Dvořan číslo 28!

Prázdniny se blíží, a tak tu pro vás na ně máme něco na čtení. Výběr je rozmanitý, čeká na vás popis dne v Texasu, jak recyklovat obaly od vajec a návštěva koncertu.

Můj den v Texasu

výměnný pobyt

Už devátým měsícem studuji na škole v USA, uprostřed Texasu, jako výměnná studentka. Moc se mi tu líbí, ale spousta věcí je tu jiných než v Česku – například můj všední den.

Jak probíhá můj den v Texasu?
Když nemám ranní trénink, vstávám ráno okolo půl osmé, což je o dost později než v Česku. Nasnídám se a připravím se do školy. Většinou jezdím autobusem, na který odcházím v 8:15. Autobus vyzvedává všechny děti ze stejného sousedství na jednom místě a potom jedeme přímo do školy, bez zastávek.

Ve škole mám každý den sedm vyučovacích hodin – od 8:55 do 16:30. Každý den mám stejné předměty ve stejný čas a každou hodinu s jinými lidmi. Začínáme angličtinou, po které máme asi pětiminutovou přestávku, a pak jdu na němčinu. Po němčině zůstáváme ještě asi půl hodiny ve stejné třídě na takzvaný Coug Time. Během něj se můžeme připravovat na testy, které ten den máme, nebo dělat domácí úkoly.

Třetí hodinu mám taneční trénink. Když byla fotbalová nebo soutěžní sezóna, často jsme měly i ranní nebo odpolední trénink, ale teď už máme jen jeden denně.
Po tréninku jdu na oběd – mohu si vybrat ze čtyř jídel, ale ta jsou většinou drahá a ne moc dobrá, takže si oběd většinou nosím z domova. Potom mě čekají další čtyři hodiny: algebra, chemie, divadlo a U.S. Government. Za mě je U.S. Government jeden z nejzajímavějších předmětů, které mám – je zajímavé učit se o fungování USA a o věcech, které se právě dějí ve světě.

Škola končí v 16:30 a potom jedu buď domů autobusem, nebo jdu někam s kamarády. Když jdu rovnou domů, večeříme většinou okolo šesté. Buď vaří moje hostitelská rodina, nebo jdeme na večeři do nějaké restaurace, což Američané dělají velmi často. Poté se ještě učím a dělám domácí úkoly, protože jich tu dostáváme opravdu hodně. Nakonec jdu spát docela brzy.

Takto tedy vypadá můj všední den v Texasu. Samozřejmě se každý den od sebe trochu liší, ale tohle je takový standard.

Marie Nehasilová

Obaly od vajec, neatraktivní to věc! 

ekologie

Představte si, že máte hlad a jediné co máte v ledničce jsou vejce. Tři, čtyři to je jedno. Míchaná nebo volské oko poslouží jako super sváča nabitá bílkovinami ale co teď s obalem? Je to papír, karton nebo nějaká podivná směsice plastu, skla a listí? 

Pokud si to chcete vygooglit, nezadávejte do vyhledávače “Z čeho se skládá obal od vajec?”. Vyhodí vám to složení skořápky…

Pokud se to chcete dozvědět teď a tady pokračujte v tom co právě děláte. :-) 

Obal od vajec stejně tak jako rulička od toaletního papíru je vytvořena z již recyklovaného papíru. Když tento typ výrobku obsahuje tzv. voděodolná klížidla (výplňové látky, například škrob) je těžce rozložitelný. Jestli výrobek obsahuje klížidla poznáme velice jednoduše. Necháme ho chvíli ve vodě a pokud se rozpustí je bez nich. 

Nové obaly se dnes většinou vyrábí bez klížidel a to například rozmočením starých kusů. Proto můžeme obaly od vajec či ruličky, které už jsou recyklované, házet znova do modrých kontejnerů. 

A pokud by vás zajímaly skořápky…tak ty do bioodpadu či na kompost. 

