Den knihy!

Překvápko! Máme tu pro vás nový specialní díl Dvořana. Tentokrát vás chceme informovat o vyjímečném dnu, který se dnes slaví. Dnes je totiž den knihy!

Ať už jste vášnivý čtenář, nebo se knížky dotknete pouze kvůli maturitně, kniha by pro vás měla něco znamenat. Je to prvotní zdroj veškerého vědění a celé naší lidské historie.

Proto se dnes alespoň na chvilku zastavte a přečtěte si dnešní díl. Čeká tu na vás totiž článek o tom, co se dnes vlastně slaví, připomínka, že i komiksy jsou knihy, článek o literárním ocenění Magnesia Litera a krátké zamyšlení s názvem Knižní jaro.

Den knihy: tichý svátek příběhů, které přesahují dobu

Každý rok 23. dubna se, na první pohled nenápadně, slaví Den knihy. Jedná se spíše o tichou připomínku toho, že existují rozličné světy, do kterých lze vstoupit pouhým otevřením knihy, ale možná právě proto má tento den své zvláštní kouzlo a specifickou sílu.

Oficiálně jde o Světový den knihy a autorských práv, který vyhlásilo UNESCO v roce 1995. Datum nebylo vybráno náhodně. Váže se k němu symbolická shoda – 23. dubna 1616 zemřeli William Shakespeare i Miguel de Cervantes, dva autoři, kteří každý svým nadčasovým způsobem tvorby ovlivnili podobu literatury na staletí dopředu. Jejich odchod se tak stal paradoxně připomínkou toho, jak silně dokáže slovo přežít svého autora. Tradice ale sahá ještě o něco dál, konkrétně do Katalánska. Tam se už od 20. let minulého století slaví svátek svatého Jiří (Sant Jordi) jako den, kdy si lidé navzájem darují knihy a růže. Původně muži dávali ženám květiny a ženy na oplátku knihy, dnes už se tenhle zvyk proměnil v obecnější oslavu literatury a vztahů - Škoda, nemyslíte?. Ulice Barcelony se v ten den plní stánky s knihami a lidmi, kteří si je vybírají spíše podle pocitu a dojmů, než podle seznamu nejnovějších bestsellerů. Na ulicích tak najednou máte možnost potkat tolik rozdílných osobností, kteým jde jen o jedno - utéct na chvíli z reality do knižní fantazie.

Den knihy není jen o samotném čtení, ale i o tom, jakou roli knihy v našich životech hrají. Pro někoho jsou již zmíněným únikem – způsobem, jak na chvíli opustit vlastní realitu. Pro jiného představují cestu k pochopení světa nebo sebe sama. A někdy jsou prostě jen tichým společníkem, který je člověku k dispozici v kteroukoli chvíli, a který kromě času a trochu pozornosti nic nevyžaduje.  V dnešní uspěchané, chaotické a hektické době, kdy se vyhledávání informací zkrátilo na několik sekund, kdy není potřeba číst dlouhé články nebo se prodírat těžkými encyklopediemi, mohou knihy působit skoro staromódně. Četba totiž vyžaduje, kromě soustředění a trpělivosti, především ochotu zpomalit, zastavit se a rozjímat nějakou chvíli nad jednotlivými kapitolami, stránkami, odstavci, větami, slovy a písmeny a v tom je právě jejich síla. Knihy nám nabízí ten vzácný prostor, kde věci nemusí být okamžité a už vůbec jednoznačné. Možná tedy Den knihy není ani tak o oslavě knih jako takových, ale o připomenutí určitého způsobu vnímání světa. Pomalejšího, hlubšího, méně hlučného. Jedná se o každoroční přípomínku důležitosti uvědomění si, že lidé odcházejí, ale slova, obzvláště ta na papíře, zůstavají věčnými a je důležité, abychom na to nezapomínali. Právě v tomto smyslu je tento svátek nadčasový.

