Dvořan číslo 3!

V dnešním čísle vás čeká report z nezapomenutelného zážitku, knihomolský trouble a souvislosti k povodním.

Královna klavíru ve vyprodaném Rudolfinu

Krátké povídání ze života, připomínající, že přání se mohou splnit, ale musíme si jich už navždy vážit :)

Jako každý rok při výročí narození Antonína Dvořáka se od začátku do skoro konce září koná hudební festival Dvořákova Praha. Návštěvníci mají možnost zažít jedinečné hudební večery s těmi největšími mistry. Na výběr je hned z několika desítek koncertů, od recitálů až po orchestry, mnoho žánrů, světová hudební tvorba, zkrátka několik dní skvostných melodií a tónů. Každoročně na Dvořákovu Prahu zavítá také mnoho slavných umělců z cizích zemí. Jejich koncerty jsou výjimečným zážitkem a rozhodně není jednoduché sehnat lístky na poslední chvíli. A když se vám je náhodou na poslední chvíli sehnat podaří, máte z toho dvojnásobně výjimečný zážitek, zvlášť když má do Prahy namířeno Martha Argerich, jedna z nejslavnějších klavíristek.

O přítomnosti této klavírní legendy a její spoluhráčky, též výborné klavíristky, Sophie Pacini v Praze jsem četla již v červnu. V té době byly však všechny lístky již vyprodané a mně nezbývalo, než se s tím smířit a doufat, že se třeba nějakým záhadným způsobem nějaký lísteček uvolní. Akci jsem raději vytěsnila z hlavy, abych se zbytečně netrápila představami, jak by to bylo skvělé. Školní rok skončil, začaly prázdniny a všichni si užívali dlouhé letní dny. Prázdniny však utíkaly rychle, a když jsem takhle jednou na konci srpna seděla na terase a užívala si poslední prázdninové večery poslechem jednoho klavírního koncertu, v tu chvíli se mi vrátila vzpomínka z června. Podívala jsem se, jaká je situace s lístky, a všimla si, že se nově uvolnilo několik míst na balkonech. Bylo už pozdě večer, a tak jsem řešení problému nechala na druhý den se skvělou vidinou, že se mi podaří lístky sehnat. Bohužel, druhý den bylo opět všechno pryč. Lidé očividně moc dobře věděli, o jakého umělce jde, a všichni chtěli lístek. 

Nový školní rok začal a já se opět musela přeprogramovat na svůj neoblíbený školní režim. Jenže na rozdíl od prázdnin jsem tentokrát blížící se akci z hlavy nevytěsnila. Ani to nešlo. Blížilo se něco, kam jsem strašně chtěla, ale již to nebylo možné. Přála jsem si, aby už ten den byl a rychle utekl. 

Poslední neděli před koncertem jsem si uklízela v pokoji a tu chvíli mě jakýsi hlásek v hlavě ponoukal, abych se ještě jednou a naposledy podívala na situaci s lístky. Nedalo mi to a šla jsem se tedy přesvědčit. Najednou sedím na zemi a nedokážu tomu uvěřit. Z celé Dvořákovy síně Rudolfina na mě v telefonu svítí poslední dvě oranžová kolečka s nápisem zarezervovat. Okamžitě na ně klikám a potvrzuji rezervaci. Lístky vyjely z tiskárny a já mám radost jako malé dítě. Neměla jsem ani čas to vstřebat, jelikož koncert se konal hned v úterý. O to víc jsem nedokázala uvěřit faktu, že se mi podařilo sehnat poslední dva lístky dva dny před koncertem, a tak jsem to brala jako nějaké znamení. Nový týden ve škole jsem prakticky nevnímala a jenom se těšila na úterý. Byla jsem pořád překvapená, že to vyšlo. Samozřejmě aby zase nevycházelo všechno podle plánu, tak jsem byla od neděle šíleně nastydlá a v jednu chvíli mi opravdu nebylo dobře, jenže nepřicházelo do úvahy, že bych na koncert nešla. Pár vitamínů to ale nakonec celkem zachránilo. :) 

Je úterý, pozdní odpoledne a já po rozloučení se spolužáky utíkám rovnou domů. Rychle se převlékám do společenského oblečení a vyrážíme s tátou směr Rudolfinum. Projíždíme kolem té nádherné novorenesanční budovy a na ulici míjíme desítky slavnostně oblečených lidí, kteří mají stejný směr jako my. Nemůžu se dočkat.

