Dvořan číslo 22!

Proběhlo vyhlášení Oscarů, tak tu pro vás máme shrnutí. K tomu naše šéfredaktorka odjela do Německa a už sepsala první dojmy. Tak neváhejte a přečtěte si Dvořana!

Pod pokličkou Erasmu

Studijní pobyt, tipy, Německo

Na začátku jarních prázdnin jsem odjela na tříměsíční studijní pobyt v Německu, první týden je za mnou a jsem tu, abych se vám pokusila přiblížit, jak takový začátek pobytu vypadá. Příležitosti vycestovat jsou v dnešní době časté a já jsem si jistá, že mnohé studenty naší školy obdobná cesta čeká nebo o ní alespoň uvažují. Pojďme se ale podívat na věci, které mě překvapily, které jsem nečekala a které bych chtěla vědět předem.

Bod číslo jedna je určitě vyptat se těch, kteří už na pobytech byli. Já měla štěstí, že jsem druhým studentem naší školy na gymnáziu v německém Rottweilu, a dokonce i druhým studentem u své hostitelské rodiny. Pokud vás pobyt čeká nebo o něm uvažujete, ptejte se na cokoliv, žádná otázka není hloupá a čím lépe se v Česku připravíte, tím jednodušší pro vás cesta bude.

Pokračovala bych asi takzvanou "jazykovou bariérou" a problémy s komunikací. Vždyť jedu do Německa, ale učebnici němčiny mám pro úroveň A2, já to nezvládnu... Vůbec. Vzhledem k tomu, že rodina má zrovna návštěvu z druhé strany Německa jsem se již setkala se dvěma nářečími a ani ta nejsou problém. Adaptovat se na jazyk mi trvalo tak den, dva, ale všichni jsou moc milí, nemají problém cokoliv zopakovat, mluví na mě pomalu, a když je nejhůř, všechno jistí angličtina. Naopak jsem se za ten týden přesvědčila o tom, že svoji němčinu podceňuji.

Mým největším strachem bylo nové prostředí a lidé. V Česku jsem běžně otevřená, ale v cizím prostředí mám strach kohokoliv oslovit či začít komunikaci, což nezní úplně nejlépe, když jedu na tři měsíce někam, kde je nové úplně všechno... Až na to, že vůbec. Rodina mě vřele přivítala, začlenila mě do domácnosti a nedala mi jediný důvod cítit se tu cizí. Ve škole jsem se hned první den seznámila s pár lidmi, kteří mi pomáhají a věnují se mi, překládají mi některá slovíčka v hodinách a seznamují mě s fungováním školy. Jsem tu trošku takovou turistickou atrakcí. Mnoho Němců netuší, jak to ve skutečnosti v Česku vypadá, a pak jsou překvapení, že umím anglicky, nebo naopak něco málo vědí a nadšeně mi vypráví, že mají kamaráda z Česka, který hodně pije pivo. Ach, ty stereotypy...

Pokud bych měla najít něco, na co jsem nebyla připravená, tak jsou to určitě první dva dny. Byl víkend a já jsem nemusela do německé školy, neměla jsem zatím ani práci do české školy a měla jsem zkrátka spoustu volného času, což byla chyba. Volný čas, ve kterém se věnujete svým koníčkům, jdete se projít, čtete si knížku, povídáte s rodinou je super, ale já jsem ho měla tolik, že byl čas i na prokrastinaci. Když jsem neměla co dělat, chybělo mi Česko, chyběla mi rodina, přátelé, přítel a domácí mazlíčci a akorát jsem končila v slzách. Teď už si na to dávám pozor, snažím se hledat si program, nescrollovat tolik reels (ehm, ehm, nepovedlo se) a místo toho poznávat okolí, vyšplhat se na kopec, mrknout do kapličky, hrát s rodinou kostky či karty, povídat o politice, školství, historii... Je toho tolik, co najednou můžu, zůstává mi čas pro sebe, který hodlám investovat nejen do doplňování české školy, ale i sama do sebe. Protože o tom to je, jsem v Německu na německé škole, splnilo se mi něco, co jsem chtěla už přes 8 let, tak to hodlám pořádně využít, protože 3 měsíce mohou znít jako dlouhá doba, ale než se člověk naděje, první týden už je pryč.

