Dvořan číslo 29!

Ahojky, dnes tu na vás čekají dva článečky, vzpomínka na poslední klavírní recitál v Rudolfínu této sezóny a jaké je to být empatem.

Tak zase příště… - Jarní večer protkaný klavírními romantickými tóny

Je to jedno z těch míst, kam se člověk nevrací jen kvůli programu umělců, ale kvůli pocitu. Rudolfinum pro mě vždy bude více než jen koncertní síní – je to prostor, kde se hudba jen nehraje, ale skutečně prožívá. Přestože jsem měla možnost ho navštívit již několikrát, pokaždé si připadám, jako bych tu úžasnou atmosféru prožívala poprvé. Je to jako včera, kdy jsem psala o prvním klavírním večeru a najednou je tu konec sezóny a s ním i poslední klavírní recitál. 

Poslední recitál světové klavírní tvorby a také této sezóny měl zvláštní nádech a nesl se ve velmi poklidném duchu. Na pódiu se objevil Piotr Anderszewski, polský klavírista známý svou introspektivní hrou a mimořádnou schopností proniknout do struktury i ducha skladby. Jeho vztah k Ludwigu van Beethovenovi je dlouhodobě patrný a z klavíristova přednesu, který rozhodně Beethovenovu tvorbu jen neiterpretuje, ale opravdu do ní vkládá srdce, má člověk pocit, že se svět na chvíli zastavil. Zkrátka v jeho podání není Beethoven vyobrazen jako světu známý “zamračený” dramatický skladatel, nýbrž jako hluboce lidský, místy až křehký člověk, který se pouze snažil promítnout svůj rouzbouřený život a emoce do hudby - úspěšně. Středobodem večera byla Beethovenova poslední klavírní sonáta č. 32 c moll. Dílo, které působí jako završení celé skladatelovy klavírní tvorby – a snad i jako její tiché rozpuštění. Na rozdíl od předchozích sonát, které často balancují mezi dramatem a formální přísností, je tato sonáta až znepokojivě koncentrovaná. Dvě věty, z nichž každá jako by patřila do jiného světa: první dramatická, sevřená, téměř neklidná; druhá pak rozprostřená do meditativního prostoru, kde se čas zpomaluje a význam hudby se přesouvá někam za hranice slyšitelného. Ze skladatelovi původní myšlenky, předat touto poslední skladbou svůj odkaz a promítnout do ní kromě raných romantických prvků také prvky, jež by se s přehledem daly nazvat prvky jazzu, člověka skoro až mrazí. Beethoven chtěl údajně ukázat, že v hudbě je možné prolínat vše mezi sebou nehledě na styl a žánr, a proto je sonáta tak rozmanitá a plná nečekaných taktů.  Ve druhé větě sonáty Anderszewski ukázal svou klavírní sílu. Nešlo o virtuozitu v tradičním smyslu, ale o schopnost udržet napětí v tichu, v repetitivních variacích, které se postupně proměňují téměř v existenciální výpověď. V porovnání s Beethovenovými dřívějšími sonátami zde mizí jakákoli snaha o zaujmutí co nejvíce posluchačů – zůstává jen čistá esence hudebního myšlení.

Kromě Beethovenovy tvorby jsme měli možnost v prvních zrhuba čtyřiceti minutách zaposlouchat se do Brahmsových intermezzí, klavírních skladeb a jedné rhapsodie. Hudba Johannese Brahmse, plná vnitřního neklidu a melancholie, zde vytvořila jemný most mezi romantickou emocionalitou a Beethovenovou pozdní abstrakcí.

Atmosféra večera byla jako po každé velmi uklidňující a naplňující. Ticho mezi jednotlivými skladbami nebylo jen pauzou, ale součástí hudby samotné. Možná, že mi osobně chyběla větší dynamičnost jednotlivých děl a skladeb, ovšem uvědomuji si, jak náročné pro klavíristu je přednést všechny klidné skladby tak, aby člověka neunavily svou občasnou monotónností, ale přiměly ho zavřít oči a rozjímat. Po celou dobu koncertu bylo vidět jak publikum sdílí společné soustředění a ten skvělý povznášející pocit z hudby. 

Když dozněl poslední tón již třetího přídavku, spustil se dlouhý potlesk, ale tentokrát nepůsobil nijak speciálně nebo nuceně, naopak. Byl to takový upřímný potlesk, vzdávající holt jak klavíristovi, tak samotnémuu skladateli. 

