Dvořan číslo 20!

V dnešním čísle vás čeká historie v přírodě, úvaha ze starší generace a příběh!

Co se stane s neprodaným oblečením či starou elektronikou? Jak funguje globální oteplování nebo proč je fajn házet plastové lahve do plastů?

Projekt The Greenhouse Vám všechna tato témata představí a objasní! 

 V první fázi chceme především zjistit, jestli by byl o podobná témata vůbec zájem :) 

Ve zkratce: formou přednášek, workshopů, diskuzí, společných dílen, vaření a dalších aktivit  bych Vám, studentům, studentkám a všem zaměstnancům Dvořákova gymnázia, chtěla nabídnout způsoby jak lze chránit přírodu úplně jednoduše a každý den. Budeme se snažit o pokrytí co největšího množství témat od oblečení přes elektroniku až po po kácení pralesů. 

Většina akcí by byla formou „open event“. Což znamená, že před akcí by byl rozeslán dotazník, a kdo by chtěl, může se přihlásit a přijít. Můžete tedy přijít na jednu přednášku nebo i na tři. Pokud budete chtít, můžeme se společně pokusit vymyslet různé vychytávky přímo k nám do školy. Je to jen a jen na Vás. Zúčastnit se může opravdu kdokoliv, primán i čtvrťák, znalec oboru i nováček.

Pokud by Vás projekt zajímal, prosím zodpovězte krátký dotazník, nezabere déle než pět minut. 

Moc děkuji za Váš čas a budu se těšit! 

Odkaz na dotazník: 

https://forms.gle/59m1TwEEcpSboL5s7

Po škole též visí plakáty s QR kódem. 

Anežka Novotná

Kde se příroda setkává s (ne)zapomenutou historií

Původně tu příroda poskytovala ideální skrýš před zraky válečných nepřátel. Dnes se komplex kvůli lidskému ignorantství vůči vlastní historii znovu noří do hlubin přírody a zapomnění. 

Na českém území se v době druhé světové války nalézalo 38 koncentračních táborů, přitom se mluví o minimu z nich. Jedním z těch téměř zapomenutých míst je komplex koncentračního tábora a ve skalách vybudované továrny v České Kamenici, jen 50 kilometrů vzdálený od Terezína.

Že jde o místo, kde se zastavil čas, nám dojde brzy. “Kdybyste potřebovali na toaletu, venku jsou. Je tam pisoár a kadibudka, dřevěná,” nabízí energický muž ve středních letech před zahájením prohlídky. V budově pokladny nám průvodce nastíní historii celého komplexu. Stavby z 19. století převzali v roce 1942 Němci a roku 1944 sem přesunuli necelou tisícovku vězňů z Dachau, aby vykutali šachty skalními masivy nad sebou chráněné před možným bombardováním. V nich se měly vyrábět letouny a helikoptéry pro Říši.

Nízkorozpočtová amatérská výstava

Zatímco průvodce vypráví, vytahuje z batohu několik zalaminovaných fotek s ručně psanými popisky. Nadšeně komentuje svůj nový nález a omlouvá se, že názvy zatím nezná z paměti. Jeho zápalu lze těžko uniknout. 

Entuziasticky nám představuje komplex chodeb, které dnes slouží jako muzeum. Jen co vstoupíme, ovane nás teplý a trochu zatuchlý vzduch. V labyrintu je stabilní teplota 10 °C a 98% vlhkost. V každé odbočce chodeb představují vystavené kousky trochu jiný aspekt celkového fungování komplexu nebo života vězňů, totálně nasazených a německých továrníků. Na polystyrenových deskách jsou přišpendleny za tu dlouhou dobu už zrezlé kovové předměty, výstřižky z novin a zvýrazňovačem označené texty. Na zalaminovaných fotkách se lesknou kapičky vody. Amatérská výstava postrádá jednotný řád, čímž se vymyká monotónnosti muzejních exhibicí. Zároveň dokazuje nezájem lidí i investorů o toto místo.

