Dvořan číslo 27!

Dnes si můžete počíst zamyšlení s názvem Už přestaňme snít a otevřeme oči a poté krátkou báseň Popel.

Už přestaňme snít a otevřeme oči

zamyšlení

S příchodem jara jsem vždycky měla pocit, že přichází i něco nového. Něco, na co se člověk nemohl připravit, protože nevěděl, co to bude, ale mohl se na to alespoň těšit. Už od malička miluji ten pocit, když poprvé otevřete okno a ovane vás lehký jarní vítr. Když poprvé ucítíte vůni kvetoucích stromů nebo si konečně otevřete knížku někde na louce nebo na lavičce. A když se začne smrákat, vychutnáváte si líbezný zpěv ptáků, který trvá dlouho do noci, a s ránem vás místo nekonečné tmy budí první jarní paprsky. Probouzíte se ze sna a chcete žít naplno. Je to krásný pocit, jenže teď bych naopak v tom snu spíše zůstala. V dnešní uspěchané době by naopak jaro mohlo člověku ještě přitížit. 

   Do doby, kdy bylo sychravo, šero a slunce svítilo jen proto, abychom přes den viděli, byl každý schopen trávit dlouhé dny ve škole, v práci a vlastně ani moc nepřemýšlet nad tím, kam vyrazí, až práce skončí. Je zvláštní, jak nás počasí dokáže tak moc ovlivnit. V tuto dobu dny docela utíkaly a byly všechny svým způsobem stejné. Teď ale přišlo jaro a já místo toho, abych čerpala energii ze slunce, jako to dělají rostliny, sedím v lavici a snažím se z otevřeného okna alespoň trochu vnímat zpěv malých létavých tvorečků. Okna jsou pro nás mřížemi a čas před námi utíká a posmívá se každému, kdo nemůže ven. Jaro je utrpení, ale krásné. Ovšem vidí to někdo podobně? 

   Už dlouho vnímám skutečnost, že je na naší zemi čím dál méně vděčných lidí. Nechtěla jsem si to připustit, protože přece není možné, aby si tolik lidí neuvědomovalo, jak vděční mohou být za to, že jsou na světě a mohou být jeho součástí. Bohužel, naopak čím dál více přibývá těch, kteří si myslí, že jednou svět bude patřit jim. Jsou k sobě hrubí, jeden se snaží předběhnout toho druhého a každému jde jen o svoji kariéru. Ano, kariéra, slovo, které v poslední době také slyším z každého rohu. Jako by to byla věc, bez které člověk nemůže žít plnohodnotný život. Jako by to bylo něco, bez čeho budete navždy zapomenuti a nikdo si na vás už nikdy nevzpomene. Přitom dnes přece vzpomínáme na řadu spisovatelů, malířů, skladatelů nebo jiných, v této době již velice známých lidí, přestože většina z nich byla ve své době také nedostatečně oceňována anebo společností odmítána. Opravdu se časy tak moc změnily? Proč v jednom z uplynulých století žilo tolik výjimečných osobností, které se slavnými staly až po své smrti, a dnes si čím dál více, zejména mladších lidí, myslí, že již svého vrcholu slávy dosáhli? Vždy mě překvapuje, kolik koncertů nebo oper složili hudební skladatelé ve svých mladých letech. Jak geniální musel někdo být, aby ve dvaceti letech napsal román nebo básnickou sbírku, již budou lidé číst ještě několik set let, nebo jak malíři dokázali zastavit čas, aby během roku namalovali stovky profesionálních děl. Vždy to pro mě bylo, je a asi i zůstane záhadou. Ale koho si budou pamatovat naši potomci za dalších několik set let, když se čím dál méně lidí nechce celoživotně vzdělávat?

   Nerada bych, aby to vyznělo, že žijeme ve špatné době plné špatných lidí a na špatném místě. Pro každého je pohled na svět jiný, protože zázemí a podmínky pro život, které bychom chtěli mít, jsou na nás. Každý si své bezpečné místo musí vytvořit sám. Stále však máme kolem sebe nespočet lidí, kteří nám dokáží v životě pomoct. Lidi, kteří si sami umí vážit svého života. Jen když se nad tím zamyslím, musím uznat, že je zde opravdu méně těch, kteří by byli skromní a dokázali o sobě mluvit přirozeně, bez přidaných “schopností”, hodnot nebo bez povyšování se. Možná, že se pletu a všechny tyto vlastnosti jsou v dnešní době potřeba k probojování se za nějakým uznáním, ovšem pokud to tak opravdu je, je to docela smutné, nemyslíte? 

   Zamysleme se nad tím, jestli opravdu chceme, aby lidé, kteří berou život jako samozřejmost, práci jako zbytečnost, neustálé vzdělávání se, které je mimochodem nedílnou součástí k vytvoření si zdravého pohledu na svět, jako ztrátu času, byli ve společnosti vždy více uznáváni a viděni než ti, kteří si všechny tyto životní hodnoty uvědomují, jsou vzdělaní, ale bohužel si také myslí, že se se svou osobností nikdy nedočkají stejného uznání, protože jim jejich svědomí neumožňuje snižovat se na jejich úroveň. Tihle lidé jsou přitom vždy nejvíce odolní vůči všem nástrahám a životním překážkám. Tak se snažme chovat tak, jak to nejlépe dokážeme, přestaňme snít a užívejme si jaro, které nám příroda poskytla, protože jen kvůli tomu, abychom byli lepší než někdo jiný nebo potřebovali dostávat jedno ocenění za druhým, si přece nenecháme utéct sluníčko, které mě osobně vrací zpátky, do tenkrát ještě bezstarostného dětství. 

B. Dvořáková

Popel

báseň

Jsme jako oheň,

který někdo zapálí.

Chvíli potřebujeme od sirky pomoci,

ale pak se cítíme všemocní.

Chceme jenom hořet,

všechno podpálit.

Být viděni,

neskončit v zapomnění.

Až nám dojde kyslík,

až budeme utopeni.

Někým bezprostředně zavražděni,

nebo ve svých slzách z vosku polapeni.

Chceme plynout,

volně dýchat,

nevadí nám po ostatních šlapat.

Do té doby,

než si uvědomíme,

že vlastní svět tímto zapálíme.