A proto, ať už člověk stráví tento den se svým oblíbeným románem, básnickou sbírkou, s novou knihou, nebo s knihou, jejíž “svět” zná již na zpaměť, s knihou, z jejíž koupi má radost, nebo s knihou, kterou dostal darem, a nebo s určitým dílem, které čte každý rok v určitou dobu, nebo naopak s dílem, které již několik let nečetl, zkrátka s jeho oblíbenou četbou, měl by se v tento den zastavit o trochu déle a věnovat svým myšlenkám více času. Nemusíme číst denně stovky stránek, abychom pochopili význam knih. Naopak i tím, že si před spaním konečně přečteme pár stran z knihy, na kterou se již dlouho práší na nočním stolku, zjistíme, že v knihách se situace nemění. Navždy ten příběh začne i skončí stejně, za rok, za deset let, za sto let, po prvním přečtení i po několikátém. Tento fakt nás utvrzuje v tom, že alespoň někde nalezneme bezpečí bez krutých změn a obav, že se v tom světě ztratíme. V životě je to bohužel zcela naopak a změnám se vyhnout nelze. Změny jsou těžké a bolí. Naštěstí lze jejich bolest alespoň trochu zmírnit například takovým čarokrásným uměním, kterým je právě literatura. Pojďme se v tento den na chvíli zastavit, přemýšlet a zmírnit tak onu bolest změn. Přemýšlejme o knihách, jejich světech a zapisujme si vše, co nás napadne, protože najednou jednoho dne můžeme mít právě my pod rukama svůj vlastní nový knižní svět.  

Nebojme se dát odvážně, v době plné technologií, prostor knihám. Nebojme se však dát především také prostor SLOVŮM, jelikož někdy stačí jen pár vět, aby se NĚCO nepatrně, ale trvale posunulo!

Barbora Dvořáková 

Komiksy, nerespektované médium

Všichni máme rádi knihy. Všichni, ano já i ty, každý den rádi čteme jak povinnou četbu, tak něco pro sebe, není totiž nic lepšího než se posadit nad dílem a myšlenkami jiného člověka, analyzovat každou větu, zeptat se na tu osudnou větu „co tím básník myslel?“ a nebo si jen zabrečet. Když se ale řekne kniha či literatura, většina si představí seznam uspořádaných slov do smysluplného textu. Mají sice z velké části pravdu, kdybych ale ve vymyšlené situaci řekla, že mám nejraději komiksy, brali by mě za dětinskou a i kdyby měli z velké části pravdu, komiksy jsou za mě jedno z nejfunkčnějších médiích pro přenos myšlenek a uměleckého vyjádření autora.

Jen si vemte samotný koncept, spojení nejstarších prvků k vyprávění, a to vizuální prvek a textový prvek, teď už jen hudba a všechny vaše smysly (víceméně) budou pohlceny do příběhu. Ano to by měl někdo udělat, skombinovat hudbu, dialog a vizuální prvek, pak by se na to mohli lidé chodit dívat třeba do nějakého velkého sálu nebo u sebe doma, to by bylo perfektní haha. Haha.

Jak můžete vidět, jsem velkým fanouškem obrázkových knih a myslím si, že je nesprávné brát komiksy jako něco pro děti, jelikož je celá řada opravdu neskutečných komiksů, které berou to nejlepší z obou světů, teď bych vám nějaké své oblíbené představila. Samotné mi spíše převažují v knihovně mangy (což jsou v podstatě jen komiksy pocházející od japonských autorů), ráda se ale podívám i po nějaké té západní a i češké. Pro tento článek jsem si ale vybrala spíše ty japonské.

Look back & Goodbye, Eri

Tyto dvě malé knížky, které přečtete zvlášť tak za ani ne dvacet minut, bych nemohla nezmínit. Napsal a ilustroval je můj oblíbený titán, Tatsuki Fujimoto, který je znám za svou sérii Chainsaw man, kterou já tedy sice také zbožňuji, může být pro některé první čtenáře Fujimota dost náročná. Nicméně Look back a Goodbye, Eri jsou sama o sobě díla fenomenální. 

