Dvořan číslo 1!

A je to tady zase, spolu se školním rokem nám opět přichází nové vydání Dvořana. Rádi bychom uvítali nové čtenáře z primy a prváku, avšak doufáme, že potěšíme i ty, co Dvořana nečtou poprvé.

Dneska jsme si připravili nějaké to úvodní slovo od šéfredaktorek, ale také tu máme skvělé vyprávění nesoucí název Na léto jde stáří. Tak pokud máte volnou chvíli, neváhejte a pusťte se do čtení!

Vydali jsme se objevovat cizí země, někteří lezli po horách, jiní upřednostnili slunění a šumění moře. Jedni cestovali po Česku a navštěvovali hrady, zámky či přírodní památky, jiní si raději užívali klid domova. Tihleti se vydali na tábor – ať už jako děti nebo jako vedoucí, některým i na konci ukápla slzička, tamhleti šli zase s přáteli kempovat nebo dali přespávačku. Všichni jsme se vyspali, odpočali a snad i nabrali nové síly.

Školní rok nám začal již minulý týden, kdy prima pod dohledem septimy vyrazila na seznamovací kurz, jenž si všichni určitě užili. Na začátku tohoto týdne se jeli seznamovat zase prváci, kteří se jistě také vrátí plní zážitků, a zároveň vyrazil nižší gympl (kromě primy) na týden do Itálie. Minulí čtvrťáci už nám chybí, teď přešla tato role na další třídy, lusknutím prstů budou sedět na potítku. Kromě učení nás ale čeká i spousta super akcí: Noc vědců, podzimní prázdniny, maturáky… vlastně i Vánoce jsou tady cobydup a brzy se začnou řešit Dny za školou.

Takže i když se můžete cítit sklesle, a následující melancholický článek vás nejspíš taky moc nepovzbudí, tak věříme, že když se zrovna nebudete muset šprtat na testy a zkoušení, tak si tento rok užijete. A třeba vám náš Dvořan zvedne náladu.

Přejeme vám mnoho štěstí!

Vaše šéfredaktorky

Na léto jde stáří

V pokoji je tma a venku zima. Celý dům je teď tichý a jen malou škvírou pod dveřmi proniká slabounký paprsek jakéhosi světla, které se odráží z ulice. V celém domě panuje takové hrobové ticho, že je slyšet jen tikání kuchyňských hodin. Nejspíše všichni spí. Nebo alespoň většina z nich. Je zvláštní být v těchto tichých hodinách vzhůru, když se ostatní oddávají svým snům a představám. V tu chvíli si člověk připadá jinak. Možná si ani nepřipadá jako člověk, ale spíše jako nějaká noční bytost, jejíž vzácnou schopností je být pozdě v noci až do svítání vzhůru. Obzvláště za teplých dlouhých nocí. Jenže těm dlouhým teplým nocím, které končí magickým rozbřeskem, je konec. Teď je venku zima a v pokoji tma. Jen malé světlo z ulice proniká tenkou škvírou pod dveřmi. 

  Několik temných tichých hodin uběhlo a nebe se začíná zbarvovat do světle modré. Hvězdy na něm mizí a jen ty nejjasnější svítí až do úplného rozednění. Vypadají jako by se snažily alespoň ještě na chvíli udržet atmosféru toho krásného nočního ticha. Nakonec uznají, že snaha je marná, a zmizí také. Do modré oblohy slunce brzy přimíchá růžovou barvu a začne nový den. Je začátek září a venku je cítit příchod blížícího se podzimu. Rána jsou pro léto již velice náročná a nedokážou zajistit, aby byla pokaždé plná jasné oblohy a teplých slunečních paprsků. Do pokoje proniklo denní světlo, ale venku je stále zima. Ulice začínají ožívat. Na chodníku se míjejí lidé spěchající do práce s poklidnými pejskaři venčícími své mazlíčky. Léto stále ještě spí. Hlouček holubů právě vyplašila malá holčička, která na ně zadupala. Holubi se lekli a vystrašeně odletěli pryč. Po chvíli opět přiletěli zpět na místo a spokojeně začali zobat něco ze země. Město se již probudilo a po chodnících, přechodech a silnicích se valí davy různě vypadajících osob. 