Sterilní čistota bývalé továrny obrostlá stromy a keři

Abychom se dostali ke druhému labyrintu, musíme kousek lesem. Za větvemi stromů prokukuje opuštěná budova. Betonové sloupky, jako pozůstatek z hranice areálu, jsou mezi holými šlahouny a větvemi pozorovatelné jen proto, že je zrovna podzim. Vedle cesty zurčí potok a smrkovým lesem šumí vítr.

Najednou se zastavíme a nalevo se vedle nás ve skále objeví veliká kovová vrata. Člověk by si jich těžko nevšiml, a přesto je toho kolem tolik, čemu věnovat pozornost. Náš průvodce vrata odemkne a před námi se otevře obrovská betonová hala. Tohle už není nějaká chodbička vytesaná ve skále. Pískovcové zdi jsou zakryté pod železobetonovou klenbou tvořící strop chodeb. Podlaha je vybetonovaná. Nasadíme si čelovky, protože tady už není žádné osvětlení a ani žádná výstava. Zvuky našich kroků duní obrovským prostorem. Místnosti jsou úplně prázdné. Jediným důkazem svědčícím o jejich smutné minulosti jsou pozůstatky železných kolíků v podlaze, nožičky železo obráběcích strojů. 

Ignorantství a pozvánka pro vandaly

Vstup třetího labyrintu není zamčen řetězem. Tohle dílo je volně přístupné. Vylomenými vraty se dostáváme do tmy a znovu zapínáme čelovky. Při každém kroku se zvedá prach, který v kuželu světla tvoří mléčný opar zahalující okolí. Plechovky, nedopalky, pytlíky od chipsů, papírové krabice. K vysokým stropům, ze kterých rostou malé krápníky, se tyčí posprejované zdi. Tohle bude nejspíš nejnavštěvovanější ze všech tří labyrintů. Bohužel, není to historie, co sem návštěvníky táhne.

Chodby v téhle umělé jeskyni jsou nejdelší. Za války i po ní sloužily jako sklad pohonných hmot. Těmhle chodbám už se po právu dá říkat labyrint. 

Dnes už jsou téměř všechny nádrže pryč. Kvalitní železo je hojně poptávanou surovinou a z prodeje železných plátů o tloušťce 10 milimetrů někdo nejspíš přišel k pěkným penězům. Ziskuchtivě a bez ohledu na historii nebo potenciální užitek komplexu nádrže drze rozřezal a prodal. Zbyly tři poslední “bandasky”, jak jim přezdíval náš průvodce. Nebyly zachovány jako artefakt hodný připomínání. Jsou zkrátka příliš těžko dostupné, a proto bylo výhodnější je nechat ležet ladem. 

Pro místní je návštěva temných a úzkých chodeb pravou výzvou. Někteří možná využívají soukromí prostoru k trávení volného času s energeťákem a chipsy. Někomu poskytují nekonečné zdi pískovcových chodeb prostor ke zdokonalování se ve sprejování. A jiní dokonce vyhodnotili zdejší chodbičky jako ideální prostor k airsoft bitvě. Bílých kuliček se v jedné části jeskyně válí nespočet. 

Za historií sem přichází jen úzký kruh nadšenců. Jediný způsob, jak do zohyzděných chodeb ještě jde nalákat lidi, je cashka v jedné z olejových bandasek. Historie ustoupila zábavě, dobrodružství a tajemnu a pomalu ustupuje i přírodě. 

Kamila Štropová

Aktualita

Můj děda, je mu jednaosmdesát, si pro udržení bystré mysli, jak říká, píše básničky, úvahy, povídky ze života anebo zhudebňuje slavné verše. Prý mu to pomáhá. Svoje vnoučata a okolí inspiruje svými spisovatelskými dovednostmi. V pořadí již třinácté prvotině, jak svá díla nazývá, mne kromě mnoha básní a povídek zaujala také jedna úvaha, která se aktuálně týká násilí mezi mladými lidmi, v dnešní době čím dál mladšími. Tady je:

Ze smrti se udělala zábava.

