Dvořan číslo 13!

Dnes tu na vás čeká Impresionistický romantismus plný vzpomínek a hodnocení hry Night in the woods!

Impresionistický romantismus plný vzpomínek

Milí čtenáři, je možné, že již z názvu, jste poznali, o čem bude tento článek. Věřte mi, že mi trvalo docela dlouho, než jsem název vymyslela. Chtěla jsem dát dohromady úderný a zároveň jasný název, který se bude hodit k obsahu celého článku. Víte, občas si člověk ani neuvědomí, jak rychle všechno utíká. Pokud jste pravidelní čtenáři, mohli jste zaznamenat, že se tématika času a uspěchaného života objevuje v poslední době v mé tvorbě poměrně často. Myslím si zkrátka, že je potřeba si neustále připomínat, jak důležité je prožívat každou jedinečnou chvíli a radovat se z maličkostí, protože právě tyto maličkosti se nám do paměti zaryjí v podobě těch největších a nejkrásnějších vzpomínek. Pokud tedy máte chvíli, kterou byste chtěli věnovat mému článku, budu nesmírně ráda, když si jej přečtete a popřípadě mi třeba zanecháte zpětnou vazbu. Tentokrát se po delší době, zhruba po půl roce, vracím k dalšímu ohlédnutí za koncertem klasické klavírní hudby. Opět navštívíme budovu hudebního srdce, Rudolfina, a budeme mít možnost si poslechnout všechny krásy hudebního světa. Přeji Vám příjemné čtení a poklidné adventní období bez spěchu a stresu. 

Impresionistický romantismus plný vzpomínek

Venku je zima a sníh, který ještě před týdnem zdobil střechy budov, po sobě nezanechal žádné stopy. Večerní Praha se začíná zalidňovat velmi zvláštními lidmi, kteří až skoro nahání hrůzu, když je člověk vidí přetlačovat se navzájem, jen aby si každý mohl udělat fotku s vánočním stromem v pozadí. Všichni vypadají, že přišli s velkým očekáváním úžasného předvánočního období, jež zahrnuje nekonečno blikajících světel ze všech stran, předražené svařáky a dlouhé fronty dezorientovaných turistů, kteří si občas myslí, že pražské památky jsou turistické atrakce. Každý rok se mi zdá, že je pravá podstata Vánoc lidem čím dál více neznámá, a svátky jsou tak rok od roku více komerční. Ale dnes nechci mluvit o ztrátě vánočního ducha, ale spíše o nalezení klidu v duši, mysli i srdci. Pojďme se projít noční Prahou a zastavme se u nějaké pěkné historické novorenesanční budovy, třeba u Rudolfina.  Právě tam se již za několik okamžiků rozezní dvě velká křídla značky Steinway, která budou spadat do rukou slavného francouzského sesterského dua - Katia & Marielle Labèque a po více než půl roce budeme moci opět pocítit nadlehčující pocit úniku z reality. 

   Jakmile jsem vstoupila do budovy, přivítal mě již známý pocit naprostého hudebního bezpečí. Když zkrátka vstoupíte do prostor pražského Rudolfina, automaticky se vaše mysl naladí na příjemnou vlnu tónů, které dokáží zahojit duši. Zdálo se mi to jako pár dní, kdy jsem zde byla naposledy, ale ať jsem si to chtěla připustit, nebo ne, nebyla jsem ve Dvořákově síni celý půlrok. Byť to nevypadá jako dlouhá doba, věřte mi, že za půl roku se toho může stát v tomto chaotickém světě tolik, že člověk vyloženě začne vyhledávat, kde by se mohl na chvíli uzavřít se svými myšlenkami a rozjímat. 

   Několik minut před koncertem se začala Dvořákova síň zaplňovat, a člověk tak měl možnost po dlouhé době zažít lehce napjatou předkoncertní atmosféru, kterou bych přirovnala k dětskému pocitu těšení se na něco dlouho očekávaného. Najednou se zhasla světla, dveře se otevřely a za doprovodu potlesku vešly dvě postarší dámy, ze kterých, jen ze samotného pohledu a chůze, čišelo energické odhodlání a charisma. Čekala nás hudební cesta, která začínala impresionismem, následovala přes romantismus a její cíl byl u filmové hudby 20. století. 