Pokud máte možnost vycestovat, chopte se jí a už nepusťte, protože už teď vím, že jeden týden mi dal neuvěřitelné zážitky a zkušenosti a nemůžu se dočkat, co přinese těch dalších dvanáct, co mě tu čeká.

Sáblová V.

Ať žije nezávislý film! Anora je filmem roku

filmy, kultura, Academy Awards

Rok se s rokem sešel a zase tu máme Oscary, tentokrát již 97. ročník, konaly se v noci 3. března, jako vždy v Los Angeles v Dolby Theatre. Celý přenos mě mile překvapil, měla jsem strach, že se to předchozímu ročníku nevyrovná, a neříkám, že vyrovnal, ale minimálně nezaostal a pěkně se na to koukalo. Přenosem provázel komik a moderátor Conan O'Brien, který potěšil. Celý večer připomenul spoustu filmových legend jako Kill Bill, bondovky, ale i nedávno zesnulého Gena Hackmana (Francouzská spojka) a přišel i Mick Jagger.

Anora

Snímek z nezávislé produkce vypráví příběh sexuální pracovnice Anory, která preferuje oslovení Ani a seznámí se s mladým ruským oligarchou Ivanem. Ani začne mít pocit, že on by mohl být její princ na bílém koni, a tím pádem začátek její pohádky. Anora je rozdělena na tři části, ta první je plná peprných scén a drog, druhá část přeskočí do zábavné situační komedie, třetí do sociálního dramatu. Právě spojení tří žánrů dodává Anoře kouzlo, Baker (The Florida Project) skvěle balancuje mezi mainstreamem a festivalovým filmem, takže má šanci oslovit širší publikum. Vše podtrhává herecký výkon skvělé Mikey Madison (Tenkrát v Hollywoodu, Vřískot). Za mě je to film, který bych doporučila vyššímu gymplu, nižší ať si radši chvíli počká.

Vítězství: Nejlepší původní scénář, střih, režie, herečka v hlavní roli, nejlepší film. Většinu těch ocenění shrábl režisér Sean Baker, který si to sám napsal a sestříhal.

Duna 2 (Dune: Part Two)

Navazuje na první Dunu, opět se vracíme na Arrakis a Paul se stává prorokem, jenž ukazuje směr, napětí a akce stoupá. Oproti prvnímu dílu je tato Duna opravdu akčnější a ještě monumentálnější, takže bych řekla, že se tak otevírá ještě většímu spektru publika. Co k tomu říct, já milovala už první část a ta druhá je snad ještě lepší a IMAX byl proto nutnost. Hans Zimmer byl taky snad ještě lepší, i přesto ale nezískal ani nominaci, protože překročil povolené procentuální zastoupení stejných hudebních motivů z prvního filmu ve druhém (pravidlo Akademie). Co dost fanoušků ale jistě ranilo, je fakt, že Denis Villeneuve neobdržel ani nominaci za svou skvostnou režii.

Vítězství: Nejlepší zvuk, vizuální efekty

Opravdová bolest (A Real Pain)

Dva bratranci se vydají do Polska uctít památku jejich babičky. Čeká je tedy výprava do období druhé světové války, tím je myšlena výprava po historických památkách včetně třeba koncentračního tábora. Film je hořká komedie, která sice nepatří mezi ty, u nichž se budete za břicho popadat, přesto ale dokáže zasáhnout i pobavit. Z velké části dílo stojí na hereckém výkonu Kierana Culkina (ano, je to brácha Kevina ze Sám doma), a přestože Opravdová bolest proměnila jen jednu nominaci, stalo se tak určitě zaslouženě, protože Oscara nezískal nikdo jiný než právě Kieran Culkin za vedlejší roli.

