Dvořan číslo 5!

Další dvořan a s ním článek o pomoci s povodněmi v Ostravě, škole v Anglii a spontánní básní.

NA SKOK DO OSTRAVY

reportáž z povodněmi zasažených oblastí

Je 4:30 ráno a my uprostřed hluboké tmy nasedáme do malého auta. Vedle mě sedí připoutané čtyři lopaty. V kufru je ještě krumpáč, dvě palice a sekera. Vyrážíme do povodněmi postižené Ostravy, tak abychom v devět mohli začít pracovat.

Zhruba po dvou hodinách se začíná rozednívat. Krvavé červánky vykukují zpoza horizontu daleko před námi. Po dalších dvou hodinách přijíždíme do Ostravy a sjíždíme na odbočku Nová Ves. 

Ve shluku zeleně vest dobrovolnické organizace ADRA nás uvítá hlavní koordinátor “Zajíc”. Už na první dojem je to člověk plný elánu a nadšení pro věc, což jsou ostatně všichni, kdo jsou tady. V devět hodin Zajíc všechny přivítá a potom, s vážnou tváří, začne vysvětlovat, co nás čeká. “Není to jenom obyčejná voda, která by po uschnutí byla zase v pořádku. Je to voda plná mikrobů, plísně, hniloby a nemocí,” vypočítává Zajíc, zatímco nás obcházejí další koordinátorky a každého vybavují dvěma páry rukavic, respirátorem a lahví balené vody. Když jsme všichni srozuměni s vážností situace, do které se pouštíme, přichází na řadu rozdělování úkolů. Každý z menších týmů je poslán pomáhat na jiné místo, tak aby byly síly co nejefektivněji rozloženy. 

Bereme lopaty, palice, kýble a smetáky a vydáváme se do blízkých bytových domů. Jen co projdeme viaduktem, realita nás udeří do obličeje. Nejen formou štiplavého smradu, který se nedá úplně utlumit ani respirátorem, nebo neobvyklým lepkavým bahnem na silnicích, ale svět jako by vybledl. Všechno kolem je pokryto šedavým prachem. Ploty domů jistě dřív neměly všechny stejný tón. Tráva by asi měla být zelená. Stromy, které by v tomto období měly hýřit podzimními barvami, stojí jako smutná upomínka nedávných událostí. 

Všeobjímající melancholická nálada se promítá i do obličejů místních. Se silou a vytrvalostí už několik dní vyklízí své domy, někdy je to ale moc. Někdy vyplavou na povrch starosti, které ryjí do čela vrásky a v očích zanechávají ten smutný a bezradný pohled. Mnozí si možná vyčítají, že se lépe neevakuovali. “Já jsem si vzal tři trička a montérky,” popisuje nám Jan, majitel bytu v přízemí, poté, co jsme úplně hotovi. Nezbylo mu nic. Voda stoupla až do prvního patra. Stojíme před hromadou veškerého jeho majetku. Nepoužitelného, zničeného, kontaminovaného. “Tady je celý můj život,” smutně poznamenal Jan, když mi do rukou podával nahnědo obarvenou mokrou kroniku, která teď taky leží někde před námi. 

Životy všech obyvatel jsou teď ledabyle vyházeny na chodníky, aby se mohly naložit do kontejnerů a odvést na smetiště. Vedle ledniček, skříní, dveří, matrací a kuchyňských linek se povalují dětské hračky, pytle s oblečením, knížky, zrcadla, nádobí, šuplíky, odpadkové koše, koberce, vzpomínky. “Domy, které my vyklidíme, vypadají jak stavby,” zní mi v hlavě Zajícova slova. Ještě před pár hodinami jsem netušila, jak jsou pravdivá.

Druhý den už všechno vypadá líp. Bytové domy jsou vyklizené a některé hromady zmizely. Pomoc se dnes dostává tam, kde to nebylo tolik akutní. Naším úkolem je usnadnit vyklízení zatopené garáže její majitelce, paní Bendové. Procházíme mezi garážemi a pod nohy se nám pletou hadice hasičů odčerpávající vodu z okolí a kusy zdí, omítek a střech. 

Většina garáží je na zbourání. To ostatně tvrdí i paní Bendová. “Před 60 lety tady byla bažina,” vzpomíná, jak byl komplex vybudován na navezené suti, a proto je nestabilní a náchylný k podlehnutí nejen povodním. Přestože si všichni myslíme to samé, nosíme stejně nábytek a většinu veteše zpátky dovnitř. Paní Bendová nepatří k těm, kteří vyhazují vše postižené povodňovým bahnem. Opatrně omývá každou drobnost jarovou vodou a zeleným smetáčkem. Mikroby se na všem pravděpodobně budou držet dál, ale ona se pro povodeň nehodlá vzdát svých vzpomínek tak, jako to dělají jiní. Svou červenou motorku, veliké hrnce, kamna, kovovou růži a sady nářadí si plánuje nechat. Většině hrozí rez a paní Bendová sama přiznává, že nejspíš nějaké věci ještě vyhodí, teď je to pro ni ale otázka odvahy a nezapření vlastní osobnosti.

“Co mam dělat? Brečet, nebo co mam dělat?” obhajuje paní Bendová svůj relativní optimismus, když smetáčkem leští červený blatník. Jejímu úsměvnému přístupu asi přispívá i skutečnost, že je povodněmi postižená úplně jinak. Ze svého majetku má v povodňové oblasti jen garáž. “Mam, co jest, a jsem v teple. Co je garáž oproti celému domu? Muška jenom malá,” porovnává svoje neštěstí s jinými, horšími případy.