   Je tak brzy, že jsou ještě veškeré podniky zavřené. Vlastně až na jeden. Jen jedna malá pekárna, která je vtěsnaná mezi dvěma velkými domy, otevírá hned, kdy se na ulicích objeví první spěchající. Během chvíle se začnou objevovat i druzí spěchající a za chvíli je spěchajících plné město. Jen u pekárny jako by se čas na chvíli zastavil. Zrovna tam je to místo, kde se ze spěchajících stávají čekající a netrpělivě vyčkávají ve frontě složené z ostatních spěchajících na svoji křupavou snídani. Když každý zákazník obdrží pytlíček s něčím voňavým, okamžitě přestane být čekajícím a stává se z něj znovu spěchající, a tak to chodí každé ráno. 

   Po nějakém čase se město opět začíná vylidňovat. Všichni jsou již na svých místech v pracích a školách a na ulicích se pohybují většinou jen lidé, kteří jsou v této době staří stejně jako léto, které se právě probouzí ze svého mrazivého spánku. Sluneční paprsky svítí ze všech sil na prázdný chodník a opuštěné lavičky a vše působí na chvíli zase klidně. I holubi zmizeli a zbyli po nich jen drobečky od snídaně. Venku je teplo a ticho. 

   Léto stárne a sním také všechno ostatní. Každý den se může zdát stejný. Pokaždé se v určitou hodinu objeví spěchající a pejskaři. Každé ráno se vytvoří před pekárnou dlouhá fronta čekajících na snídani. Připadá nám to ničím nezajímavé a všední, přesto je každý den trochu jiný. A my víme, že léto, které stárne a odchází, se opět jednou vrátí. Jenomže ne se vším je to v životě stejně. Roky ubíhají a už se nevrátí, krása se ztrácí a už se nevrátí, mládí uteče a už se nevrátí, šťastné okamžiky plynou a už se nevrátí, schopnost být celou noc až do rozbřesku vzhůru se vytrácí a už se nevrátí, slova a věty, které si lidé řeknou už nejde vrátit zpět, každý jediný den, který skončí, už se nevrátí, pocity a myšlenky nás opustí a už se nevrátí a nakonec se po nějaké době člověk cítí na světě sám. 

   Začíná se smrákat a ulice opět ožívají lidmi spěchající z práce domů. Léto se ukládá ke spánku již v brzkých večerních hodinách a paprsky zářijového slunce vystřídaly ty umělé z pouličních lamp, které nehřejí. V oknech a pokojích se svítí, ale již brzy se zhasne a opět nastane ticho a tma. Spěchající se pokojně uloží ke svému krátkému spánku, který jim spíše slouží jako jakási výplň času mezi hektickým dnem a nezajímavou nocí. Jen pár bytostí se schopností být vzhůru celou noc bude vnímat atmosféru noci a možná, že uslyší i cvrkot a šum posledních letních broučků, kteří dodávali létu po celou jeho dobu celkový lesk, šarm a magičnost. 

V pokoji je tma a venku zima. Celý dům je teď tichý a jen malou škvírou pod dveřmi proniká slabounký paprsek jakéhosi světla, které se odráží z ulice. V celém domě panuje takové hrobové ticho, že je slyšet jen tikání kuchyňských hodin. Je nezvyklé být v těchto tichých hodinách vzhůru, když se ostatní oddávají svým snům a představám. V tu chvíli si člověk připadá jinak. Možná si ani nepřipadá jako člověk, ale spíše jako nějaká noční bytost, jejíž vzácnou schopností je být pozdě v noci až do svítání vzhůru. Jenže teď mi i tohle připadá zvláštní a cizí. Víme, že léto zestárne a opět se vrátí. Jenomže ne se vším je to v životě stejně. Například lidé jen zestárnou.

B.D.