Vystoupali jsme schody pokryté červeným kobercem a vešli do budovy. Kdykoli sem přijdu, okamžitě na mě dýchne ta úchvatná historická atmosféra, Rudolfinum je za mě jedna z nejkrásnějších budov Prahy. 

Když jsme vešli do Dvořákovy síně, ihned jsem si na pódiu všimla dvou nádherně nasvícených černých křídel a stále nemohla uvěřit, že jsem tady a že za pár okamžiků uvidím dvě úžasné klavíristky. Těch pár minut se šíleně táhlo. Najednou se zhaslo a otevřely se dveře, kudy přicházejí umělci. Obě ženy se v nich ukázaly a v celém sále se spustil obrovský potlesk. Takový bývá většinou až po koncertě, ale všichni moc dobře věděli, kdo právě kráčí po prknech pražského Rudolfina a komu vzdávají hold. Já jsem ze sebe dostala jenom: “To není možný” a se slzami v očích sledovala obě nádherné ženy, jak se usmívají na celé publikum a usedají ke klavírům. Bylo to nádherné. 

Martha Argerich, přezdívaná také jako “nejlepší klavíristka světa”, se proslavila zejména svým osobitým stylem hry, ale také okouzlující ženskou elegancí, skromností a humorem. V době 70.- 80. let vystupovala s velkými orchestry a hrála ty nejtěžší kusy. Její repertoár se dodnes skládá z děl S. Prokofieva, S. Rachmaninova, W. A. Mozarta, F. Liszta, F. Chopina a nebo P. I. Čajkovského, jehož klavírní koncert b-moll hraje již 50 let a zní stále úchvatně. Tentokrát společně s mladou německo-italskou klavíristou Sophií Pacini zahrály sonátu pro dva klavíry od Mozarta a sbírku Reminiscences (Vzpomínky) od F. Liszta. 

Sophie Pacini sklidila obrovský úspěch po geniálně zahrané předehře z opery Tannhäuser od R. Wagnera. Jedná se o jeden z nejtěžších a zároveň nejdelších kousků, které lze na klavír zahrát. Liszt předehru, která je určená pro orchestr, upravil pro klavír a říká se, že sám si musel během hraní dělat přestávky. Sophie však patnáct minut v kuse hrála dvěma rukama, jako by hrál celý orchestr, a bylo to neuvěřitelné a nesmírně nádherné vystoupení.

Obě ženy předvedly to nejlepší a věřím, že dostaly značnou část publika do úplně jiných světů. Koncert uběhl rychle, ale zároveň jsem měla pocit, že se svět na chvíli zastavil. Po koncertě následoval asi dvacetiminutový potlesk s dalšími dvěma přídavky a další potlesk. Tak úžasnou atmosféru jsem asi v životě nezažila. 

Po koncertě a ještě pár dní po něm jsem téměř nebyla schopná o celé události jakkoliv mluvit. A vlastně to tak asi bude napořád. Bylo to prostě geniální. A v mém případě několikanásobně, jelikož jsem ještě před týdnem ani nevěděla, jestli o tom budu moct někdy vyprávět. Jsem neskutečně ráda, že jsem měla možnost vidět naživo jak dvě klavírní královny, tak především dvě charismatické ženy, které mi připomněly skvělé poučení do života. Nikdy nic není zadarmo a když už člověk něco vybojuje, měl by si toho vážit a být vděčný. 

Barbora Dvořáková

Knihomolská realita

Knihomolové, čtecí krize

Řekla bych, že asi každý knihomol se někdy v životě setkal se čtecí krizí. Klasika, to čtení prostě trošku drhne, nechce se nám knížku vůbec brát do ruky a ve finále tak trošku bojujeme sami se sebou. Říkáme si, že MUSÍME číst, ale ve skutečnosti víme, nemusíme... My bychom spíš chtěli, ale vlastně nechceme... Nedávno jsem o tom začala přemýšlet. 