A na závěr 2 tipy na fajnové účty o přírodě a ekologii na Instagramu! 

https://www.instagram.com/shluk.bunek?igsh=enNocmxjMWJ2bDNl

@shluk.bunek - Rozárie Haškovcová 

• otevírá témata jako fast fashion, slow fashion, mikro plasty 

• točí jasná, rychlá, stručná reels 

• můžete se přidat do kanálu “(eko) příležitosti” kam posílá zajímavé akce

• studentka politologie a mezinárodních vztahů 

https://www.instagram.com/eliskaviravova?igsh=cGc5bGZibXZjeXpx

@eliskaviravova - Eliška Víravová 

• poznává přírodu a zajímá se o ochranu životního prostředí 

• na profilu najdete i cestovatelské tipy 

• také točí jasná, rychlá, stručná reels 

• se sestrou získala cenu Josefa Vavrouška - Ekozásek roku 2019 za točení videí o životním prostředí 

AN

33 valčíkových variací se špetkou baletu aneb taneční večer bez tance.

návštěva koncertu

Byl pozdní jarní večer, dvanáctý duben. Dvanáctý duben byl překrásné hudby čas. Odpusťte, ale nenapadlo mě, jak jinak bych mohla jednoduše tento den definovat. Jak už z názvu vyplývá, jednalo se opět o nádherný kulturní večer plný melodií z období romantismu a tudíž jsme opět měli možnost utéct od reality do svých vymyšlených světů. Jelikož už je duben, začíná být teplo a umělecká vystoupení, koncerty a představení se co nevidět přesunou spíše ven, chýlí se ke konci i naše oblíbená sezóna klavírních recitálů. V květnu si pro nás Rudolfinum připravuje ještě mnoho koncertů a především největší hudební akci Pražské Jaro, o kterém zde určitě také ještě uslyšíte, ovšem poslední klavírní koncert se udál právě v sobotu, a tak se tedy pojďme ještě jednou poohlédnout za tímto magickým zážitkem. 

   Nastupuji do vlaku a mířím opět na jedno z mých nejoblíbenějších míst. Z okna sleduji ubíhající krajinu a širokou Vltavu, jejíž hladina je však klidná. Vlak projíždí kolem mohutných skla a podél stromů a já se nedivím vášni, kterou měl Antonín Dvořák k vlakům. Konečně už se prodlužují dny. Venku byl ještě teplo a slunce svými podvečerními paprsky ozařovalo střechy budov. Bylo krásně. Ještě krásnější byla naše oblíbená novorenesanční budova právě při západu slunce. Atmosféra byla při vstupu do Rudolfina opět velmi příjemná. Všude se procházelo plno nádherně oblečených lidí, Dvořákova síň mě, jako vždy, přinutila zatajit dech a kochat se její krásou a úžasné černé křídlo již stálo na svém místě. Jakmile se lidé začali shromažďovat v sále a světla pomalu zhasínala, byl čas se konečně odpoutat od chaosu a reality a nechat se unášet po vlnách kouzelné hudby. 

   Sál ztichl a dveře se otevřely. Poslední klavírní recitál v této sezóně patřil jednomu z našich předních klavíristů Igoru Andraševu. Umělci, jež má za sebou nespočet úspěšných koncertů a jehož repertoár je opravdu velice rozmanitý. Od Händela, přes Beethovena, Čajkovského až po Ježka. Právě v tento večer byla na programu jedna z nejtěžších skladeb od Georga Friedricha Händela - Suita č. 5 a dále následovaly doslova taneční melodie. V druhé polovině jsme se těšili na výběr skladeb z baletu Popelka od Sergeje Prokofjeva a následovalo 33 variací na valčík Antona Diabelliho op. 120. Myslím, že na vyzdvihnutí a jakéhosi přivítání jara, nemohl být zvolen lepší výběr.

