Dvořan číslo 23!

Dnes si můžete přečíst o vzpomínce na koncert!

Večer plný sonát a měsíčního svitu 

Občas nejsem schopná zaregistrovat, jaký den je. Občas se také stane, že když se konečně dočkám víkendu, věnuji celé ty dva volné dny škole a učení. Ovšem občas se na víkend těším již celý týden. Je to většinou, když vím, že budu moci spát nebo se věnovat klavíru. Ten pocit, když v pátek odpoledne člověk konečně dorazí domů a může dělat něco, co ho naplňuje, je k nezaplacení. Nevím sice, kolik lidí prožívá stejnou situaci, ale vím, že minulý týden se na víkend, stejně jako já, těšilo ještě několik mých spolužáků. 

A to jsme ještě netušili, co vše nás čeká…

   Byl krásný sobotní podvečer uprostřed února. Sníh, který nás poprvé překvapil svou přítomností dva dny nazpět, stále obklopoval ulice a chodníky a zima, o které jsme si mysleli, že je na ústupu, nám tuto představu nezrealizovala a stále se zmocňovala všeho kolem. Počasí bylo zkrátka ponuré, obloha zatažená a člověk by za normálních okolností nejraději zůstal doma. Vešla jsem na nádraží, nikde nikdo nebyl a v prázdné hale jsem slyšela jenom vlastní kroky. Když se však po chvíli konečně ukázali moji přátelé, oddychla jsem si, že jsme se nakonec všichni sešli a můžeme se konečně vydat na cestu. Naším sobotním večerním programem byla návštěva pražského Rudolfina, ve kterém se konal klavírní koncert německého klavíristy Martina Helmchena. Slavnostně oblečení jsme seděli ve vlaku a plní očekávání se těšili na kouzelný zážitek. 

   Zima a chlad nás po výstupu z vyhřátého vlaku vrátily zpět do uspěchané reality, a tak jsme svižně vyrazili do centra Prahy. Večerní Praha je za jiných okolností nádherná. Všechna ta různá světla, zajímavé obchůdky a ruch velkoměsta nutí člověka zastavit se a porozhlédnout se, ovšem to by nesměl být utlačován ohromnými davy cizinců, kteří se nedívají na cestu a vrážejí do ostatních kolemjdoucích. Rychle jsme se tak vymotali ze Staroměstského náměstí a zvolili cestu vedoucí přes klidnější uličky. Obešli jsme celkem velký kus Prahy, když jsme konečně zahlédli budovu Filozofické fakulty a věděli, že jsme skoro v cíli. Najednou se před námi objevila dechberoucí novorenesanční stavba, naše těšení bylo čím dál větší, byli jsme na místě. 

   Kdykoliv se naskytne možnost navštívit Rudolfinum, těším se už jen na jeho samotný prostor. Nevím, čím to je, ale pociťuji tam vždy nádhernou, ale zároveň tajemnou atmosféru. Už samotné schody, jež vedou ke vchodu do budovy, probouzí v člověku slavnostní pocit. Možná je to tím, že tyto staré budovy tu stály desítky let před námi, zažily několik historických událostí a o to více jsou v dnešní době plné moderních staveb vzácnější.

     Hned, jak jsme vešli, nás přivítalo příjemné teplo a byli jsme rádi, že jsme v pořádku dorazili. Měli jsme dostatek času si vše prohlédnout a potom už nás čekal samotný koncert. Pokaždé, když překročím práh Dvořákovy síně, mám pocit, že se čas na chvíli zastavil a jediné, co člověk musí v tu chvíli udělat, je sledovat všechnu tu krásu kolem. Nádherně zdobený strop s velkým lustrem, mohutné sloupy, ale to, co mě vždy uchvátí nejvíce, je nádherné černé křídlo značky Steinway&Sons, které stojí uprostřed podia a trpělivě čeká na svého klavíristu. Stejně jako piano i my všichni jsme nedočkavě čekali, až se otevřou dveře a začne koncert. 

