Dvořan číslo 16!

Dnes nás čeká báseň nesoucí název Švestka ze zahrady a dva memy!

Švestka ze zahrady

báseň

Stála tam sama, opuštěná,

za dlouhých letních dní i dlouhých zimních nocí. 

Její srdce si získalo několik z nich,

a vše ovládala svou mocí.

Štíhlou svou postavou zdobila zahradu, 

však jiné hezčí byly než ona. 

Růžové květy, na nichž se kapky rosy třpytí, 

nebyly tak bohaté jako u jiných, 

do nichž slunce svítí a jsou plné elánu,

jako ona při ránu, 

však teď je již večer. 

Moc ji brzy opustila, 

a byla první věcí, 

jež z jejího života se vytratila. 

Teď sama ve svém stínu stojí 

a její rány už nikdo nezahojí.

Mládí uteklo rychle 

a ona své seschlé větve sklání. 

Dost bylo štěstí a lásky, 

dost bylo radování. 

Teď stáří zbarvilo její listy,

zatímco ostatní oplývali sladkými plody. 

Jak skvělé je dívat se dopředu, 

však daleko od svobody. 

Pak kdosi přišel znenadání, 

zpět bylo štěstí, láska i radování. 

A ostatní jen nevěřícně zírali. 

Ona však nevšímala si jich 

a pozornost věnovala jen jemu. 

Darovala mu vše, co měla, 

aby se mu zalíbila.

On cítil se mocný,

ona šťastně, 

vše vypadalo tak krásně,

jen kdyby to nepominulo… 

Když pár dalších večerů uplynulo, začínala cítit osamělost 

a vše, jako by při starém opět bylo. 

On opustil ji po chvíli, 

co láskou spolu bloudili,

a s sebou vzal si její duši. 

Teď kousek z něho zbylo v jejím srdci, 

jež mrazivě buší. 

To kouzlo je najednou pryč…

A přišla zima, 

listí žádné, 

stará švestka na zahradě chřadne. 

Nešťastnou náhodou,

zamilovala se do někoho, 

jenž každou zimu všemu vládne. 

Do mrazu, který nezná teplo a lásku

a rány znovu rozpraská, 

do mrazu, který svým obětem bere duši, 

do někoho, s kým srdce mrazivě buší a pak náhle všechno ztichne.

Zahradu pokryl bílý sníh,

pár černých havranů sedí na větvích. 

Na větvích, které teď jen mrtvě visí 

na tehdy krásné švestce. 

Život je plný podrazů a lží,

a nejen u stromů, ale i u lidí.

Nejspíš…

B. Dvořáková