Kočičí odysea (Flow)

Zdá se, že je konec světa, nikde lidé, jen zvířata a zaplavená krajina. Hlavní hrdinka kočka se plaví s dalšími zvířátky, jako jsou pes či kapybara, vstříc dobrodružství, ale i boji o život. Roztomilá animace, zajímavé zpracování, pěkný příběh, to vše dá dohromady krásný film, jenž osloví děti, dospělé, ale i náročnější diváky. Jestli si chcete odpočinout, vypnout a uklidnit se, je to film právě pro vás. Tento filmeček proměnil jednu ze dvou nominací, nepřekvapivě tu za nejlepší animák. Proč filmeček? Obstál i mezi produkcemi jako DreamWorks a je to úplně první plešoun pro Lotyšsko a podle mě určitě zaslouženě.

Nejlepším krátkometrážním animákem se stal íránský film Ve stínu cypřišů, tvůrci se v děkovné řeči soustředili hlavně na režim v jejich zemi, což nemálo hostům zatřáslo s emocemi.

Gladiátor II

Měl pouze jednu nominaci na kostýmy, kterou neproměnil, což se ale vzhledem ke konkurenci dalo čekat. Druhý Gladiátor nepřímo navazuje na toho prvního, jenž sklidil velký úspěch. Tento kousek však úspěchu moc neposbíral. Nechci říct, že ten film byl špatný, ale byl dost ujetý a pocit, který ve mně po zhlédnutí převládal, byla chuť podívat se znova na jedničku a to je, myslím si, trochu málo. Tímto nikoho nechci odrazovat od zhlédnutí, jen upozorňuji, že snímek ztratil tu pravou šťávu a emoce, kterých byla jednička plná.

Další filmy

Vaši pozornost si ale jistě zaslouží i další filmy, jako třeba Konkláve, drama o volbě papeže s úžasným Ralphem Fiennesem (Harry Potter, Schindlerův seznam) v hlavní roli. Film získal sošku za nejlepší adaptovaný scénář.

Čarodějka: Nejlepší kostýmy, výprava

Brutalista: Nejlepší kamera (Viděla jsem jen pár ukázek a ta kamera je fakt krásná.), hudba, herec v hlavní roli (druhý Oscar pro Adriena Brodyho, první byl za Pianistu)

Substance: Horor věnující se strachu ze stárnutí, jenž uhranul už v Cannes si odnesl sošku za make-up.

Nosferatu žádnou nominaci neproměnil, přesto můžeme s hrdostí říct, že mezi nominovanými bylo i české zastoupení, a to za make-up a výpravu.

Ocenění za nejlepší dokument získala Žádná jiná země, politický film natočený ve spolupráci Palestinců a Izraelců. Kategorii nejlepší krátký dokument ovládla Jediná holka v orchestru. Nejlepším krátkometrážním filmem se stal nizozemský snímek Nejsem robot. Nejlepším mezinárodním filmem byl zvolen brazilský snímek Navždy s vámi (I’m still here), nebyla to jediná nominace, kterou tento film měl, protože byl ve výběru i za nejlepší film a nejlepší herečku v hlavní roli (Fernanda Torres). Tento film bude mimochodem promítán příští týden ve středu u nás v Kralupech.

O největší kontroverze se postaral snímek Emilia Pérez, tento francouzský film ve španělštině odehrávající se v Mexiku měl nejvíc nominací, konkrétně 13, proměnil pouze dvě, a to za herečku ve vedlejší roli pro Zoe Saldañu (Avatar, Strážci galaxie) a za originální píseň. Proč je Emilia Pérez tak kontroverzní? Mexičané ji nemají rádi, protože je prý vůči nim xenofobní, LGBTQ+ lidé nesouhlasí s vyobrazením trans osob, které nejspíš působí dost stereotypně. Ani muzikáloví fanoušci nesrší radostí, protože písně nepatří mezi ty, které si budete zpívat ve sprše. Další kontroverze jsou i ohledně hlavní protagonistky Karly Sofíi Gascón, která měla šanci se stát první trans ženou s Oscarem za hlavní ženskou roli, tu však ztratila poté, co vypluly na povrch nenávistné komentáře, které zveřejnila na sociálních sítích.

Oslava filmu se dle mého názoru docela podařila, noc byla plná ulítlých vtipů i dojemných momentů a hlavně filmů. Kdyby takto probíhaly každé Oscary, tak budu asi docela spokojená.

Klára Sitařová