Když se ozvaly první tóny Debussyho Šesti antických epigrafů, ihned se ve spojení této melodie člověku vybavil nějaký impresionistický obraz. Zastávám názor, že tento umělecký směr dokáže, jako jeden z mála, fenomenálně propojit nejen malířství s literaturou, ale právě také s hudbou. Claude Debussy se právě také znal s několika básníky, včetně symbolistického básníka Pierra Louÿse, se kterým spolupracoval. Impresionistická literatura byla tedy doslova zhudebněna a přeměněna v kouzelné hudební impresionistické obrazy. Přímo cyklus Šest epigrafů měl být výsledkem Debussyho pocitu frustrace a umělecké krize, kterými si procházel, když vypukla první světová válka. Toto dílo mělo být jeho únikem před skutečností do minulosti a skutečně při jeho poslechu má člověk pocit jakési nostalgie. Poslední, šestý epigraf, nese název Poděkování ranímu dešti a skladba zní, jako by vyvolávala skutečnou iluzi deště. Po doznění posledního Debussyho tónu jsme se však najednou z kouzelného a rozzářeného impresionismu přenesli do žalostného romantismu - čekala nás jedna z nejvýznamnějších fantazií Franze Schuberta. 

Jako “fantazie” se od 18. století označovala díla volné formy a skladatelovy svobodné invence. Často se záměrně stavěla proti kompozičním normám a uplatňovalo se v nich skladatelovo improvizační nadání. Právě tímto nadáním oplýval jeden z nejznámějších německých hudebních skladatelů z období romantismu - Franz Schubert. Již první tóny jeho Fantazie f-moll člověka okamžitě zasáhnou. Fantazie je složena pro čtyři ruce a skládá se ze čtyř vět. Klavíristé ji pokaždé interpretují trochu jinak. Sestry Labèquovy se ji rozhodly zahrát vázaně, tak aby po skončení jedné věty navazovala hned další. A právě v tomto jejich podání nabyla Schubertova Fantazie zcela nových hudebních rozměrů. Poprvé v životě jsem měla možnost toto dílo slyšet na živo a zažít neuvěřitelný hudební zážitek. Snad nikdy mě zatím nějaké dílo, které jsem měla možnost slyšet přímo v koncertním sále, tolik nedojalo. První věta - Allegro molto moderato člověka vrátí o jeho vlastních nádherných vzpomínek, věta druhá - Largo ho najednou vytrhne z krásného rozjímání a dramaticky mu připomene krutou realitu. Ovšem třetí věta - Scherzo. Allegro vivace má za úkol opět ztišit bouřlivou řeku vzpomínek a společně s větou čtvrtou - Finale. Allegro molto moderato s opakujícími se motivy z první věty člověka probudí z tohoto vzpomínkového a dojemného snu. Skutečně mistrovské dílo. Celá fantazie trvá kolem dvaceti minut a určitě stojí za poslech. Po tomto nezapomenutelném zážitku následovala přestávka a také vidina toho, že ten nejsilnější hudební zážitek máme již za sebou. To ale ještě nikdo nevěděl, co bude následovat. 

V druhé části koncertu čekala posluchače tvorba amerického skladatele 20. století, Philipa Glasse. Jedná se o skladatele tvořící tzv. minimal music, tedy hudbu založenou na repetitivním principu, opakování drobných motivů. Bohužel jsem ze své dřívější zkušenosti s moderními skladateli měla trošku nízká očekávání. Ovšem když dozněla první skladba, okamžitě jsem věděla, že následujících deset skladeb bude stejně dechberoucích a neuvěřitelných. Glass je autorem filmové hudby, symfonií a dvacítky jevištních děl, k nimž patří také komorní opera pojmenovaná podle stejnojmenného románu Jeana Cocteaua, Les Enfants Terribles, z roku 1996. Cyklus jedenácti skladeb sleduje vývoj a období dětí, které zažívají šťastná léta ve světě své fantazie, ale postupem času a dospívání objevují nástrahy života, jako například nešťastnou lásku a ztráty. První skladby jsou takové veselé, ovšem s dalšími tóny člověka opět dostávají vzpomínky a slzy. Poslední skladby byly opravdu velmi emotivní a měla jsem pocit, že mi již docházely síly na tak velkou dávku silné hudby. Byly tak nádherné a srdceryvné, že celá síň vypadala, jako by tam nikdo kromě vás samotných nebyl. Po doznění posledního tónu se ovšem spustil neskutečně dlouhý a bouřlivý potlesk. Byl to samozřejmě zasloužený potlesk, který si vyžádal další dva přídavky na podobné emotivní notě. Poté opět neutuchající potlesk. Dvěma slovy - dechberoucí recitál. 

