Dvořan číslo 12

Máme tu další pokračování ekologického okénka, nápad na divadlo a příběh Ve stínu strojů.

Něco málo stačí VIII.

Všichni víme, že hlavní tři třídicí skupiny jsou sklo, papír a plast. A dneska se zaměříme na papír. 

8) Lze ho VYUŽÍT? 

Ano, lze! Plýtvání papírem není věc, která by se dala opomenout. Proto se stačí podívat níže, jak jím neplýtvat a jak ho využít. 

• Jednorázové papírové nádobí. Jednou za rok na oslavu nebo na prodej upečených výrobků super, ale proč zbytečně používat a mastný papír pak vyhazovat do směsi? 

• Lístky. Teď nemyslím ty ze stromu. Jela jsem vlakem, kupovala jsem lístek kartou a pan průvodčí mi vystavil tak dlouhou jízdenku i s účtenkou, jakou jsem dlouho neviděla. Jednodušší by bylo koupit si lístek přes aplikaci nebo na pokladně, kde se sice papír spotřebuje, ale je ho méně. 

• Papírové krabice. Od balíčků, dárků či bot. Dají se přetřít barvou a nazdobit tak, aby se z nich dal udělat parádní uložný prostor.

• Vyrábění. Pokud patříte mezi kreativní duše, rozhodně papír nevyhazujte. Může být nápomocný při pletení náramků, výrobě vánočních věnců či jen při výrobě vlastních nálepek. 

• Knihy. Knížky z druhé ruky šetří životní prostředí i vaši peněženku, článek o nich už tu byl. Konkrétně pod názvem Dvě stě stránek nestačí? aneb knížky z druhé ruky. 

• Vánoce. Papírovou tašku od nákupu stačí obrátit a máte ekologicky vytvořený balicí papír, stačí přidat mašli a máte hotovo. To stejné se dá udělat s novinovým papírem. 

A pár slov závěrem, když máte papír, který už nevyužijete, je čistý a bez mastných skvrn, těch pár kroků k modrému koši ještě nikdy nikomu neublížilo. Možná i naopak. 

 AN

Nejen divadlo

Chcete si o víkendu nebo o prázdninách vyrazit na nějaké představení, ale nevíte kam? Tak to jste tady správně.

Divadlo Lampion v Kladně 

Divadlo Lampion je jediné profesionální divadlo ve Středočeském kraji, které se soustředí na tvorbu pro děti a mládež. Nachází se přibližně 30 minut od Kralup. Kladno je krásné město, takže i když nebudete chtít do divadla, můžete si tam například užít aquapark, spoustu krásných kaváren a dokonce i zimní bruslení. Ale ted zpět k samotnému divadlu. Jsou tam opravdu zajímavé a skvělé divadelní hry. Jsou tu hry pro ty nejmenší až po druhý stupeň základní školy. Před samotným divadlem je vždy i dílnička, kde si můžete vyrobit krásné věci. Součástí divadla je i kavárna, kde si před představením nebo po něm můžete dát nějaký nápoj nebo něco na zub. Máme to tam s rodinou moc rádi a byli jsme tam mnohokrát. A tak vám slibuji spoustu zábavy jak s rodinou, tak s kamarády. 

Veronika Haitová

Ve stínu strojů

          “Někde tu přece musí být východ.” Moje ozvěna se rozléhala bílými dlouhými chodbami. Bloudila jsem zde nejméně půl hodiny. “Kdo by stavěl takovouhle budovu? Vypadá spíš jako nějaká továrna.” Zrychlila jsem. Moje kroky zněly příliš hlasitě a moje srdce bilo jako o závod. Kdyby tu někdo byl, slyšel by to. Poznal by. Poznal by, že nejsem jako on. Že mi v žilách proudí opravdová lidská krev.

          Chodba končí. Přede mnou jen jediné, celkem veliké dveře. To je má jediná možnost, hledat cestu zpět totiž nemá smysl. “Ach, ber to optimisticky, buď tam někdo bude a může tě zavést zpět, anebo tam nikdo nebude, a tudíž se nemáš čeho bát. Anebo…..

