufám si říct, že snad nikdo by si nedokázal představit život bez hudby. Ať už se jedná o jakýkoliv žánr, melodii, interpreta, hudba je umění, které nám umožňuje, podobně jako mnoho dalších uměleckých zaměření, objevit jiné světy a mnohdy také zjistit, kým jsme. Jak jsem již slibovala v minulém článku, který se týkal literatury, tentokrát se zaměříme na mnou, a doufám že alespoň z nějaké části i vámi, oblíbené téma vážné hudby, konkrétně na nejznámější hudební festival Pražské jaro. Pohodlně se usaďte a užijte si pár minut četby věnované jednomu z uplynulých koncertů. 

Pražské jaro. Festival, který nabízí kromě klasické hudby také jazz a mnoho jiných moderních žánrů. Stejně jako v předešlých ročnících, i tentokrát na festivalu nechybělo nespočet zajímavých a netradičních vystoupení z celého světa. Rudolfinum i Obecní dům každý večer probouzely překrásné tóny, které jako by všechno ochraňovaly před dnešní uspěchanou dobou. Letos se jednalo o jubilejní 80. ročník a na programu bylo mnoho novinek a velkých akcí. Od několika zahraničních filharmonií, po jednotlivé profesionální hudebníky až přes umělce, kteří vystoupili například s výtvarným uměním. V Rudolfinu se schylovalo k mohutnému hudebnímu výbuchu v podobě Mozartova Requiem, ve Smetanově síni měli zase diváci možnost zaposlouchat se do tónů z české země, konkrétně do Dvořákovy 3. symfonie Es-dur. A právě na tomto koncertu jsem měla možnost být. Jednalo se o Debut Pražského jara, který patří mezi nejsledovanější festivalové koncerty. Publikum má možnost poznat mladého dirigenta či dirigentku, kteří na Pražském jaru poprvé vystoupí před velkým orchestrem. V roce 2025 Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídil Jan Sedláček, loňský vítěz dirigentské soutěže Karlovarského symfonického orchestru. A jednalo se vskutku o jedinečný zážitek. 

Večer byl otevřen Divertimentem pro orchestr od Leonarda Bernsteina. Jednalo se o několik kratších skladeb, které svým moderním nádechem vytvořily tu pravou výjimečnou atmosféru. Následoval koncert pro housle a orchestr č. 1 D-moll od Sergeje Prokofjeva. Ten přednesla mladá japonská houslistka a loňská vítězka mezinárodní soutěže Pražské jaro, Tsukushi Sasaki. Po sále se linuly ty nejjemnější tóny, a člověk se tak mohl plně oddat jejich kráse. Tento Prokofjevův houslový koncert patří k jednomu z jeho nejslavnějších děl a je až neuvěřitelné, kolik kontrastů, dynamických prvků a změn se v něm objevuje. Přitom stále vše zní tak nádherně a hladce. Po tomto zážitku bylo těžké znovu otevřít oči a vrátit se zpět na zem. Brzy na to jsme však měli možnost ještě jednou uniknout do hudební fantazie. Večer totiž vyvrcholil jednou z nejkrásnějších symfonií Antonína Dvořáka. Jak jsem již zmínila, jednalo se o 3. symfonii Es-dur op. 10. Tedy o dílo, které pochází z rané tvorby Antonína Dvořáka. Když jsem tenkrát četla program koncertu, neznala jsem tuto symfonii, ale za několik dní už jsem ji nedokázala dostat z hlavy. Okamžitě jsem se zamilovala do první věty, u které se mi, když jsem uslyšela první tóny, okamžitě vybavila krajina, kterou sleduji z vlaku. Naopak druhá věta je spíše pomalejší a v jedné chvíli vás doslova dojímá a jakoby uklidňuje všechno kolem. Třetí věta je bouřlivá a plná emocí. Chvílemi jsem v ní zaslechla kousek z předehry opery Tanhäuser od Richarda Wagnera. Nepopsatelný výbuch všech emocí, který skladatel promítl do svého díla. Bylo to neuvěřitelné. Přestože jsem před koncertem slyšela tuto symfonii již několikrát, nezmizela ve mně ta ohromná touha po tom, až ji uslyším naživo. Stejně jako na koncertech, které se týkají jiných žánrů hudby, i zde platí, že slyšet danou skladbu a interpreta naživo je nenahraditelným zážitkem. A v Obecním domě bylo provedení jak Symfonie, tak houslového koncertu i Divertimenta nepopsatelnou událostí. Po každé skladbě následovalo několikasekundové ticho a následně bouřlivý, několik minut trvající potlesk. Bylo to neskutečné. To ticho, všechny ty melodie a následná bouře tónů a tleskajících posluchačů. Takový byl jeden z koncertů letošního Pražského jara. Odjížděla jsem s nádherným pocitem a hlavně přesvědčením, že bez hudby bychom opravdu nemohli žít.