Když jsem vyšla z Rudolfina, ovanul mě lehký vánek prosincového větru a já měla pocit, že se budu na určité věci opět dívat z trochu jiného úhlu. Možná celé tohle vyprávění mohlo znít, jako když jej napsal někdo ihned po koncertu, v euforii a bez promyšlení. Ovšem schválně jsem si toto ohlédnutí za koncertem rozdělila do několika dnů, abych zjistila, zda ve mně stále přetrvává stejný povznášející pocit z onoho večera. A když po sobě teď čtu všechna tato slova, uvědomuji si, že je pro mě hudba, a nejen ta klasická, opravdu důležitou součástí, bez které bych si nedokázala představit plnohodnotný život.

Svět se mění. Všechno jde neustále dopředu a občas mám pocit, že lidské myšlení je čím dál více nahrazováno tím umělým. Nemám v úmyslu se zde o tom rozepisovat, ovšem myslím si, že bychom si všichni jednou za čas měli uvědomit, jaká mistrovská díla v oblasti hudby, literatury, divadla, a obecně v kultuře máme. A že tato díla byla vymyšlena člověkem a žádným robotem. Možná proto mě zrovna klasická hudba dokáže neskutečně okouzlit a přivodit tak nepopsatelný zážitek. Je až děsivé, že svého vrcholu dosahovala v období, kdy jediné, co skladatel mohl použít, bylo pero, notový papír a jeho vlastní mysl, která některé přivedla téměř k šílenství. Ovšem jejich díla byla, jsou a budou nezapomenutelná. 

Barbora Dvořáková 

Night in the woods

Je podzim, a to znamená, že není lepší čas, než se posadit do křesla s hrnečkem horkého čaje, zatáhnout závěsy a nechat déšť bubnovat na okno a připravit se na sezónní depresi, kterou tato hra určitě nevylepší.

Night in the woods sleduje příběh jednadvacetileté Mae Borowski, která se po hrozných zážitcích na univerzitě vrací zpátky do svého rodného města, Possum Springs, kde se znovu setkává se svými kamarády z dětství - Greggem, Beou a Angusem, kteří se z města neodstěhovali. Vše se zdá ze začátku v pořádku. Mae se, i přes výčitky svých rodičů, rozhodne prozkoumat svoji svobodu jako odpadlík z vysoké školy. Bohužel ale zjišťuje, že její kamarádi si vytvořili životy bez ní, a teď, ačkoli jsou rádi, že ji vidí, žijí úplně jinak než ona. Mají práci na plný úvazek, žijí od výplaty k výplatě a mají životní cíle, které se snaží dosáhnout. To je pro Mae, která považuje flákání, hraní videoher a páchání zločinů za denní rutinu, docela šok. Snaží se proto vrátit vše do původních kolejí a pochopit rozhodnutí svých kamarádů vzdát se jejich volného života. Nepomáhá, že Bea ji nenávidí za její promrhanou příležitost, Gregg a Angus jsou ve vztahu a tráví víc času spolu než s ní, a její rodiče se neustále dotěrně snaží zjistit, proč opustila svou příležitost být jediný člen rodiny, který vystudoval univerzitu. Příběh se zvrtne, když Mae při návratu domů spatří únos. Pachatel vypadá, že je jakýsi kultista a Mae ho následuje až do lomu, který má mezi mládeží špatnou pověst. 

Hra se sice zdá jako něco pro děti, ale opravdu se jedná o smutný příběh, který prozkoumává temná témata, jako jsou duševní zdraví, alkoholismus, moralita, vztahy a smrt. Je plná humoru pro dospělé a smutných scének, ze kterých se vám bude chtít brečet. Neočekávejte žádnou akci, spíše dialog a objevování tajemství. Taky nemyslete, že je to hra na zabití času po škole. Dohrát to jednou vám zabere 10-15 hodin. Můžete ale příběh ovlivnit tím, že budete trávit volný čas s jiným kamarádem než původně (Gregg je stejně nejlepší volba) a odhalováním vedlejších příběhů pomocí prozkoumávání města.

Opravdu věřím, že každý, kdo dokáže ocenit lyričtější příběh s menším objemem akce a větší dávkou emocí, tuto hru opravdu ocení. Hra je plná zábavných postav, skvělých dialogů, úžasné podzimní atmosféry a kompletně nesrovnatelných emotivních scén.

Osobní hodnocení hry je 9/10

Sloník Toník