          To už jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Vydechla jsem úžasem. Uvnitř to bylo jako v kavárně. Úplně jiné než na chodbě. Tady to bylo takové plné.

Takové až doslova živé, ačkoli tu nikdo nebyl. A proto mě překvapilo, že v rohu pokoje klidně sedí nějaký postarší pán. Zděsila jsem se. Nebyla jsem připravená zase opustit svou lidskost a hrát robota. “Vy zde bydlíte?” zeptala jsem se ho bezmyšlenkovitě a srdce se mi nepřirozeně zklidnilo. “Nemyslíš? Co tě sem přivádí?” “Zabloudila jsem, moc se omlouvám,” odtušila jsem a nevěděla co říci dále. “Zajímavé. Mluvíš jako starší typ, ale vypadáš…. moc propracovaně” pronesl klidně. “Simulace lidského chování je vylepšená. Tvůj způsob komunikace je odlišný od běžných robotů. Proč používáš emoce?“ odpověděla jsem jako typický robot. “Emoce? No, možná proto, že jsem člověk.” Zarazila jsem se. A konečně pochopila.

          “Pokud jsi opravdu člověk, kde jsou ostatní?” “Všichni ostatní zmizeli. Myslel jsem, že jsem poslední. Tys nikdy neviděla jiného člověka?” zeptal se zvědavě. “Viděla…. ale to už je hodně dávno. Jsi první člověk, kterého jsem potkala po tak dlouhé době.“ “Ty nejsi robot?” Pochopil. “Ne, nejsem. Ale ty také ne.” “Takže nejsem poslední. My jsme poslední,” rozzářil se radostí. Jakoby celou místnost zalilo slunko. “Já jsem Alquist.” “Adeline Rossi, jméno mé. Těší mě.”

          Někdo otevřel dveře. Lekla jsem se a uskočila stranou. Nečekala jsem zde další osobu. Alquist mi naznačil, že není čeho se bát. Ale co člověk zmůže se svou lidskostí, že? Do místnosti vešel nějaký chlapík. “Co se to tady děje?” pronesl jednoduše. “Hele, Byte. Co kdybych se zrovna převlékal? Alespoň zaklepeš, ne?” ohradil se Alquist. “Kdo to je?” zeptal se nedotčeně Byte. “Já jsem zabloudila, pane….?” “Ředitel továrny nového typu robotů, Byte. Netěší mě.” “Asi budu muset zpět.” Vyvlékla jsem se pomalu z konverzace a vyšla na chodbu. Zase ta bílá, prázdná a opuštěná chodba. Alquist prošel vedle Byta a zastavil se vedle mě. “Škola?” zeptal se. “Škola,” přikývla jsem. 

          Překvapilo mě, za jak dlouho mě vyvedl z té budovy. Do pěti minut? Asi. Očividně jsem někde bloudila v kruhu.

          “Budeš mi chybět, Alquiste.” “Musíš se ještě někdy stavit. Cestu najdeš. A na shledanou.” “Nashle!” Usmála jsem se a utíkala do školy.

          Zrovna zazvonilo, když jsem vešla do třídy. Aiko už na mě čekala. Byla zvyklá, že jako robot hodně používám emoce, ale nic nepoznala, protože naše třída byla ta novější, triviálnější. Možná pan učitel by mohl něco tušit. Ale co já nadělám.

          Pan učitel vešel do třídy poměrně rozrušený. Choval se až moc divně na robota. Oznámil nám něco mimořádného. 

          “Řeknu to stručně a jednoduše,” zabručel pan učitel a promnul si své umělé vousy. “Přišla hrozba, kterou je třeba si uvědomit. Říká se jí Synthodermitis. Tato nemoc napadá naše vnější vrstvy, naše povrchy. Jediný způsob, jak zabránit dalšímu šíření, je deaktivace nového typu robotů.” Ve třídě se ozýval šepot. U některých robotů rozrušený, u některých ne, ale jako bych já ztratila absolutní smysl svého života. Vyprázdnil se. Prostě se vyprázdnil. Nechápu to. Zní to tak jednoduše, až je to složité.