Look back je o dvou dospívajících umělkyních, které vnímají umění dost opačnými směry, cestu k sobě si ale najdou. Kniha se zabývá tématem umění a co to znamená být umělcem, jak to společnosti přispívá a jestli vůbec ano. Je to velice osobní příběh a doporučuji si po přečtení zjistit něco o autorovi, bude to bolet dvakrát tak více. 

Kresba je dechberoucí. Fujimoto je profesionál v panelování a mimice, jakákoli emoce, kterou cítí postavy, ucítíte i vy, nedokázala bych najít jedinou výtku, jestli někdy budete plánovat zkusit něco nového, prosím moc moc moc prosím, přečtěte si Look back. Běžte do toho s otevřenou hlavou, manga je i dostupná v naší úžasné školní knihovně. Jestli se vám opravdu do čtení nechce, existuje i film s anglickým dabingem, sama jsem ho viděla několikrát, je jen hodinu dlouhý a lepší animaci jsem nikdy neviděla.

Sbohem, Eri. Eri: „Sbohem!“ haha. Podobně jako Look back je Goodbye, Eri přímo z autorovy hlavy, tentokrát ale ne tak silně. Dobré čtení to je tak jako tak. Příběh je také v kostce snadný, hlavní hrdina se snaží natočit film. Je to teda malinko komplikovanější než takový jednovětný popis, už mi osobně několik lidí řeklo, že tomu nerozumí, věřím ale, že když se nad tím posadíte, uvidíte přesně co tím Fujimoto myslel. V podtextu je totiž kritika našeho světa a sociálních medií, jak totiž můžeme vědět ve světě, kde má každý přístup ke kameře, co je reálné a co ne? Manga je tak satiristická, ale v místech drtivá stejně jako Look back. Stejně jako Look back je i tato manga v naší úžasné školní knihovně, takže se cestou pro povinnou četbu prosím zeptejte po Look back a Sbohem, Eri. Toť vše k Fujimotovi, děkuji, Tem.

One piece

Nemáš zač, Tem. Další, tentokrát trochu známější jsem si vybrala velmi známou sérii One piece. Tahle je možná malinko delší než to dvacetiminutové čtení, a to proto že má přes 1100 kapitol, můžu vám ale potvrdit, že to ani nepoznáte a budete chtít více.

U ničeho jsem nikdy nebrečela tak moc jako One piece, nikdy jsem taky nenašla příběh, který dokáže tak dobře vystihnout přátelství a rodinu, není to ale jen to, i když to jsou hlavní témata.

Na venek je to příběh o pirátech, je tomu tak, jsou tam piráti. Yarr. Hned ale už u prvních pár kapitol dostaneme kritiku policejní brutality, dalších pár kapitol pak zase kritiku monarchie a zneužívání zdravotnictví vládou. Tohle je dost zjednodušené, chci tím ale říct, že se ve One piece najdou paralely a dost chytré kritiky fungování našeho světa častěji, než se zdá.

One piece už běží dlouho, proto už bylo několik zpracování. Nejvíce musím ale doporučit mangu kterou píše i ilustruje sám autor. Anime je dost zdlouhavé a Netflix adaptace, i když překvapivě dobře zpracovaná, je stále Netflix adaptace. Stejně jsem u ní několikrát brečela, ale co už.

Lidi také často kritizují styl kresby, já sama jsem ale velikým fanouškem. Ten nerealistický styl tomu dodává duši a v pozdějších kapitolách i smysl. Nemůžu tady mluvit o kresbě bez toho abych zmínila kompozici, ta je tak příjemná na oko, lépe se mi nic nečetlo.

One piece je bezpochyby populární a za mě oprávněně. Je to sice dlouhé, ale za mě opravdu dejte šanci minimálně prvním 100 kapitolám, nebudete litovat. 