Odcházela jsem z Rudolfina do večerní jarní Prahy, naplněna krásným zážitkem a spokojeností. V Dvořákově síni tentokrát zůstalo cosi nepojmenovatelného – ozvěna hudby, která nepůsobí jen na sluch, ale zůstává někde hluboko uvnitř. Ozvěna, která ohlašuje příchod dalších hudebních velkolepých zážitků a musím podotknout, že s blížícím se hudebním festivalem - Pražské Jaro, to tak na mě opravdu působilo. A možná právě proto se sem člověk tak rád pokaždé vrací. Není to jen kvůli koncertům samotným, ale kvůli tomu tichému výkřiku, který v nás hudba zanechá, kvůli společným zážitkům s lidmi, se kterými jste měli možnost koncert navštívit, kvůli tomu velmi vzácnému pocitu, že se ve světě plném chaosu a spěchu, můžete na chvíli oddat absolutnímu unesení na vlnách vážné hudby. 

Barbora Dvořáková 

Na pouhý den býti empatem

Být empatem je jeden z největších darů a prokletí zároveň. Asi si většina z nás říkáme : „Však empatický umí být každý, je to pouhá vlastnost na úkor vlastní morality.” A ano, hodně z nás dokáže projevit empatii k tomu, co je nám blízké a s čím máme soucit. Ale býti empatický a být empatem jsou dvě úplně rozdílné věci.

A tak dále slyšíme tento hlas : „Vždyť je to jen pouhá vlastnost, něco, co si můžeme vybrat a jednat na vlastních úsudcích.”

Tak to však vůbec není a empatie je rys osobnosti, které na tomto světě není mnoho. To je též důvodem, proč být empatem v tomto světě je tak strašně moc těžké a proč jsme tak často nepochopení. Není to jen pouhá vlastnost, jen pouhá část, které se můžeme zbavit, když už je toho na nás moc a prostě jen…vypnout. Je to jako stín, co nás pronásleduje na každém kroku, které má sídlo v hloubi našeho srdce, které se tak snadno roztříští na milion malých kousků dokud nás kompletně nepohltí.

A teď si zkusme představit... na pouhý den jste empatem a takhle vypadá váš život. Narodili jste se…jiní. Dokázali jste číst mezi řádky, shledat skryté signály, vypozorovat každičkou jednu emoci, která tam neměla byti znáti, nedokázali jste regulovat ani ovládat své emoce a pro své okolí jste byli ‘slabí’ a ‘moc’, zároveň však ale nikdy ‘dost’ . Prý s námi tento svět soucítit nebude a věřte, oni měli pravdu. Svět je kruté místo a pro lidi jako já a lidé mi duší spřízněni zde bohužel není. Ono to ale vážně nejde. Nejde necítit vše, co se našeho jemného tak strašně citlivého srdce dotkne, nejde to potlačit ani předstírat, nejde ani dělat, že jsme v pořádku. Prý jsem moc dramatická a třeba že se mi nic neděje, když to neslýchám od svého okolí, tak alespoň to dokola zní v hlavě mé. Je tak jednoduché milovat, milovat tak hluboce a odpouštět, dokud nemusíme odpouštět a milovat sami sebe..

Vždycky jsme tu pro ostatní. ‘Jsem tady pro tebe.’ ‘Jsem na tebe hrdá.’ ‘Svět je s tebou lepším místem.’ ‘Můžeš plakat, prosím věř, že to není slabost, se mnou jsi v bezpečí.’ ‘Cokoliv se bude dít, vždy můžeš za mnou přijít, udělám pro tebe cokoliv, hlavně ať se cítíš zase dobře.’ Zas a znovu opět dokola. Vždy jsem tu pro druhé, ale kdo je tady pro mě? Tak moc to bolí, když pro ně uděláš cokoliv a oni si ani nevzpomenou, že jsi tu pro ně byla. Nic od nich neočekávám, láska je zdarma, že? Tak proč cítím tu prudkou bolest v srdci mém, když zase skončím sama po tom všem.

Na druhou stranu však.. usmívám se na lidi, se kterými jsem nikdy dříve nezkřížila cestu, a občas je vidět radost na jejich obličeji i za tak malinkaté gesto, které mě nic nestojí. Když se mi líbí někoho styl, přijdou mi sympatičtí či se mi líbí jen jako lidé, přijdu za nimi a dám jim upřímný kompliment ze srdce. Není hezčího pocitu, než když se daný člověk rozzáří nad pouhými milými slovy. Jedna slečna si vzpomínám se tak rozzářila, že mě dokonce objala. Málem jsem se rozplakala, to bylo tak nádherné. Nabízím pomoc, kde se ode mě nežádá, ale i jen úsměv a poděkování mi zlepší den. Začíná mi docházet, že jsem vážně jiná než většina...možná to ale není slabina, i když je tak okolím vnímána, ale jsem to já.

Snažím se svět udělat lepším místem, ale je to tak, tak strašně těžké, když i něha je zúčtována po své zásluze. Takže vás dnes prosím jen. Mějme se rádi a buďme k sobě laskaví, vždyť jsme všichni pouzí lidé. I já vás mám všechny tak moc rada a i když vás neznám, jsem na vás na všechny tak moc hrdá. A můj poslední verš na závěr :  Neberme city jako slabost, když je to to jediné, co na tomto světě máme. 

Andrejka <3