Dnes tu na vás čeká článek Kosmos, další bylinkové Něco málo stačí a s květinovou tématikou tu máme ještě báseň Vůně deště a pivoněk. Tak si předposledního letošního Dvořana užijte!

ekologie

Bylinek je mnoho druhů a dnes se podíváme na květy dalších z nich. 

Zdroj - ČT: Bylinky

AN

…

…

…

.. strach?

Vločky kolem mě jsem vždy brala jako mou součást, jako když se voda vsákne do mechu a následně ji vysuší slunce, nebo když se barvy z malířovy palety spojí v jeden celek a oko je vnímá jako hory, nad kterými se vznáší zvláštní oranžový opar. 

Vločky mají život, který nekončí, když tají. Těch životů žijí vlastně nekonečně mnoho a všechny jsou stejné, podobají se smyčce. Žijí v jistotě a pokoji a ani jedno si neuvědomují.

Ale já jsem ucítila, jak se v mém nitru zachvěla bázeň. Toho dne jsem zbyla jen Já, Já a pocit toho, že musím najít Tebe.

Do té doby jsem nepoznala vůni vesmíru,

ale tenkrát mě cvrnkla do nosu a nechtěla se pustit jako asteroid své oběžné dráhy. 

Do té doby jsem nepoznala sladkých melodií, ale tenkrát mi v uších znělo praskání ohně a já se chtěla zbavit mého mrazivého pláště, pod kterým se schovávalo ledové srdce. 

Do té doby jsem nepoznala.. 

hory, nad kterými se vznáší zvláštní oranžový opar. 

Strach, strach, strach!

Dupu po mých druzích a sžírá mě pocit nenávratna. 

A pak se zjeví plamen a já poprvé a naposled otevřu své oči.

Protože pod svým pláštěm a ve svém srdci jsem vločkou, která se chce spálit ale chce zůstat ledová na dotek.

Chce dýchat horkou páru ale chce ležet ve svém mrazivém hrobě.

Chce ti podat ruku ale chce se k tobě otočit zády.

Oči mi hoří a roztékám se, protože už nechci žít, ne jako zmatená dvounohá bytost.

Oba mlčíme a i přes meluzínu slyším, jak mé ledové srdce tichounce pláče.

Ví totiž, že myslíš jen na hvězdy a jejich žár.

Ale Ty mi ukážeš, že miluješ celý kosmos.

Takže i mou zuboženou planetu.

A mě.

Bylo jaro, teď je jaro
a zase jaro za rok bude.

Ale chceme, aby bylo?

Co je jaro, proč je všude,
ale stále ne tam, kde by být mělo?

Možná již nemá síly,
aby přilákalo mladé víly místo starých čarodějnic,
nejspíše už zešedivělo.

Teď, když chmýří pampelišek poletuje kolem nás,
symbolicky se ho snažíme lapit do dlaní
stejně jako čas,
který uhání a zatím se letos ještě nezastavil.

Než ale úplně zmizí,
snaží se ze všech sil zanechat tu po sobě svou krásu
a přijmout někoho, kdo není jaru cizí, aby šel s ním.

Tak jako odkvetlý šeřík
nebo šedivé chmýří pampelišek,
které zamotá se ti do vlasů,
když se to zrovna nehodí,
když to nejméně čekáš.

Teď, když se jarní květy pomalu ztrácejí,
nezbývá než chlácholit svou duši nadějí,
že brzy poroste něco nového.

Třeba černý bez.

Slunce teď již nehřeje,
dává jaru možnost deštivého pláče,
jelikož po slzách přijde smích.

A po jarním pláči zase vůně deště — Petrichor,
která ti navrátí všechny ty jarní uplakané vzpomínky.

Slzy jara - tedy jarní déšť, 
jehož vůně se mi silně vryla do paměti, 
stejně tak jako omamná vůně růžových pivoněk, 
které jsme trhaly jako děti mamince k svátku do vázy, 
přebyla smutná nostalgie, že jaru se zde špatně žije 
a do jiných krajin odchází.

– Je to stejné také s lidmi? 

Bylo jaro, teď je jaro
a zase jednou jaro bude.

Jenže jiné, ne tak pěkné,
bez chmýří a bez šeříku,
jenom s vůní jarních slz a tichých úst.

A pak léto, dlouhé dny a pivoňky budou zase jednou růst, 
ovšem nedostupně, za vysokými kopřivami. 
A jak to bude s námi, jež věřili jsme těmto sladkým „květům zla”?

Teď zamysli se nad těmi verši a zamysli se znovu,
nesnaž se porozumět každému slovu,
nýbrž celým větám, které vznikly ze slov, 
jež tu nejsou napsána.

A pak na to můžeš klidně zapomenout - ale nepůjde to. 
Stejně tak jako nelze z mysli dostat noc, 
kterou za svítání doprovází červnový úplněk,
a lehký vítr tancuje s květy levandule
a ve vzduchu je cítit vůně deště
a taky vůně sytě růžových pivoněk, jež rostou v kapradí. 

– Levandulové květy je však brzy nahradí. 

B.