Nimona

K Nimoně řeknu už jen malinko, jelikož to není nic tak velkého jako One piece či emočního jako Look back. Je to stále ale má srdcovka a stojí za přečtení tak jako tak. Tahle kniha je teda tentokrát opravdu určena přímo dětem, nemyslím si ale, že je to něco špatného. Má co říct a pokud má co říct a říká to dobře, stojí za to dát tomu šanci. Nimona je zvrat klasických fantastických fiktivních prvků jako je monarchie a rytíři, pak tomu přidává i něco historického jako jsou robotické ruce. Je to úžasná kombinace fantasy a sci fi. Je to spíše pohodovější čtení, nemyslete si ale, že jsem nebrečela, ano nebrečela, smutné to ale bylo. Doporučuju, jestli chcete něco pohodovějšího na zabití času, víte co vzít. Bylo to i nedávno naanimované, tak jsem k tomu dokonce přišla, film je samozřejmě úžasný.

Závěrem

Neštiťte se komiksů. Samozřejmě si nemyslím, že komiksy dají nahradit klasické knihy, doufám, že si to stejně tak nikdo nemyslí. Je to svůj druh a stojí si sám za sebou a i když za mě západní komiksová scéna není nic moc, sama tolik zase ze západní komiksové scény toho tolik neznám, takže kdo ví. Jednoduše, je to jako animace, tu také nikdo pořádně nerespektuje, ale jestli mě něco někdy dokázalo opravdu chytit v tom, jak dobře to dokáže zachytit lidské myšlení a zadaná témata, je to právě animace, ještě lépe 2D animace. Vemte si, že každý snímek byl namalován zvlášť se svým vlastním účelem, každá barva byla vybrána přímo na svůj snímek a vemte si, že je těch snímků třeba dvacet tisíc. Podobně to tak je i s komiksy. Konec zvonec, čtěte, co chcete, čtěte, co to jde. Přečtěte si Look back.

Tem

Jak se vede české spisovatelské scéně? 

Spolek Magnesia Litera už má jasno

Magnesia Litera, výroční knižní ceny, které nám servírují kvalitní výběr děl českých spisovatelů na stříbrném podnose. 

Možná jste o tomto literárním ocenění již slyšeli, kvůli nedávnému vyhlášení vítězných děl. Pokud ne, nevadí. Že máme v České republice tento knižní ekvivalent k filmovým Českým lvům jsem se sama dozvěděla teprve nedávno. 

Chtěla jsem se dovzdělat v tvorbě současných autorů a tak jsem pátrala po nejvýznamnějších počinech tohoto roku. A protože si myslím, že se o novodobých českých spisovatelích mluví málo, představuji vám letošní výherce daného ocenění.

Protože hlavní cenu, Knihu roku, vybírá 300 odborníků z různých knižních branží, jde vždy o jedinečné dílo. Letos si pro ni přijela Dora Kaprálová s její Mariborskou hypnózou.

Román vypráví o jejích zážitcích z Mariboru, druhého největšího slovinského města, které ale poslušně nevykrystalizovaly v strohého cestovního průvodce, což je nám již od první stránky knihy jasné. 

Dílo je silně ovlivněné magickým realismem, uměleckým směrem, který je spojován především s Gabrielem Garcíou Márquezem a jeho Sto roky samoty. Do příběhu vstupují osobnosti jako maršál Tito nebo Rasputin. Do této historické roviny se ale přidávají také vymyšlené postavy jako hypnotizér Svengáli a jeho milenka. Tento pár utváří z místy velmi podivného díla milostný román. Mezi další jakoby snové postavy patří například Priplopkin, velice naturalisticky popsaný artista, který baví cirkusové publikum výplody svých střev. V neposlední řadě se zde i jako problesky reality (i tak zahalené letním mámivým oparem) objevují také lidé, které autorka v Slovinsku potkala. Vše doplňují autorčiny vzpomínky z dětství a všudypřítomné mouchy, které jednou symbolizují vzdálenou prostotu života a jindy zase méněcennost určitých skupin lidí. V každém případě tu není nouze o různé encyklopedické fakty, které líčí tyto tvory do možná až nepříjemných detailů. Autorka nám dokonce popíše, jak na muší vývar.  