   Jakmile dozněla Suita, která nás mimo jiné příjemně uvedla do světa klasické hudby, ozvaly se z klavíru známé tóny. Jednalo se o melodie z baletu Popelka, které jsou nám známé spíše v orchestrálním provedení. Bylo úžasné slyšet, jak jednotlivé tóny, které v orchestru většinou neslyšíme, z lehkostí vycházely z klavíru. Člověk si opravdu mohl vychutnat každý tón, každou notu a celou dobu měl pocit, že se vznáší. Skoro bych řekla, že tyto skladby podané právě v klavírním provedení mi připomínaly baletní hudbu mnohem více. Takových skladeb nás čekalo několik. Klavírista si neuvěřitelně dokázal hrát s každou melodií, přímo po klaviatuře tancoval a vytvářel barevný obraz všech tónů. Po Popelce následovalo něco, co už ladné baletní pohyby vůbec nepřipomínalo. Přesto se večer stále držel v duchu tanečních kroků. Co by to bylo za závěrečný koncert bez Beethovena. Neexistuje snad jediná Beethovenova skladba, která by nebyla plná kontrastů, dynamiky, ale zároveň lehkosti. Čekalo nás rovnou 33 variací na valčík Antona Diabelliho. 

   Anton Diabelli byl rakouský hudební vydavatel a skladatel. Když roku 1819 vyzval několik slavných skladatelů, mezi nimiž byl právě i Beethoven, aby přispěli jednou variací do sbírky na jeho vlastní valčíkové téma, Beethoven zpočátku odmítl. Místo toho začal psát svou vlastní sbírku 33 variací na Diabelliho valčík, které se tak staly jednou z jeho posledních rozsáhlých sbírek pro sólový klavír. Dodnes jsou jeho variace jedním z vrcholných děl Ludwiga van Beethovena a to právě svou rozmanitostí co se týká stylů. Beethoven se nechal unášet obdobím baroka, například v předposlední variaci nesoucí název - Fuga Allegro. Ovšem také zde můžeme zaslechnout několik tónů, inspirovaných z Mozartovy operní tvorby nebo naopak mnoho melodií z období raného romantismu, ke kterému je dnes Beethoven přiřazován. Zkrátka jedná se velkou škálu hudebních stylů napříč jednotlivými dekádami a zároveň o velmi náročné skladby.

   Klavírista hrál neuvěřitelně. Nerozumím jenom jedné věci, jak si všech 33 podobných, byť rozdílných variací dokázal zapamatovat. Bylo dechberoucí sledovat každý jeho pohyb a jeho samotný únik od reality, který při hře, jak později zmínil, také prožívá. I pro nás, jakožto posluchače, bylo občas náročné orientovat se v tom, jakou variaci klavírista právě hraje, ale i přesto to bylo opět dechberoucí a něco trochu jiného, než obvykle. Když dozněla poslední variace, která se nesla v tempu Menuetu, ovšem s dynamickým koncem a jejíž poslední tóny udělaly pomyslnou tečku za klavírními recitály této sezóny, následovalo, vždy moje oblíbené, třísekundové ticho a potom ohromný potlesk. Atmosféra už nemohla být lepší a nejspíše si to uvědomovali i ostatní v sále. Klavírista předvedl excelentní výkon a dlouhé minuty trvající potlesk byl samozřejmě na místě. 

   Byl to nádherný večer, který nás opět nabil energií a radostí ze života, protože hudba je právě tou jednou cestou do fantazie. Noční Prahu osvětlovalo stovky drobných světel a bylo úžasné sledovat jak město i v takto pozdních hodinách žije. Vycházím z Rudolfina a naproti mně stojí socha Antonína Dvořáka vzhlížejícího k budově. Uvědomuji si jak moc pyšní bychom měli být, že jsme měli takové velikány, kteří udělali z hudby lék. Venku je teplo a svěží jarní vítr nás pomalu vrací zpět do reálného světa. Tak zase někdy příště při dalším klavírním zážitku v Rudolfinu. 

Barbora Dvořáková