Dvořan číslo 19!

Dnes si můžete přečíst článek Od hrdinů ke škůdcům, poezii Noční světlušky a podívat se na meme.

Od hrdinů ke škůdcům

Holubi

Kdysi dávno byli holubi obdivováni a chráněni, dnes jsou ale považováni za škůdce a ničitele měst. Přitom jsou našimi společníky již tisíce let. Byli posvátní, znázorňovali mír, zachraňovali životy… Jak je tedy možné, že jsme tato inteligentní zvířata (jejich inteligence v některých aspektech přesahuje hranici tříletého dítěte) dříve milovali a teď se jich snažíme zbavit?

Již ve starověkém Egyptě byli holubi uctíváni, a to díky jejich spojení s bohyní Isis, která symbolizovala mateřství, lásku a ochranu. Egypťané věřili, že holubi sloužili právě jako poslové božských zpráv, a stali se tak nedílnou součástí jejich umění a hieroglyfů, kde často znázorňovali naději na lepší časy.

Ve starověkém Řecku pak byli holubi spjati s kultem bohyně Afrodity, bohyní lásky a krásy. Říkalo se, že holubi táhli její vůz a byli jejími posvátnými ptáky, a například ve slavné svatyni v Pafosu na Kypru, která byla zasvěcena Afroditě, se chovali holubi jako posvátní ptáci a byli součástí náboženských rituálů. Navíc už tehdy se využívali při posílání královských či obchodních vzkazů.

Poté, například v biblických příbězích, konkrétně v příběhu o Noemově arše holubice přinesla po tom, co byla vyslána hledat pevninu, olivovou ratolest jakožto znamení, že potopa světa skončila a svět bude znovu připraven pro mír a obnovu. (Olivová ratolest, kterou holub přinesl Noemu, je zároveň tradičně považována za symbol míru. Kombinace holuba a olivy tak vytvořila silnou ikonografii, která se dnes často používá ve vyjádření mírových ideálů.)

V průběhu první a druhé světové války hráli holubi důležitou roli, hlavně díky své schopnosti orientovat se a vracet se zpět domů. Během obou světových válek byli holubi používáni k přenosu důležitých zpráv či při špionážních nebo pátracích operacích. Vzhledem k tomu, že telekomunikace v té době nebyly tak spolehlivé nebo dostupné jako dnes, byli tak holubi často jediným způsobem, jak posílat zprávy mezi frontovými liniemi nebo na dlouhé vzdálenosti. Během první světové války holubi například nosili zprávy mezi vojáky v zákopech a velitelskými štáby a celkem jich konkrétně americká armáda využívala přes šest set. Jedním z nejslavnějších poštovních holubů byla britská holubice Cher Ami, v překladu Drahý přítel, která během bitvy v roce 1918 doručila zprávu, jež zachránila životy 194 americkým vojákům. (Pro zajímavost, zprávu doručila i přesto, že byla po cestě postřelena. Po německém odstřelování jí chyběla noha a dokonce jedno oko. I tak ale zvládla za 25 minut uletět neskutečných 40 kilometrů.)

Jenže v posledních desetiletích se naše vnímání holubů změnilo. Holubi se začali přemnožovat, uchylovat se ve městech a najednou začali lidem vadit. Místo hrdinů se z nich staly takzvané „létající krysy“, za což mohou “předpoklady” o přenosu nemocí, ačkoliv je dokázáno, že jen naprostá menšina jejich nemocí může být nakažlivá i pro člověka, a to i v porovnání například se psy. A kvůli jejich “ničení” památek se proti nim ve městech staví bodce, sítě či jiné plašicí přístroje.

Je to docela ironie – pták, který lidem kdysi pomáhal, je teď nežádoucí. Přitom vědecké studie ukazují, že přenos nemocí z holubů na lidi je minimální.

Netřebová Ellao

Noční světlušky

Poezie

Město se zahalilo do pláště prachu,

jen černé pěří a můry poletují v mrtvé temnotě.

A seslaly na svět oblaka strachu, 

obzvláště pro lidi, žijící v samotě.

Již nejsme veselí a v našem životě je teď prázdno.

Možná by však malou nadějí mohly být noční světlušky.

Ale co jsou zač?

Jsou to světlušky, jež zahání noční můry a pláč, 

kterým vzbudíš se ze strašidelného snu.

Světlušky, které vlétnou ti do mysli a 

snaží se bojovat s myšlenkami, jež tě sužují.

Malí svítiví broučci, kteří smích a světlo v jedno spojují.

Teď se však zalekly temna a odlétly.

Odlétly do krajin snů, za smíchem, za světly.

Krajina snů, jež nachází se v jiné zemi,

je stejná jako ta naše, až na drobné změny, je tu život. 

A noční světlušky mají tu zázemí.

Lesy bývaly kouzelné, teď však potemněly. 

I louky plné kvítí a jarních broučků,

dětí tancujících na paloučku, to vše bylo naším světlem.

Kde je to světlo nyní?

Schovává se pod postelí, nebo v tmavé skříni?

Ne, tam už jsou jen můry.

Na starém klavíru, štos starých not leží,

a pod vrstvou prachu, líbezná melodie,

někde na řádcích běží. 

Už je to dávno, kdy hudba nás hřála,

kdy tóny nás sblížily a chuť do života vzplála.

Už je to dávno…

Prach nás všechny pokryl, 

společně s tímto světem.

Nezbývá tu nic,

jen pár not, jež ukrývají v sobě minulost a krásu,

někdejších, tehdy ještě nezaprášených časů 

a nočních světlušek…

Barbora Dvořáková