Dvořan číslo 29!

Tentokrát nás čekají články z Erasmu. Zajímá-li vás něco o německých knihkupectvích nebo Barceloně, tak neváhejte a přečtěte si dnešního Dvořana!

Tour de německá knihkupectví

Knihomolové, Erasmus

Můj rozvrh na Erasmu nechává opravdu požehnaně prostoru k výletům. Díky možnosti sestavit si rozvrh „na míru“ a systému, ve kterém studenti posledních dvou ročníků navštěvují pouze semináře, mám odpolední výuku pouze dvakrát týdně. Ve spojení s častým odpadáváním hodin se mi pak občas stane, že ve dvanáct zamířím ze školy rovnou na nádraží a vlakem se pak vydám objevovat menší i větší města v okolí. Na výletě do Stuttgartu jsem tedy po hlavním cíli výletu, muzeu Porsche, zahájila svou „Tour de německá knihkupectví“.

 Při návštěvě prvního knihkupectví ve Stuttgartu, řetězce Thalia, ve kterém jsem si již před 3 lety kupovala svou první německou knihu, jsem byla otevřená rozšíření své sbírky titulů v němčině, vlastním totiž pouze tři knihy v němčině. Chápete to? Jen tři, to se musí změnit! Jak jsem se tam však procházela mezi všemi těmi speciálními edicemi, barevnými ořízkami a třpytivými přebaly, vzpomněla jsem si na existenci Divergence, Young Adult dystopické série, kterou jsem již dvakrát četla a jejíž filmovou adaptaci jsem zhlédla nesčetněkrát. V Česku je to velmi populární série a pro mě by byla skvělou příležitostí přečíst si další knížku německy, příběh znám, takže jazyk už problémy dělat nebude. Začala jsem tedy hledat v regálech „Jugendliche Bücher“ a „Science Fiction“. A ono nic.

 V prvním knihkupectví jsem tedy neuspěla, nevadí, může se stát, podle výrazu prodavačky nebude Divergence (v němčině: „Die Bestimmung“) v Německu zdaleka tak populární jako v Česku, vydala jsem se tedy do dalšího knihkupectví. Neuspěla jsem. Pomocí map jsem se vydala tedy hledat třetí knihkupectví, poslední, které jsem ve Stuttgartu měla šanci stihnout navštívit. Opět jsem neměla štěstí, Divergenci jsem dokonce nepotkala ani v angličtině. Zklamaná jsem tedy vyrazila domů, to, že mi kvůli zpoždění a absolutnímu chaosu Deutsche Bahn ujel vlak, je už příběh na jindy.

 O týden později jsem volné odpoledne využila k cestě do Villingenu, nejbližšího velkého města v okolí Rottweilu, jehož centrum nabízí bludiště nádherných historických uliček, spoustu zmrzliny a dvě knihkupectví. Co víc bych si jen mohla přát? V tomto případě dostala přednost zmrzlina, s nadšením jsem pak zamířila do prvního knihkupectví. Bylo krásné, útulné, ale malinké. Knih tam bylo doopravdy málo, takže netrvalo dlouho a se zklamáním jsem si razila cestu do druhého knihkupectví, jež se ve Villingenu nachází, do řetězce Osiander. Osiander je obrovský, známý a velmi rozšířený řetězec knihkupectví, něco jako Luxor nebo Knihy Dobrovský v České republice. Ocitla jsem se ve dvoupatrové budově plné knih a deskových her, která mne naprosto uchvátila. Ty obálky... Němci mají zkrátka nádherné knížky, spoustu speciálních edicí, ale i mnoho základních vydání knížek sežene člověk za nízkou cenu alespoň s krásnou barevnou ořízkou. Divergenci však neměli a já jsem i z druhého výletu odjela domů s prázdnou. Alespoň vlak jel tak, jak měl.