My se v neděli odpoledne vracíme zpět domů, ale dobrovolnické práce a především práce hasičů pokračují. Holé stěny domů bude třeba vyčistit vysokotlakými hadicemi a pak se místnosti musí vysoušet. Jak dlouho tohle zabere, nevím, ale jeden z místních odhaduje, že do zimy to nebude. 

Kamila Štropová

Škola v Anglii

Anglie, škola, prázdniny

Říkala jsem si, že by nám všem přišlo vhod zavzpomínat si na prázdniny, protože věřím, že v již rozjetém školním roce toho máme každý až nad hlavu a testů hromadu. Proto se s vámi chci podělit o své první zkušenosti z třítýdenního pobytu v Anglii, kde jsem byla v červenci a bez rodičů.

Pro mě osobně to byl neskutečný zážitek a určitě, pokud budete mít příležitost nebo jen o něčem takovém přemýšlíte, se nebojte a jděte do toho. S kamarádkou jsme se rozhodly odjet na tři týdny do Anglie, kdy dva z nich strávíme v Oxfordu a třetí týden se podíváme do jiných částí této půvabné země. Nejely jsme s agenturou, naopak jsme si vše zařizovaly samy. Pro mě byl asi největší stres v tom, že když se něco pokazí, budu sama v cizí zemi s rodinou 1600 km vzdušnou čarou od sebe. Takže jsem vše kontrolovala minimálně třikrát a všude byla o půl hodiny dřív.

Naše výhoda byla v ubytování, a to protože rodina mé kamarádky má známé poblíž Oxfordu, takže jsme mohly bydlet tam. Každopádně další věci kolem toho jsme si sehnaly samy. Asi nejnáročnější bylo vybrat školu, ve které bychom chtěly vylepšovat svou angličtinu. Myslím, že zrovna Oxford je místo, kde škol najdete spoustu, ale nás zaujala jedna, kterou vám můžu na tisíc procent doporučit. Škola se jménem “Oxford School of English” se nachází pár kroků od centra města a je uklizená v nenápadné uličce u náměstí, kde se několikrát v týdnu koná trh se vším možným. Všichni učitelé zde jsou milí a zajímají se o vás, váš pobyt zde a vaše pocity z výuky. I přesto, že je škola malá, zajišťuje pobyt mnoha studentům. A to nejen výukou, ale i hledáním dobrých hostitelských rodin. Vedení organizuje akce pro studenty a je poznat, že jim na žácích velmi záleží.

Doba studia je různá. Já zde byla pouhé dva týdny, ale několik spolužáků z naší skupiny do této školy chodilo již několik měsíců a dalších pár je ještě čekalo. Výuka zde probíhá ve skupinách podle úrovně od A1 po C2. Skupina B2 se dělí na B2 a B2E. B2E je “vyšší” úroveň, ve které se studenti připravují podobným stylem jako naši třeťáci na seminářích angličtiny na zkoušky FCE. Dále skupiny C1 a C2 mají výuku podobnou jako B2E, ale s přípravou na CAE. Každopádně není podmínkou se zkoušek po pobytu zde účastnit (Samozřejmě se to týká studentů, kteří zde studují třeba rok.). Součástí výuky není pouze opakování gramatiky nebo dlouhé rozhovory s učiteli, ale i poznávání nových lidí, kultur a přízvuků. Upřímně pro mě bylo největším oříškem rozumět spolužákům z Japonska. Je zajímavé všímat si, jak je výslovnost anglických slov pro lidi z převážně asijských zemí o dost složitější než pro nás. Krom Japonska zde měla veliké zastoupení i Saúdská Arábie. Chodilo s námi do školy přes 50 studentů z této země a všichni měli společné to, že jsou na svůj národ velmi pyšní. Upozorňuji, že všichni byli muži a ženu z Arábie jste zde nepotkali. Každopádně jsem se seznámila i se studenty ze Španělska, Itálie, Ukrajiny, Ruska, Brazílie, Mexika, Belgie, Laosu, Maroka, Turecka, Polska a s jedním klučinou z Prahy, se kterým jsme se ale moc nebavili. Takže pestrost přízvuků a zvyků ostatních byla velká a já potkala spoustu skvělých lidí.

Tímto bych vám chtěla vzkázat, abyste se nebáli zkoušet nové věci, a i přesto, že jste nervózní z neznáma, vyrazte, osamostatněte se a užívejte si života. 

Ema Matějíčková

ZASE TA NEDĚLE

spontánní báseň, studentský život

Probouzím se přesně v poledne,

pomalu vylézám z postele,

člověk celý strachy zbledne,

vždyť už je zase neděle.

Snídaně již nepřipadá v úvahu,

usedám k prostřenému stolu.

Nemotorně si podpírám hlavu,

mé vlasy mají konzistenci stvolu.

Tak já se jdu připravit do školy,

ulehnu do postele s notebookem.

Na internetu jsou jen krávy a voli,

už je pět, měla bych pohnout bokem.

Místo důležitému zeměpisu,

věnuji se pravopisu.

Raději než nad protokolem z fyziky,

přemýšlím, jak se dobře naučit jazyky.

Než abych si připravila školní tašku,

skočím do sklípku pro vinnou flašku.

Měla bych se smířit s tím, že nebudu mít vyznamenání,

že se čtyřkama se taky prochází,

že zbytečně čekám na lásky vyznání,

či nějaké příjemné oznámení.

A není to všechno jedno?

Dneska by mělo být teplo,

tak raději skočím na jedno,

s vědomím, že zítra zažiju peklo.

Sitařová