Dívám se na vnoučata, jak s velkým zaujetím vraždí padouchy v počítačové hře, kterou zrovna objevili. Kliknou, ničema padne, je po něm, problém je vyřešený a postupuje se do dalšího levelu. Řešení je jednoduché, nepohodlného zlosyna se zbavíš tak, že ho zabiješ. A když povraždíš všechny bídáky, jsi vítěz a také mnohonásobný vrah darebáků z virtuálního příběhu. Kvůli postupu na další úroveň se z tebe stalo vraždící monstrum. Klikneš a je po problému, zmáčkneš kohoutek ruční palné zbraně, problém je vyřešen.

Klikneš a padouch je zase živý a můžeš ho znovu zabít a to kolikrát se ti zachce, můžeš si užívat zabíjení, vraždění, likvidování.

Samozřejmě na obrazovce! Neříká se ale: „Škola hrou?“ A neříká se: „Co se v mládí naučíš, později jako když najdeš?“

Jenže v reálu, když „klikneš“, je to nevratné! Tvůrci hrátek s vražděním asi neuvažují v širších souvislostech, chtějí zaujmout a prodat svoji podivnou tvorbu. Dá se namítnout, že od nepaměti existovalo a existuje hodně hraček - pomůcek pro napodobování vraždění. Nikdy však nebyly tak komplexně skutečné jako ty současné virtuální hračky. Přijde mi, s trochou nadsázky, že jsou to dokonalé trenažéry pro výuku bezcitných zabijáků. Chceme to!?

P. S.

Co takhle začít tím, že budeme bojkotovat bojové a jim podobné počítačové hry? A je také k zamyšlení, co všechno, s čím od mládí přicházíme do styku, napomáhá k utváření násilných modelů chování. Třeba i sociální sítě, jejichž obsah bývá často hodně „na hraně“, kde zbabělci anonymně šíří zlomyslnosti, které by si face to face nikdy nedovolili.

M. Průcha a B. Dvořáková

Hluchej pes

„Stejně je hezkej,“ nedal se odbýt první a lehce pohodil hlavou směrem k pomalu zapadajícímu slunci. „Je takovej… upřímnej. Normální. To už dneska moc neni, normální věci.“ Druhý se lehce zaklonil. Zorničky se mu mihotaly ve snaze dobře zaostřit přes umazaná skla brýlí. „Co máš na něm tak hezkýho? To prostě furt nechápu,“ dodal nakonec. 

První chvíli mlčel. Jeho pravačka lenivě zašátrala v kapse flaušáku a ven se vrátila s dvěma trochu pomačkanými papírky. „Není na něm nic speciálního, v tom je hezkej,“ pousmál se, zatímco se pokoušel aspoň trochu srovnat jeden z nich. „Víš, člověk aby se dneska musel pořád na něco soustředit. Nemáš žádnej klid, furt někdo něco chce. Tady nemusíš nic. Nemusíš přemejšlet, co se ti na něm líbí. Nemusíš to hnedka fotit na Instagram. Prostě můžeš jenom zírat a srát na přemejšlení. V tom je hezkej. Kašlu na to,“ zakončil svou obhajobu a přestal pěstí třít o papírek, jehož stav se změnil jen o pár kapek potu z jeho usilovné snahy. „Budeš to mít vohlý prostě.“