 O tři dny později jsem vyrazila na zatím poslední výpravu, tentokrát do Tübingenu, vzdálenějšího města, kam jsem měla jet asi hodinu a půl vlakem. Díky mé milované Deutsche Bahn jsem si nakonec ale užila tři hodiny dlouhou cestu, která obsahovala hodinu čekání na nádraží uprostřed ničeho. Ach, jak já tu dopravu v Německu zbožňuju. Cestou do knihkupectví jsem objevila kostel, opět jsem se totiž ocitla v nádherném historickém prostředí, které cestě za knížkami dodalo mystický nádech. Za pár minut jsem se ocitla na místě, které jsem nečekala. Osiander Tübingen, největší knihkupectví v Bádensku-Württenbersku, obrovská budova s pěti patry knih! Stála jsem v knihkupectví větším, než je Palác knih Luxor na Václavském náměstí, a první, co jsem zahlédla, byl závěrečný díl úžasné trilogie Powerless, který v anglickém originále vyšel dva dny před mou cestou za knihami. Ta kniha je naprosto nádherná, já ji prostě musela mít. Předchozí díly jsem navíc četla v elektronické podobě, takže to byla skvělá příležitost koupit si celou sérii. Divergenci jsem opět nesehnala, budou mi ji muset nechat na některou z prodejen objednat, ale alespoň nějaké knížky jsem si domů konečně odnesla. Jsou sice anglicky, ale jsou nádherné a já z nich stále mám strašnou radost.

 Tady moje „Tour de německá knihkupectví“ prozatím končí, ale po Velikonočních prázdninách budu mít ještě celý měsíc na objevování okolí a hledání německého vydání (ne)populární Divergence. Svých výletů a hodin strávených ve vlaku nelituji, knihkupectví jsou pro mě jako muzea, ve kterých obdivuju nádherné výtisky, zejména ty německé. Knihomolové, věřte mi, a až příště budete v Německu, zajděte se do knihkupectví podívat. I když nemluvíte německy, bude to určitě stát zato, naleznete tu totiž široký výběr knih v angličtině a spoustu titulů poznáte podle obálek.

 Tímto se loučím a utíkám číst svoje překrásné nové knížky.

Sáblová V.

Život studenta v Barceloně

Erasmus, Barcelona, Španělsko

Je 7 ráno a zvoní nám budík. Oproti brzkému vstávání v Česku příjemná změna. Pomalu vstáváme a suneme se do kuchyně. Spíme v malém pokoji, do kterého se sotva vejdou naše dvě postele. Snídaně nejsou nijak přepychové - cereálie, jogurt, bageta s jamónem… prostě to, co se v lednici zrovna vyskytne. Musíme ale být potichu, protože v bytě nejsme sami; ve vedlejších pokojích spí Kolumbijka a dvě Korejky.

Naštěstí spolu vycházíme dobře, takže se místo spolubydlících považujeme za přátele.

Být potichu se nám ale moc nedaří, protože byt je trochu starší, a tak se na věci musí o něco více silou, takže některé ze dveří chtě nechtě občas bouchnou. Nasnídáme se, převlečeme se, už jen ranní hygiena a hurá do školy. Tam to máme naštěstí kousek, a tak nemusíme nikam moc spěchat. 

Ve škole vyjdeme do druhého patra s vědomím, že nás čeká pět hodin čistého učení téměř v kuse, kromě jedné půlhodinové přestávky po třetí hodině. Vyučovací hodiny tu trvají celou hodinu a přestávky mezi nimi víceméně nejsou - maximálně čas, který zabere učitelům se přesunout ze třídy do třídy. Záchody jsou na celé škole jenom jedny a samozřejmě v přízemí, takže jde o závod s časem. Naštěstí se ale učitelé nikam moc neženou, a tak člověk stihne, co potřebuje, s přehledem.

Na hodinách sedíme a snažíme se poslouchat. Většině rozumíme a kompletně neznámá slovíčka buď vytušíme z kontextu, nebo si je přeložíme. Doopravdy nemáme problém s učivem, co se jazykové stránky týče, pokud ale učitelé nepřepnou do katalánštiny, což dělají s oblibou. Všichni tady mluví dvěma jazyky, španělštinou a katalánštinou, a i když si jsou podobné, tak nemáme s druhým šanci.