  Dveře se otevřely a za hlasitého potlesku se na jevišti objevil slavný klavírista. V první části koncertu nás čekaly dvě sonáty. Jedna od německého skladatele Franze Schuberta a druhá od slavného skladatele Ludwiga van Beethovena, známá také jako ,,Měsíční svit”. Klavírista Martin Helmchen zahájil svůj recitál Shubertovou sonátou F moll D 625, která je jednou ze slavných sonát z období jeho počáteční tvorby. Po celém sále se rozléhala nádherná melodie a člověka unášela do jiného světa. Franz Schubert žil a skládal v období romantismu, tudíž se jedná o skladby, jež jsou plné magických tónů. O skladateli se ví, že jeho tvorba byla v té době poněkud specifická a odlišovala se od ostatních děl slavných skladatelů. V jeho sonátách se můžeme ponořit do snů, ovšem ze snění nás dokáží vytrhnout dynamické pasáže, kterými jsou sonáty prokládány. Tři úchvatné věty, kdy poslední věta zakončuje velkolepým finále celou sonátu, a my tak můžeme zaslechnout tóny, které jsou podobné Chopinově nebo Lisztově tvorbě. To vše jsme měli možnost slyšet. První sonáta nás naladila na tu další. Předtím jsme si ještě vyslechli moderní skladbu z období 60. let. Poté už následoval okamžik, na který jsme všichni netrpělivě čekali. 

   Jakmile se z piana ozvaly první takty nejslavnější Beethovenovy měsíční sonáty, propadli jsme se okamžitě do jiného světa. Tato sonáta o třech větách člověka provede kolem řeky, na níž dopadá svit měsíce. Alespoň tak si to vždy představuji. První věta, známá také jako Adagio Sostenuto, je pomalá. Celou dobu je člověk unášen na vlnách arpeggií, která jsou konstantně hraná v pianissimu, tedy velmi potichu. Klavírista ji hrál tak jemně a tichounce, ale zároveň tak, že byly slyšet všechny tóny. Práce s dynamikou je náročná a vždy ji na všech umělcích obdivuji. Bylo to tak nádherné. Po skončení první věty nás čekala věta druhá - Allegretto. Druhá věta je takovou světlou chvilkou mezi první a třetí větou. V té první se člověk procházel kolem řeky za svitu měsíce. V té druhé nachází lávku přes řeku a vkročí na ni. Vše je najednou krásné a veselé. Ovšem krásné věci vždy rychle utečou a nastává dlouhá temná noc. V tu chvíli se lávka pod človíčkem propadne a společně s ním se propadá do hluboké rozbouřené řeky. To je třetí a poslední věta měsíční sonáty. Třetí věta je nejdynamičtější. Pomalá arpeggia v první větě se propojují s energií a rychlostí druhé věty a tvoří velký dynamický celek plný síly a doslova dechberoucího zážitku. Zkrátka osm minut plných tónů připomínajících silnou bouři a vlnobití. Ještě větší atmosféru tomu dodal klavírista svým stylem přednesu. Slyšela jsem tuto sonátu poprvé naživo od profesionálního hudebníka. Stylem, kterým hrál, nás všechny ohromil. V některých pasážích se prudce ztišil, aby další pasáž zněla ještě hlasitěji. Bylo to neskutečné. Jakmile se z klavíru ozvaly poslední dva hlasité akordy, propukl snad ještě silnější potlesk. Následovala přestávka.

   Stáli jsme a nebyli schopni mluvit. Ještě před několika chvílemi jsme nebyli ani schopni dýchat. Chvíli jsme jen tak s údivem civěli na sebe a začali rozebírat průběh první části koncertu. Stále nerozumím tomu, jak někdo může být schopný zahrát tak kouzelně Schubertovu sonátu, která i samotného klavíristu dostane do jiného světa, a poté se ihned po hlavě vrhnout do noční můry s bouřlivou měsíční sonátou. Jestli jste někdy měli pocit, že z celé té skladby jde strach, myslím, že jste nebyli sami. Když si totiž člověk představí třicetiletého Beethovena, který byl již ve věku, kdy přicházel o svůj sluch, ale přesto všechny ty tóny, které ho skličovaly, dokázal dostat na papír. Když si představíte, že to, co jste právě slyšeli na tom koncertě, byly původně zvuky, které slyšel ve své mysli jen sám skladatel a které ho přiváděly k šílenství, je to zkrátka představa nahánějící husí kůži. 

