Dvořan číslo 18!

Dnes nás čeká zamyšlení nad ideálním studentem, komix a double poezie!

Ideál dokonalého studenta

Známky, volný čas

Už několik let je to stále stejné, na začátku pololetí si řeknu, že jsem v dost vysokém ročníku na to, abych si mohla dovolit jiné známky než jedničky, učivo je čím dál těžší, nároky jsou vyšší a očekává se, že s každým dalším rokem studia, tím spíše na střední škole, přijde i zhoršení průměru. Učím se tak, abych měla alespoň dvojky do doby, než se měsíc, někdy dva před uzavřením pololetí podívám do Bakalářů a vidím, že kdybych přece jen o malinko víc zabrala, tak z toho ty jedničky budou. Když zahlédnu takový průměr 1,58 z matiky, tak si řeknu, že to takhle nemůžu nechat. Když už jsem jen kousek od jedničky, tak proč to nezkusit? A když se nepovede, svět se nezboří.

Po onom osudném pohledu do Bakalářů pak přichází období, kdy je škola na prvním místě. Já vím, že rodiče mi za dvojky hlavu neutrhnou, naopak, dokud se nemluví o trojkách, tak jsou jim známky víceméně jedno. Ale mně to není jedno, já ty hezký známky prostě chci! Vím, že to pravděpodobně za všechen ten čas, snahu a stres nestojí, že rozdíl mezi jedničkou a dvojkou nemusí vůbec nic znamenat, ale pro mě to představuje cíl, něco, čeho zkrátka chci dosáhnout a také můj koníček.

Až do uzavření známek jsou většinově moje dny stejné, ráno do školy, učit se, pak domů, učit se, vyndat myčku, učit se, jít spát a druhý den znovu. Dospělí mě za to obdivují, chválí mě mým rodičům, jaká jsem chytrá, ačkoliv to o inteligenci tolik není, je to spíš perfekcionismus. Člověk nemusí mít IQ 150, aby měl studijní výsledky, musí na to mít čas, který chce škole věnovat, což je také důvodem mnoha hádek studentů s rodiči, ve kterých jsme pak já a mně podobní uváděni jako příkladný student. Já se tak ale necítím, protože oproti svým spolužákům a kamarádům mnohdy prakticky nemám jiné koníčky. Ve středu mám sice odpoledne mimoškolní aktivity, ale ostatní dny? Učím se, když se neučím, tak si čtu, a když si nečtu, tak nevím, co mám dělat. První týden po Vánočních prázdninách, když se ještě nepsaly testy, jsem se tak nudila, že jsem se začala učit nový jazyk. Jednou za čas pak potkám kamarády, kteří přikládají známkám menší důležitost a nestíhám se divit, co všechno denně dělají, s kým se vídají a kolik si toho stíhají užít. Rozhodně mnohem víc než já.

Tak tady mě máte, příkladnou studentku, která má hezké známky, ale učením tráví i víkendy, nechodí s kamarády ven, nemá přátele ze základky a nemá koníčky. Rodiče mi dávají mnoho příležitostí užít si víkend, vyrazit na hory, jet na kolo nebo se projít, ale já o ně často nestojím. A když už na hory nebo výlet vyrazíme, beru si s sebou vždycky notebook a sešity a učím se nebo pracuji i tam. Říká se, že práci by si člověk neměl nosit domů a podle mě to podobně platí o škole. Zopakovat si látku, mrknout na to a pak rychle pryč, sportovat, trávit čas s rodinou nebo zvířátky a na školu ideálně zapomenout. Tohle já už ale bohužel neumím.

Sáblová V.

DIPTYCH

Double poezie

1 TRÝZNĚNÍ PŘÍRODY

Bych povstal a vyrazil směrem kol mechů,

jak zářily barvami dávných těch věků,

jak smaragdy tepané v koruně krále,

jenž hájům a stržím zde v podhůří vládne.

Ta vysoká hora tu přede mnou stojí

a s výhružným pohledem kopáče žene,

by nezbavil obra tam blyštivé plémě;

on brání své plody a rány si hojí.

Ten proradný havířský chodí a chodí,

tam rok co už uplynul opět zas škodí.

Už vstal jsem již, mechům svým dávaje sbohem,

když havíř pak obra zas ukrutně trápil,

teď na dně ho propasti osud tam lapil.

Tak není již havěti, není již strastě,

leč poutník, já, odešel, obru je šťastně.

2 KRÁL ZBABĚLCŮ

V lese je veselo, král duchů dříme,

však dne konec začíná a v lese hoří,

hoří tu sněženky, škvaří se kůra,

když pomalu zora teď v tmu svou tvář noří.

Nastává noci čas, král duchů procit,

ten zhoubný muž přišel teď, život chce brát,

plaší tu zvířata, vlákal sem dítě,

pak dušičku vzal mu král, chce si s ní hrát.

Když otec mdlý synáčka spatřil,

vzchopil se pro jednou, v ruce své dýku měl;

ohnal se po králi, nic tím však nezmohl,

pak, že je jen mlhou mu král duchů děl.

Otec se na útěk zbaběle dává,

dětské to tělíčko pohltí tráva,

syna tam nechal a před králem prchá.

Z lesa král volá: „Zbabělče, nechals tu syna!“