Takto vypadá náš rozvrh. V hodinách, kde je “/”, jsme si mohli vybrat. Mezi biologií a fyzikou jsme zvolili biologii a mezi chemií a výtvarkou jsem já zvolil chemii a vzhledem k Ondrově výběru seminářů v Kralupech má místo toho informatiku. Většina předmětů obsahem vypovídá sama o sobě, TdC (teoría de conocimiento) je španělská verze Zsv, Trabajo personal (Osobní práce) je víceméně volná hodina a Internacional je hodina, kdy zajdeme za koordinátorkou našich studií tady ve Španělsku a bavíme se s ní, jak nám to jde, jestli nemáme nějaké problémy…

Po třetí hodině následuje přestávka, při které se celá škola přesune na dvůr školy a započíná chaos. Někteří hrají fotbal, jiní zase basketbal, volejbal a my si jdeme zabrat stůl na ping-pong. Po půl hodině takřka tlačení se se skoro tisícovkou lidí mizíme zpátky do třídy na, už o něco kratší, odpoledku. 

Výukou, obsahově, jsou hodiny podobné jako ty v Česku, s tím že ale děláme mnohem více skupinových a kreativních projektů; naposledy jsme třeba měřili výšku budovy školy jenom pomocí dvou pravítek a metru… Co nám přijde divné, je, že někdy na sebe probírané látky nemají moc velkou návaznost. V chemii, když jsem přišel, se probíraly základní sloučeniny, hned potom polymery a teď zase počítáme jednoduché příklady z tercie/kvarty. 

Už jsme i psali jeden test, a to z matematiky, a když se přiznám, tak se ani jednomu z nás moc nepovedl, i když bohužel (naštěstí?) v matematice moc jazyková bariéra nepanuje.

Ve 13:30 nám zvonek, kromě pondělí, oznamuje, že je na čase jít domů. Naši spolužáci mají většinou ještě jednu hodinu, buď filozofii/psychologii nebo hodinu katalánštiny, ale někdo ze španělského vedení se rozhodl, že to pro nás nemá smysl.

Po konci vyučování se stavíme v obchodě hned naproti škole, kde nakoupíme čerstvé pečivo, nějaké pochutiny na večer, a míříme domů, kde si na chvíli odpočineme.

Po odpočinku se jdeme projít, třeba jen tak ke katedrále Sagrada Familia, anebo se občas stane, že odpočíváme až do večera. Bez rodičů za zády prostě bývá těžší dokopat se k tomu něco dělat. Pro nás oba je toto úplně nová zkušenost, žít sami, a k tomu ještě v cizí zemi, a tak někdy zvolíme tu jednodušší možnost. Oběd se nese v duchu “co dům dá” a taky ho máme mnohem později, než bychom ho měli v Česku. Večer strávíme v klidu, hraním her, děláním projektů do školy anebo povídáním si s našimi spolubydlícími. Večeři si buď sami uvaříme, nebo si někam zajdeme. I přes to, že máme naprosto volnou ruku, jdeme spát většinou dříve, než bychom šli spát doma.

O víkendech si samozřejmě přispíme a poté většinou podnikneme nějaký výlet na jakékoliv ze známých i neznámých míst v Barceloně. Za zmínku rozhodně stojí například výlet na Tibidabo, což je takový zábavní park na kopci, ze kterého je vidět celá Barcelona, nebo Plaza de Catalunya, kde je ale vždy plno turistů. Celkově je tu život volnější a takový jednodušší a rozhodně si odsud odneseme plno zážitků, zkušeností a dovedností. A samozřejmě i nějaké to zlepšení ve španělštině, ať už mluvené, nebo psané.

             Martin Riegert 26g, Ondřej Habart 26s