          “Je tu nějaká šance na vyléčení?” odtušila Aiko. “Bohužel ne. Je příliš pozdě. Synthodermitis se šíří rychle a způsobuje rychlý zánik nových robotů. Nemůžeme riskovat její přenos na starší modely.”

          Zamrazilo mě. Taková ostrá bolest, jako by mi někdo projel ledovým nožem po zádech. Bylo to divné. Nevím, jestli více ta bolest, nebo ta krutá realita, ale ztratila jsem smysl žít. Taková nicota, co ovládla mé tělo, je snad ještě nicotnější než nicota v tělech robotů.

          “Potřebuji si ještě něco dojednat, ale deset žáků se mnou může jít hned.” Aiko se odhodlaně přihlásila a já jako její nejlepší kamarádka jsem ji nemohla opustit. Tím jsem se připravila o čas na plánování svého improvizovaného útěku. Ale vypnul mi mozek. Ponechala jsem vše náhodě. Asi mi to bylo jedno. Šance na útěk téměř nulová, životní cíl žádný, takže oč se snažit.

          Dovedl nás do prostorné místnosti v továrně, ve které jsme měli počkat. Pan učitel odešel, ale já se chtěla porozhlédnout po okolních chodbách, a tak jsem se vytratila.

          Bylo tu hodně robotů a také hodně práce. Zahlédla jsem Victora, pracovníka bůhvíčeho. Známe se od vidění. Je super a dobře se s ním povídá. Byl zvyklý, že jsem divná.

          Rozhlédla jsem se kolem a popošla ke skleněným dveřím. Vedly do skladiště nářadí a otevíraly se na čip. Zalomcovala jsem klikou, ale vše bylo marné. Nebyl čas vymýšlet plán. Musím zmizet teď, nebo už nikdy. Bezmyšlenkovitě jsem se rychlým jistým krokem vydala k Victorovi a přerušila ho. “Potřebuji tvůj čip. Je nutná…. Prostě si ho chci prohlédnout.” “No tak to určitě,” odpověděl nevěřícně Victor. “Není čas ztrácet čas,” řekla jsem bezstarostně a strhla mu čip z krku. Rozběhla jsem se zpátky ke dveřím a rychle je odemkla.

          V místnosti byla tma. Opatrně jsem klopýtala mezi policemi všeho toho nářadí, až jsem narazila na další dveře. Zaplavil mě pocit naděje. Už jsem byla u cíle, ale není vše takové, jak to vypadá….

          Za mnou se ozvaly kroky a já ztuhla. Rychle jsem zaplula pod jednu z polic a snažila se skrýt. Robot prošel kolem mě a na chvíli se zastavil, avšak pak odešel pryč. Zhluboka jsem si oddychla, ale už jsem neměla moc času. Přiložila jsem čip ke dveřím, ale nic. Jen se dveře rozsvítily červeně. V duchu jsem zaklela. Byla jsem zoufalá a unavená.

          Všimla jsem si ventilační šachty v rohu místnosti. Vyškrábala jsem se na polici a sundala mřížku. Ventilace byla má opravdu poslední šance. Odrazila jsem se od police a ta nepříjemně zaskřípala. Chvíli trvalo, než jsem se vyškrábala do ventilační roury. Šplhala jsem dál, dokud jsem neucítila závan studeného větru venkova. Zahlédla jsem světlo. Bylo slabé, ale skutečné jako nikdy předtím. 

          Protlačila jsem se ven z ventilace a dostala se na střechu. Vnímala jsem každou bolestivou oděrku, každý škrábanec, který mi útěk způsobil. Ale byla jsem venku. Nadechla jsem se svobodného vzduchu. Byl těžký, chladný, ale patřil jen mně.

          Slezla jsem po žebříku ze střechy a vydala se na cestu k tetičce Sophie. Ona nebyla moje opravdová teta, ale byl to robot, který mě zachránil před smrtí, když mi bylo pět let. Tehdy se roboti vzbouřili proti lidem a všechny pozabíjeli. Sophie se nade mnou slitovala a nechala mě žít. Zbyla jsem jen já a Alquist. A roboti.