Magnesia Litera překypuje ale ještě jinými kategoriemi, které stojí za to zmínit. 

Příkladem může být Kniha pro děti a mládež, kterou vyhrála Kateřina Illnerová, která je mimo této výhry také držitelkou komiksové ceny Muriel.

Její komiks S láskou V. vypráví o vnučce a její babičce, kterým autorka záměrně neuvádí jména. Zde jde totiž především o jejich blízký a láskyplný vztah, kdy se jim i přes dlouhé výlety vnučky do neznámých krajin nestýská. Vnučka totiž babičce posílá pohledy, díky kterým může svá dobrodružství prožívat společně s ní. A to v této knížce platí doslova, cesta do neznámých končin vede právě skrz pohlednice se vzkazem, na jehož konci nesmí chybět S láskou V.. Komiks slouží jako jeden velký vřelý dopis našim babičkám, které by si bezpochyby podobný způsob cestování za jejich vnuky a vnučkami moc přály. Nádherný výtvarný styl, který pohladí po duši a políbí na čelo, jako to dělají právě babičky, ještě podtrhuje zážitek z komiksu, který určitě není určen jen pro malé čtenáře. 

Poslední kategorií o které se zmíním bude nejlepší Nakladatelský čin.

Výhra zde připadla Pavle Pečinkové a jejímu soupisu výtvarného díla Josefa Čapka.

Jedná se o čtyři svazky, které se věnují opravdu všemu, jeho volné kresbě, užité tvorbě, ilustracím, karikaturám, scénografickým návrhům, malbě a grafice. Celkově se ve všech svazcích skrývá něco málo přes sedm tisíc uměleckých prací. Uf. Myslím, že takové číslo perfektně odráží název soupisu - Pracoval jsem mnoho. 

Čapkofilové velice ocení důkladnou badatelskou práci autorky, která soupis opatřila o komentáře k dílům, ale i k Čapkovu životu. Sama se totiž tomuto tématu věnuje už od svých studií na Filozofické fakultě v Olomouci, takže je expertkou v oboru. 

Součástí publikace je dokonce online databáze děl Josefa Čapka, která zpřístupňuje jeho ikonická díla, často silně ovlivněná dobovým kubismem, všem.

Vyhlášení se konalo ve Stavovském divadle a na památku obdrželi výherci kovovou sošku knihy od výtvarníka Jakuba Berdycha Karpelise. Gratulace všem. 

B. N.

Knižní jaro

Je jaro, nedělní odpoledne a vzduch voní po dešti a nových začátcích. Okno mám pootevřené a dovnitř proudí jemný vítr, který si pohrává se stránkami knihy. Slunce se občas schová za mraky, ale vždycky se vrátí, jako by nechtělo nechat svět příliš dlouho bez světla.

Zapálila bych si svíčku i teď, ne kvůli tmě, ale kvůli té atmosféře, kterou vytváří: klidné, tiché místo, kde se myšlenky zpomalí. Při čtení mám pocit, že jaro není jen venku, ale i uvnitř mě. Že se všechno probouzí, i to, co bylo dlouho skryté.

Kdybych psala knihu, byla by jako jaro samo. Neuspěchaná, jemná, plná malých změn, které ale znamenají všechno. Psala bych o prvních krocích do neznáma, o naději, která se objevuje nenápadně, a o pocitu, že všechno může začít znovu.

Možná by se v ní objevoval les, ale jiný než na podzim. Světlejší, živější, plný zvuků a pohybu. Seděla bych na té stejné lavičce, jen tentokrát by kolem mě všechno rostlo. Potůček by zněl o něco veseleji a nebe by bylo měkčí, světlejší, otevřenější.

A stejně jako u knih, které čtu, i v té mojí by šlo hlavně o pocit. O ten okamžik, kdy se člověk na chvíli zastaví… a uvědomí si, že něco nového právě začíná.

Makinna