„Dík,“ uchechtl se druhý a papírek mu vytrhl z ruky. „Jako rozumim. Ale prostě, koukej na to. To je barák na spadnutí. To ti to nekazí?“ Prvnímu mezitím začaly docházet ruce, a tak si připravený filtr strčil mezi zuby. „Dyby byl na spadnutí…,“ začal a uvědomil si, jak debilně se s filtrem mezi řezáky mluví. Vrátil papírek do útrob svého kabátu a filtr si z pusy vyndal. „Kdyby byl na spadnutí, tak neni tak hnusnej. Nebo je, ale znamená to, že ho zbořej. A pak už tu nebude. To je taky hezký. Jenže tenhle na spadnutí neni, proto tu furt stojí. Vevnitř bydlej tři pochybný existence, jedna rodina s dětma a starej chlap s hluchym psem. U vchodu to smrdí, jak tam močej opilci, a na schodech je urvaný zábradlí. A ten barák nezbořej,“ rozhazoval první rukama tak, až z papírového sáčku v levačce usypal trochu tabáku. „Tys tam byl, že to tak znáš?“ zeptal se zaujatě druhý. „Ne. Ale všude je to stejný. Úplně všude na světě je to lautr to samý,“ zavrtěl první nevěřícně hlavou, přidřepnul si a filtr položil na kámen. 

„Abys věděl, mně se prostě nelíbí. Jako jo, moh by bejt hezkej. Ale neni. Jak tam stojí ten barák, tak prostě neni. A nad nim to vedení. A fabriky v dálce. Čaděj, jak jinak.“ První mezitím opět strčil filtr mezi zuby a na kámen místo něj položil papírek z kapsy. Vedle na zemi si otevřel sáček s nejlevnějším tabákem a fajnšmekersky přičichnul k obsahu pytlíku. „Jo, hele, když si zakreju ten barák,“ pokračoval druhý a svůj zmuchlaný papírek zvedl v natažené paži před sebe, „ještě takhle doleva. Jo! A teď si druhou rukou schovam ty dráty. A to by i to docela šlo hej.“ První nezaujatě vstal od nedokončené práce a neladně natáhl svou ruku s papírkem před sebe. „Neni to vono,“ vycedil skrz filtr mezi zuby. „Musíš víc sem,“ pokračoval ve svém druhý a škubnul prvnímu s jeho rukou. „Hej! No tak, vole. Stejně to neni vono. To bylo prostě hezký jako celek. Teď je to takový jako moc vobyčejný,“ jel si dál svoje první a sklonil se zpátky se snahou tu cigaretu konečně dobalit.

Druhý stále třímal papírek v natažené paži, lehce vyplázl špičku jazyka a snažil se ho natočit správným směrem. „Hele, to je jak kukátko.“ „Co prosim?“ skočil mu do řeči první. „No, jak kukátko. Představ si, že máš dveře, jo. Do bytu. A v nich máš, že jo, kukátko. A koupíš si hezký, luxusní kukátko. A baví tě skrz něj koukat ven. Tak tam stojíš jak esenbák a každej den tím hezkym kukátkem koukáš ven na chodbu,“ rozvášnil se druhý. „Kterej debil by si kupoval hezký luxusní kukátko? Co to meleš sakra?“ odsekl první a rozprostřel tabák do úhledné lajny. „Víc,“ dodal jen tak pro sebe a přisypal. „No a teď jeden den koukáš na tu chodbu,“ jel dál druhý, jako by na světě nebylo nic důležitějšího než dveřní kukátka, „že jo, na tu chodbu, co je každej den stejná, tak ti tam přijde nějakej voplzlej bezdomovec. Jo, a teď tim hezkym kukátkem koukáš na toho hnusnýho bezdomovce. To je jak tenhle výhled. Když zakreješ bezdomovce, vidíš hezký kukátko a máš to najednou celý hezký. Jinak se ti tak akorát chce blejt.“ 

První olízl konec papírku a jal se ho na křivém kameni zarulovat. „A jak by se asi tak bezďák dostal do bytu? To máš i v tom slově. Bezďák, jakože nemá byt. Kdo by ho tam asi tak pouštel?“ „Co já vim, třeba má sex s bytnou. To je jedno, to byl příklad. Vo toho bezďáka vůbec nejde. A vůbec, musíš pořád tak rejpat?“ ohradil se. „Já si nezačínal s kukátkama. Já jen řikal, že je hezkej. To je subjektivní. Jestli se ti nelíbí, tak si polib,“ utnul ho první a vítězoslavně si prohlížel pokřivený výtvor mezi prsty. „Dej to sem!“ odsekl a druhému vytrhl ze stále natažené paže jeho papírek. „Míň,“ prohodil jen tak do vzduchu a z čerstvě nasypané hromádky kuřiva vrátil část zpátky do pytlíku. 