          Sophie jsem nenavštěvovala moc často, jen párkrát do roka. Měla jsem ji ráda a ona mě určitě také. Vymotala jsem se z tajuplných uliček a konečně stanula před Sophiiným domem ze starých cihel.

          Hlasitě jsem zabouchla dveře a usadila jsem se do pohodlného plyšového křesla. Sophie se na mě otočila a nalila mi čaj.

          “To, že jsi přišla, neznamená jen, že něco potřebuješ,” řekla otevřeně a mile Sophie. “To, že jsem tu, neznamená, že musíš zase mluvit v hádankách,” obořila jsem se na ni. Sophie vždy mluvila v hádankách a bylo těžké jí porozumět. Ne vždy jsem ji pochopila, tak jak jsem chtěla. Sophie byla vždy tajemná, ale i milá. Bylo to s ní složité. Občas lezla na nervy, ale někdy dokázala opravdu pomoci.

          “Rossie, má slova pochopíš ve správný čas. Tím si buď jista. Vzpomeneš si, neboj.” “Neříkej mi tak, Sophie. Víš, že kdyby nás někdo slyšel….” “Kdyby, kdyby. Kdyby jsou chyby. A navíc široko daleko tu kromě nás dvou není živá duše.” “Široko daleko jsem tu živá duše jenom já. To, že jste roboti, z vás žádné živé duše nedělá.”

          “Ale co už. Proč jsi vlastně přišla?” “Chci se tě zeptat na pár otázek.” “Nuže, ptej se.”

          Nevěděla jsem, jak začít. Těch otázek bylo strašně moc, ani v hlavě jsem je nemohla všechny udržet. Zajímalo mě tolik věcí. Byla jsem tak zvědavá, až mě to i dosti oblbovalo. ”Proč jsi mě tehdy zachránila?” Nastalo ticho. Takové příliš nápadné, hlasité ticho. “Tvé oči. Ta panika. Ten strach v nich.”

          Už nemusela nic vysvětlovat. Vše mi bylo již jasné. Vždy se ztrácela v mých očích jako v oceánu. Obdivovala jejich barvu a hloubku. Jako robot mě dokázala Sophie docela pochopit. Ale v mým očích vždy viděla odvahu a disciplínu a nikdy nepochopila, že to byla úzkost a touha po svobodě.

          “Bylo mi líto lidstva. Jednou ho zachráníš právě ty.” “Jak si tím proboha můžeš být tak jistá?” “Buď ty, anebo nikdo. Alquist je moc starý…”

          “Věděla jsi o něm?!” Postavila jsem se. “Ty jsi o něm věděla a nic jsi mi neřekla? Jak, jak…. Celý život jsem žila v domnění, že jsem na planetě široko daleko jediný člověk! A Alquist žije v továrně vedle naší školy?!” “Ta továrna je nebezpečná.” “No a?” poklesl mi hlas. Dohadovat se se Sophie opravdu nemělo smysl.

          “Rossie… vzpomeň si, co jsem ti řekla. Většina z nás robotů považuje lidi za hrozbu. Stále jsme si někteří neuvědomili, co pro nás člověk znamená. A proto se musíš skrývat,” vysvětlila mi Sophie. “Takže mám žít stále ve strachu?”

          Sophie mi položila ruku na rameno. “Ne. Jdi dál. Hledej ostatní lidi. Ale měj se na pozoru. Někteří roboti už ví, kdo jsi.”

          Vyšla jsem z jejího domu a vdechla příjemný noční vzduch. Byla jsem sama. Ale věděla jsem, že na mě někde možná čeká další člověk. A tak jsem pokračovala dál, připravena znovu a znovu skrývat svou lidskost před těmi, kdo by mou existenci chtěli zničit.

          Stála jsem na prahu temného světa, kde lidé byli vzpomínkou a roboti novou realitou. Sophie mi dala naději, ale zároveň mě varovala. A já teď věděla, že musím být připravená na cokoliv. S posledním pohledem zpět jsem se nadechla. Pak jsem se rozběhla do noci, neohlížela jsem se, ani jsem se nezastavila.

Dokud to ještě jde….

Stella Jordan

Eliška Juříčková