   Přestávka uběhla a nás čekala druhá část koncertu. Líbilo se mi, že byla opět věnovaná Schubertovi. Další sonáta, která nás znovu zavede daleko do fantazie a budeme mít tak možnost zklidnit naši mysl. Druhá část byla opravdu nádherná. Tentokrát se jednalo o Schubertovu sonátu D dur D 850. Mám ji ještě radši než tu v F moll. Možná je to tím, že byla více taková zpěvná a veselá. Po celou dobu ji klavírista hrál s energií a opět mi některé pasáže připomínaly Chopinův styl. Obzvlášť poslední věta - Rondo, v Rondu se vždy opakuje několik pasáží. I zde se opakovaly ty nejkrásnější tóny a opět bylo obecenstvo uneseno krásou a libozvučnými melodiemi. Ozvalo se posledních pár taktů a byl konec. Všichni tleskali tak silně, že se klavírista rozhodl pro přídavek. Nikdo z nás nečekal, že nás čeká ještě jeden silný zážitek. Martin Helmchen sám představil, co bude hrát, a když zmínil jméno slavného skladatele Franze Liszta, který je považován za nejslavnějšího klavíristu 19. století a jeho tvorba je opravdu nepřekonatelná, byla jsem v šoku. Nikdo z nás nebyl připraven na jednu z jeho nejznámějších skladeb - La campanella. V dnešní době se bohužel stal z této skladby spíše trend. Na internetu lze dohledat nespočet videí s lidmi, jež tuto skladbu hrají a považují ji za nejtěžší dílo. Pravdou je, že skladba rozhodně náročná je, ovšem náročná je také práce se zvukem a zahrát ji dobře umí málokdo. Přestože už někomu může přijít ohraná a nezajímavá, pokud ji někdo umí podat tak dobře, jako ji podal Helmchen, nebude mít člověk slov. 

   Seděli jsme a se zatajeným dechem sledovali a poslouchali jednu z nejkrásnějších skladeb. Nikdo nečekal, že součástí přídavků bude i tato skladba. Nejvíce dynamický je konec, na který jsem se tešila nejvíce. Klavírista ho zahrál tak úžasně a s takovou silou, že jsem nebyla schopná dělat cokoli jiného, než jen zavřít oči a poslouchat. Přišlo mi úsměvné, jak byl program sestavený tak, aby se po bouřlivých skladbách vždy diváci uklidnili klidnými Schubertovými sonátami a takhle se to pořád střídalo. Po každém přídavku se spustil ohromný potlesk ve stoje. Poslední skladbou, kterou byl koncert zakončený, bylo preludium B dur od J. S. Bacha. Zklidnili jsme svou mysl a spokojeně a naplněni všemožnými melodiemi jsme se zaposlouchali do posledních tónů večera. Byl to nádherný pocit a opravdu jsem cítila, že se čas zase na chvíli zastavil. 

   Po dlouhém potlesku jsme se rozloučili s Rudolfinem a vydali se na cestu zpátky domů. Ještě dlouho jsem si broukala všechny ty skladby a velmi mě potěšilo, že i moji přátelé byli s koncertem spokojeni, a mohli jsme tak všichni vzájemně sdílet svoje pocity. 

   Spěchali jsme sice na vlak, ale zároveň v nás panoval jakýsi klid a spokojenost. Ulice se vylidnily, počasí se umírnilo a noční Praha svítila kouzelnými světélky. Na cestě zpět jsem se podívala z okna vlaku. Obloha byla jasná a na nebi zářil nádherný Měsíc, jehož svit se odrážel na střechách budov. Vzpomněla jsem si na řeku a znovu utekla do toho světa plného tónů a melodií, jež dávají dohromady dechberoucí hudbu, na kterou by se nemělo zapomínat. 

Barbora Dvořáková