Strašně moc bych chtěla číst, vážně jo. Těším se na všechny ty knížky, co mě čekají. Po The Stolen Heir rovnou skočím na pokračování, The Prisoner's Throne, následovat bude nějaká povinná četba, to si dám Na západní frontě klid. Co potom? Red Queen, All of Us Villains, Kosení, Lightlark, Belladonna, The Book That Wouldn´t Burn a mnohem, mnohem více. Já se na ty knížky tak těším! Ale zároveň se mi číst nechce... Prožití příběhů je to, co mě láká, já chci vědět, co se stane, jak knížky skončí, ale vůbec nemám chuť je přímo ČÍST

Určitě jsem knihomol, to se nemění ani ve chvíli, kdy jsem přes měsíc nepřečetla ani jednu krátkou kapitolu za den. Protože knihomola nedefinuje to, jestli je jako moje kamarádka, která nemá problém se třemi knížkami za týden, když jsou dost dobré, nebo jako já, která čte tak knihu, dvě za měsíc, někdy i míň. Knihomolové jsou zkrátka ti, kdo čtou RÁDI. Ať už je to poezie, drama, próza, fikce, literatura faktu nebo cokoliv jiného, je to jedno. A že se občas čtení vyhýbáme? No jasně! 

Možná to tak občas vypadá, ale knížky nejsou celá moje personalita. Dělám sporty, občas koukám na filmy a seriály, v autobuse poslouchám písničky, někdy se musím taky učit. Nejlepší na tom prostě je, že mi do toho nikdo nemůže mluvit. Jsem knihomol a nikdo a nic to nezmění.

Veronika Sáblová

Povodně a globální oteplování

Jak to spolu souvisí?

Jako povodeň je charakterizován jev, kdy se výrazně zvýší hladina vody a následně začne přetékat do okolí. Může nastat u řek, ale také jiných vodních ploch. Nejčastěji se jedná o přetečení koryta řeky vlivem silného deště nebo tání sněhu a ledu.

Seznam zprávy

V pátek třináctého září se nad Evropu přesunula takzvaná bouřka Boris. Způsobila několikadenní intenzivní deště a masivní záplavy ve středoevropských státech, přesněji v Česku, Polsku, Německu, Rakousku a Rumunsku. Povodně zasáhly především severní Moravu a jih republiky a způsobily tam velké množství škod. Jak se ale bouřka Boris nad Střední Evropu dostala? A proč jsou záplavy každým rokem častější a intenzivnější?

Jak jste jistě z názvu článku pochopili, má to co dělat s globálním oteplováním. Všichni jsme se v primě učili o koloběhu vody. Voda se odpaří z povrchu zemského, pára stoupá, v určité výšce se ochladí a vytvoří mrak, z nějž se voda pomocí dešťů dostává zpět na pevninu. Letos v létě byly opět pokořeny teplotní rekordy, proto dostalo Středozemní moře dost zabrat a odpařilo se z něj velké množství vody, totéž platí i pro Černé moře. Deště byly způsobeny arktickým větrem, který se přihnal ze severu, a způsobil extrémní pokles teplot v okruhu 24 hodin. Chlad přinesla právě bouře Boris, která se odpojila od běžného proudění vzduchu, což způsobilo, že mohla zůstat nad jedním místem tak dlouhou dobu.

Extrémní jevy jsou a budou častější. Světové oceány, které vždy fungovaly jako termostat, se ohřály na rekordní teploty. Toto léto bylo opět nejteplejší v historii. Navíc série těchto teplotních rekordů trvá již deset let. Tento nárůst tepla slouží jako “palivo” pro extrémní jevy, které kvůli změnám klimatu zesilují a budou čím dál častější.

Johana Bázlerová

Jak pomoci zaplaveným oblastem?

Existuje mnoho způsobů, mnoho neziskových organizací, skrze které můžete přispět. Můžete se například podívat na stránky Člověka v tísni nebo Červeného kříže.

Ema Dymáčková 5.G