„To těžko. Výhled je jeden. Koukáme oba na tu samou věc. Toleruju, že věci můžou bejt subjektivní. Ale výhled těžko. Výhled vidí každej ten samej. Čumíš tady z kopce dolů, máš tam polorozpadlou barabiznu, starý elektrický vedení a vzádu ti za kopec kýčovitě zapadá slunce. Mně tady nemluv o subjektivitě. Dveřní kukátko, to jo, to ať si klidně vybíráš na základě svýho veleváženýho subjektivního názoru. A nezapomeň se u toho pohádat s manželkou. Ale výhled ne, výhled neni subjektivní,“ argumentoval druhý a nikdo netušil, zda se snažil přesvědčit pouze sebe, nebo i někoho jiného. „Nemam manželku, vole,“ zvedl od balení hlavu první.  „A svoje kukátko si strč někam. A vůbec, jakej tam máš jako rozdíl? Proč si pitomý kukátko můžu svobodně vybírat a se svým názorem na výhled si mám podle tebe vytřít zadnici?“ „Nemusíš, dělej si s ním, co chceš. Ale taky si přece řikal, že se ti tam ten barák nelíbí. Tak to těžko může bejt subjektivní věc.“ „Řikal no,“ dodal první a druhému podal hotovou cigaretu. Vypadala o něco hůř než ta jeho. „Říkal.“

Druhý si strčil cigaretu mezi rty a z náprsní kapsy flanelky vytáhl poloprázdný oranžový zapalovač. Vzduchem zasmrděl pálící se tabák a za chvíli oba vyfukovali do podvečerního šera malé obláčky nikotinového kouře. 

„Je to výhled. Je objektivní. Výhledy prostě sou objektivní. Vem si, že stavíš vyhlídku, jo. A teď vybíráš, kde to uděláš. Tak si přece neřekneš: ‚Hej, tady se to líbí mně, postavím to tady.‘ To těžko, že jo. Řekneš si: ‚Tady by se to mohlo lidem líbit.‘ A bum. Postavíš tam vyhlídku. Protože je to objektivní,“ rozohnil se druhý tak, až se z kouře z cigarety lehce přidusil. Slunce ladně sklouzlo za horizont. Z trávy se do hluku projíždějících aut ozval cvrček. „No, teď ten barák neni vidět. A už to stojí za hovno,“ usmál se první a symbolicky plácl druhého přes lopatky, aby se náhodou neudusil úplně. „No jo. Je. Protože už neni vidět nic. Je tma, vole. Co chceš mít ve tmě za výhledy? Taky nekoukáš z kukátka na chodbu, kde je zhasnuto,“ zmohl se konečně druhý na pár chraptivých vět. „A vůbec, je tma. Můžeme se přestat hádat o tom zasranym výhledu?“ „Já si nezačínal,“ dodal první s úšklebkem a naučeným pohybem prstů odklepl popel ze špičky cigarety do trávy pod nimi. „Já jen říkal, že je hezkej. Teda byl. Teď je tma.“ „Jseš tvrdohlavej beran,“ konstatoval druhý a natáhl do plic notnou dávku nikotinu. „Jseš tvrdohlavej beran a nechápu tě.“ „Já sebe taky ne,“ přitakal první a s dohasínající cigaretou v ústech zvedl zrak k prvním hvězdám. Kolem se rozhostilo takové ticho, jaké je jen v parku na kraji většího města možné. „Vy ste voba fakt kreténi,“ vložil se do řeči třetí.