Dvořan číslo 6!

Úvaha, komix a báseň!

Kouř

Úvaha

Svět se transformuje do kouřové clony, lidé se vytrácí jako pára a přestávají existovat. Z mého srdce utíkají poslední síly, neboť zavírám bránu do nekonečna a otevírám zamčené dveře. Chtěla bych něco cítit, ale baterie se vybily před velmi dlouhým časem. Nyní žiji v nicotě, bez jakýchkoli pocitů, a chtěla bych se vymazat z rovnice. Kolik lidí bylo zničeno přízraky noci, těmi známými hlasy, jež vám radí, jak vše ukončit?

Mám vypnout poslední světla svého mozku, nebo podlehnout opojení? Přála bych si opět ucítit teplé objetí z lásky. Opět? Nikdy jsem ho necítila, ale ty jsi přišel jako princ na bílém koni, osvobodil jsi mě, abys mě ještě víc roztrhal na smítka prachu. Nyní opouštím barvy, abych dostala šedý odstín. Černobílé oči poprvé spatřily zelenou barvu, ale nyní se zas a znovu zastavují na červené. Je to správná barva k životu? Nemyslím si.

Bludiště přízraků má opět otevřeno jako bary v půl jedné ráno, ty nekonečné cesty do končin světa vyhasnou a slunce opustí oblohu jako má duše za soumraku. Není žádné naděje pro ztracené případy. Žít v bídě a bolesti by mělo být trestným činem. Opustila jsem socializaci pro osamělost, lidé si ze mě vyrobili zrůdu požírající světlo a nyní se mě obávají?

Kudy mě cesty vedou? Kde je jejich konec? Nemám chuť objevovat nová čísla, chci smazat tento příklad a odejít tunelem, ale něco mě nutí zůstat. Je to snad naděje? Žije uvnitř mě, ale má zloba ji dusí den za dnem. Jsem jako samotný kouř bez opravdové formy. Budu vám chybět, až přijdu opět v jiné podobě? Je to jen pouhá chyba ve výpočtech. Vytratila jsem se v částice prachu a budu sledovat vaše činy, za něž budete v budoucnosti souzeni.

Kouřová clona se otevírá jen jednou za život. Nyní vidím až za její křídla, abych je opustila.

L.B.

OKřídlený lev

Volný verš

Dneska ráno z čista jasna, 

zírá na mě můra krásná, 

rozpětí však větší má, 

nežli orel, co na lov odlétá,

Tu však co to slyším?

Smrad pekelný teď cítím!

Bolest ze zad přichází, 

a pocit mám, že odchází, 

život ze srdce mého, 

olovem protrhaného, 

nedá se však dělat nic, 

než upadnout a víc už nic…

Svět se mi zdá tmavomodrý, 

moje země zaslíbená, 

jsem již jen pták nelétavý,

jak hurikán se řítím k vlnám.

Útesy jen voda mele, 

však nepustí dál nepřítele,

hukot okřídlenců však už utich, 

po vlnách v moři jsem jim unik.

Filip Martinák